neděle 25. listopadu 2012

Jedenáctka vrací úder – Otázky od .rionky

Jedenáctka se nám tu rozlezla jako mor a zúčastnilo se jí už mnoho bloggerů a bloggerek. Některé jejich otázky mi přišli natolik zajímavé, že jsem se rozhodl je zodpovědět, i když jsem už odpověděl na jiné předchozí. Nikdo to přeci nezakazuje, ne? Dneska jsem si tedy vybral Jedenáctku od .rionky.
1. Na co byste si přáli mít v životě více času?
Na svou milou. Ne že bych si na ní čas neudělal, ale většinou nám stojí v cestě škola a také fakt, že bydlíme asi 8 km od sebe.
2. Co jste si naposledy uvařili?
Naposledy to byl ovocný (ne)čaj. Ale když se omezíme na jídlo, byly to zapékané brambory s pečeným vepřovým masem, žampiony a pórkem.
3. Chodíte do lesa, nebo jste bezvýhradně počítačoví tvorové?
Do lesa chodím, a to velice rád. Hlavně po dešti, kdy rád nasávám vůni mokrého jehličí. Nejčastěji vyrážím do lesů za turistikou, houbaření mě nebaví. Když se mi nechce vyrážet na dlouhý výlet za město, poflakuji se po krásných olomouckých parcích.
4. Jakou hudbu právě posloucháte? Je něco, co byste mi doporučili?
Poslední dobou, už to bude více jak půl roku, poslouchám hodně skandinávskou hudbu. Ať už je to folk, indie rock, post-rock nebo experimentální elektronika. Jmenovitě to jsou Islanďané Sigur Rós, Árstíðir, Rökkurró a Of Monsters and Men, Dánové Valravn, Švédové Detektivbyrån a nedávno jsem přidal i Estonce Ewert and the Two Dragons. Ti sice nejsou ze Skandinávie, ale hudebně i kulturně k ní mají hodně blízko. Doporučil bych samozřejmě vše (=
5. Máte doma nějakou zvěř? Jakou, od kdy a jak se vám to stalo?
Zvěř doma nemám, jelikož jsem nezodpovědný člověk. Když vidím, jak mi vadnou kytky na okně, nemám to srdce si nějaké zvíře pořídit. Ale to se snad časem změní. V budoucnu bych si chtěl pořídit kočku, protože, jak všichni ví, jsou to ta nejúžasnější zvířata na světě. Hlavně mi jsou kočky velice charakterově blízké.
6. Kafe nebo čaj?
Obojí. Jsem kávomilec i čajomilec. Ráno preferuji espresso, přes poledne popíjím čaje a na večer si dávám ovocné odvary nebo rooibos. Z kávy mám nejraději Costa Ricu a z čajů dobře zaleželý Pu-Erh. Přes léto se osvěžuji zeleným čajem s domácí mátou.
7. Jaký je váš názor na kouření (cigaret, vodních dýmek)?
Kouření je svobodná volba každého z nás. Jen by kuřáci neměli omezovat ostatní. Nedávno jsem si pořídil dýmku (klasickou) a nejčastěji ji kouřím v parku, kde si sednu na nějakou zapadlou lavičku, abych nikoho neobtěžoval a relaxuji. Cigarety přímo nesnáším, protože mi smrdí. Nesnáším, když se musím cestou do školy prodírat davem kuřáků zahalených v toxickém mraku. Vodní dýmky mám rád, především v čajovně s kolektivem dobrých lidí.
8. Čím byste chtěli být, až "vyrostete"? Nebo už jste "velcí" a děláte přesně to, co jste si vysnili?
V tom mám celkem jasno. Chtěl bych být majitel kavárny/hudebního klubu, který ve volném čase píše sci-fi a fantasy bestsellery, nebo koncertuje se svou jazzovou kapelou, ve které hraje na kytaru.
9. Jakou barvou se rádi obklopujete a proč?
Mám rád žlutou a (jak jste si možná všimli) oranžovou. Jsou to takové teplé, rozzářené, optimistické barvy, takže asi proto.
10. Kdybyste měli křídla, jak by vypadala?
Tmavošedá až černá s lehkým modrozeleným odleskem. Ze sametově hebkého peří, samozřejmě.
11.Co právě máte v kabelce/batohu? :)
Na téma Co máš v tašce? už tu kolovala jedna řetězovka nedávno, takže si to můžete všechno prohlédnout. Teď momentálně tam mám však jen peněženku, kapesníky, bloček, pár propisek a medikamenty. Všechno ostatní většinou vytahuji, když přijdu domů.

úterý 20. listopadu 2012

Velká jedenáctka

Padly na mne podzimní chmury a já zase nevím, co psát. Naštěstí přišla @LooneyCZ a zachránila mě s další řetězovkou. Tentokrát je to záhadná Jedenáctka. Jedenáct zajímavostí. Jedenáct otázek a odpovědí. Tak tedy směle do toho.

Dálkový výslech od Kaschiky čili zajímavá řetězovka. V čem to spočívá?
Napíšeš o sobě 11 zajímavostí.
Odpovíš na 11 otázek od blogera, který tě nominoval.
Vymyslíš 11 otázek pro dalších 11 blogerů.

Napiš o sobě 11 zajímavostí:
  1. Neumím plavat. Nikdy jsem se to nenaučil, protože mám strach z vody. Zkrátka když mám vodu
  2. V tramvaji jezdím zásadně v zadním voze. Tedy pokud tam nějaký je, že…
  3. Spotřebuji tak 200 čajových svíček ročně. (Jsem děsný romantik).
  4. Se svou, o čtyři roky starší sestrou hrávám počítačové hry, a to častěji než s kamarády. Nejraději máme Lego Star Wars a teď v poslední době Minecraft.
  5. Jsem zarputilý odpůrce cigaret, nikoliv však kouření. (Pokud je to radost a ne závislost.)
  6. Neustále si kupuji různé bločky a diáře, ale málokdy do nich něco napíšu.
  7. Chtěl bych vážit alespoň o deset kilo víc, ale nedokážu přibrat.
  8. Venku mě většinou potkáte se sluchátky v uších, ale když dorazím domů, užívám si ticho.
  9. V posteli mám plyšového havrana s ukrytým termoforem.
  10. Umím složit Rubikovu kostku pod dvě minuty.
  11. U počítače sedím většinou s nohama na stole.



A teď k otázkám od Looney:
1. Jakou zmrzlinu máš nejradši?
Kdyby ses mě zeptala tak před čtvrt rokem, řekl bych, že pistáciovou, ale pak jsem ochutnal skořicovou a byl jsem naprosto unesen! Od té doby jsem ono okénko navštívil asi pětkrát, ale už jsem na ni nenarazil. Byla to láska na první ochutnání. Láska, kterou odvál vítr.
2. Bez čeho nikdy neodcházíš z domu?
Nepočítáme-li vynášení odpadků, kdy si neberu nic, kromě pytle, je toho celkem dost. Tak v první řadě samozřejmě klíče, abych se mohl i vrátit. Na druhém místě je peněženka. Ne že bych vždy musel zběsile utrácet, ale hlavně kvůli dokladům (především tramvajence). Pak následují hodinky a brýle, které doma nenosím, ale venku se bez nich neobejdu. Boty a bundu zmiňovat nebudu.
3. Vyhrál/a jsi někdy něco?
Několika soutěží jsem se účastnil, ale nikdy jsem nic nevyhrál. Zato vždy vyhrávají lidé v mém okolí. Všechny plesové tomboly vyberou lidé sedící se mnou u stolu a ne mě nic nezůstane. Maminka jednou v časopise vyhrála kávovar, který jsem pak prakticky dostal já, takže to je taková jediná malá výhra.
4. Jak se jmenuje ulice, kde bydlíš? (Nechci vyzvídat, jen mi to připadalo jako zajímavá geografická otázka.)
Dvořákova (Po Antonínu Dvořákovi). Což je poměrně příhodné, neb je to můj nejoblíbenější hudební skladatel a jeho Novosvětskou poslouchám pravidelně už několik let a pořád mě neomrzela. O ulici dál je Mozartova, kde naštěstí nebydlím, protože Wolfíka moc nemusím.
5. Co tě v poslední době rozesmálo?
Zrovna včera jsem začal číst další Zeměplochu od Terryho Pratchetta (Carpe Jugulum) a byla tam krásná věta – „Když se lidé dostali do vážných obtíží, šli za čarodějkou.“ – a k ní navazující poznámka autora – „Občas pochopitelně i proto, aby jí řekli: ‚Prosím vás, už s tím přestaňte.‘“ Pratchettův humor mám velmi rád a tohle mi po dlouhé době vykouzlilo úsměv na tváři.
6. Jakou knihu zrovna čteš?
Na tuto otázku jsem nechtěně odpověděl již v předchozí otázce, aniž bych si dopředu přečetl tuto. Ale není to vlastně jediná kniha, kterou mám rozečtenou. Nedávno jsem se rozhodl přečíst si tzv. kánon Sherlocka Holmese, což je sbírka čtyř románů a 56 povídek o jmenovaném detektivovi od Arthura Conana Doyla. Zatím jsem přečetl první dva romány (Studie v Šarlatové a Podpis čtyř) a teď mám rozečtenou první sbírku povídek (Dobrodružství Sherlocka Holmese), kde jsem zatím přečetl prvních pět (Skandál v Čechách, Spolek ryšavců, Případ totožnosti, Záhada Boscombského údolí a Pět pomerančových jadérek). Aby toho nebylo málo, nedávno jsem se pustil i do své první knihy v angličtině – Leviathan od Scotta Westerfelda. Je to první díl steampunkové trilogie pro dospívající (ano, potřeboval jsem něco na odlehčení), která se odehrává v alternativní historii První světové války. Na proti sobě stojí Ústřední mocnosti, vybavené mechanickými válečnými stroji poháněnými párou a Dohoda, která k boji používá geneticky vypěstované tvory, jako třeba obrovská létající monstra místo vzducholodí. Víc už popisovat raději nebudu, nebo bych z toho udělal recenzi. Jestli vás to zajímá, něco si najděte na internetu.
7. Jak si představuješ ideálně strávený den volna?
To je jednoduché. Strávit ho s lidmi, které mám rád, dělat věci, které mě baví a vyhnout se kontaminaci negativním myšlením (tj. nepouštět si večer zprávy). Nějaký konkrétní modelový příklad se mi vymýšlet nechce, ale s jistotou můžu říct, že by zahrnoval přítomnost mé milované, pozdní vstávání a ranní šálek kávy. 
8. Co se ti naposledy zdálo?
Mám poslední dobou (tj. co jsem na VŠ) velmi nepravidelný spánkový režim, což se na této problematice hodně podepisuje. Chodím spát velmi brzy, tedy brzy ráno, tedy mezi druhou a třetí hodinou ranní a většinou jsem natolik unavený, že se mi nic nezdá. A jestli se mi něco zdá, tak si to nepamatuji. Nicméně nedávno se mi přece jen něco zdálo a jako vždy to byl děsný balast. Byl jsem někde na nějaké dovolené, napůl v lese, napůl u moře a byli tam spolužáci jak ze základky, tak ze střední. Nejdřív jsem jezdil na kolečkových bruslích a nemohl jsem zastavit a pak jsem zjistil, že už se stmívá a já nemám pokoj, tak jsem začal obíhat kamarády, kdo má u sebe volno, ale nikdo to tak nějak neřešil. Zkrátka běžný sen absolutně nedávající smysl.
9. Co je podle tebe tvoje nejhorší vlastnost?
 Lenost. Rozepsal bych to, ale nechce se mi.
10. A jaká je ta nejlepší?
To by měli posoudit jiní, jinak to bude znít jako vychloubání a já se vychloubám nerad. Kromě toho, že jsem neskutečně inteligentní a vtipný jsem totiž i velmi skromný.
11. Speciální otázka! Představ si domeček se čtyřmi zdmi. V každí ze zdí je jedno okno a všechna tato okna směřují na jih. Jakou barvu má medvěd, který v domečku bydlí? Chceš-li, tak svou odpověď zdůvodni.
Směřují-li všechna okna na jih, musí být medvět vevnitř na severním pólu, tudíž se jedná o medvěda polárního, který bývá většinou bílý. Tedy alespoň to mi napovídá moje tvrdá cimrmanovská logika.




Na závěr bych měl nominovat 11 blogerů a položit jim dalších 11 otázek. Bohužel tolik blogerů neznám, takže svých 11 otázek hodím jen tak do vzduchu a kdo si je chytne, toho jsou. Pokud byste se chtěli zapojit a jste jen pouhými čtenáři a vlastní blog nemáte, dejte mi vědět a já vaše odpovědi klidně zveřejním tady.

Tak tedy:
  1. Pijete kávu? Jestli ano, jak ji máte nejraději. Jestli ne, co pijete místo ní?
  2. Jaká je vaše nejoblíbenější barva ponožek?
  3. Když jdete po schodech, berete je po jednom, nebo po dvou?
  4. Jaký je váš nejoblíbenější seriál a proč? (Mám na mysli takové ty, které sledujete pořád dokola.)
  5. Hrajete na nějaký hudební nástroj? Je nějaký nástroj, na který byste se chtěli naučit?
  6. Když natáhnete pravou ruku přímo před sebe, praštíte se do monitoru?
  7. Co používáte jako záložku do knihy?
  8. Bez čeho si nedokážete představit svůj den?
  9. Existuje něco, kvůli čemu vás ostatní považují za blázna?
  10. Máte raději zelené, nebo černé olivy?
  11. Jaká je vaše nejoblíbenější vůně?

neděle 4. listopadu 2012

Jak jsem si koupil disk

Starý disk pomalu přestával stačit, a tak se nějakou shodou okolností stalo, že jsem se vydal na nákup. V letáku nejmenovaného řetězce prodejen elektro jsem našel 2TB externí Verbatim za 2220 Kč. Potřeboval jsem disk hlavně na zálohu dat, a tak jsem zanedbal nedostatky jako USB 2.0 (verzi 3 stejně zatím nemám) a rozhodl jsem si jej koupit.

Už kdysi jsem si chtěl koupit externí disk v podobně výhodné akci, ale dopadlo to špatně, protože jsem do prodejny zajel až odpoledne a dozvěděl jsem se jen, že se disky vyprodaly během půl hodiny. Proto jsem tentokrát vyrazil co nejdříve, aby se minulá nepříjemnost nekonala.

Do prodejny jsem dorazil kolem třičtvrtě na deset. To je 45 minut po otvírací době. Hned u vchodu byla velká reklamní cedule nabízející právě tento disk. Chvílí jsem bloudil, až jsem našel externí disky. Tam měli vystavený jeden kousek a ve skříni pod ním krabice se všemi ostatními, jen ne s tím, který jsem chtěl. Tak jsem si začínal říkat, že jdu pozdě. Raději jsem se chtěl ale ujistit, a proto jsem se snažil vyhledat prodavače, který by mi podal spolehlivé informace.

Kdykoliv jindy jdu do podobných podniků, hned mě začnou prodavači otravovat, jestli mi můžou poradit a kdo ví co všechno. Tentokrát ne. Jedna prodavačka měla spoustu práce s natáčením tyčových mixérů o 5–7 °,  další prodavač si otevřel vitrínu, dřepl si a koukal do ní a ten poslední se postavil k informačnímu pultíku, ale pro jistotu zády ke mně. Když jsem zjistil, že můj dokonalý herecký výkon zmateného a bezradného zákazníka nikdo neocení, rozhodl jsem se zeptat se přímo. Šel jsem tedy k pultíku s informacemi. Tam mě prodavač poslal k druhým (centrálním) informacím, kde mi prý „ten pán“ disk přímo vydá. Ten mě informoval, že zrovna balí zákazníkovi GPS a poslal mě za třetím prodavačem. Ten udělal dva kroky k počítači, párkrát kliknul, napsal mi na papírek číslo a poslal mě k pokladně. Tak jsem si říkal, jak moc by asi zdrželo prodavače od balení, kdyby to samé udělal on s počítačem přímo před sebou. Nicméně jsem se tedy vydal k pokladně a zaplatil.

Po zaplacení jsem šel na výdejnu. Tam přede mnou stála paní, který si vyzvedávala kávovar. Jelikož se ji předtím stala velká nepříjemnost a prodejna ji omylem vydala nekompletní kávovar z reklamace, chtěla si vše překontrolovat. A tak jsem se stal svědkem vybalování, rozebírání, kompletování a opětovného balení kávovaru. Mezi tím se kolem samozřejmě poflakovali jiní prodavači, ale žádný z nich zřejmě neměl pět minut nebo potřebné pravomoci, aby mi disk vydal.

Když jsem se dostal na řadu, skladník mi řekl, že disk ještě není v počítači (Když totiž otvírají v 9, přece nikdo nebude chodit do práce už v 8, aby se mohlo vše připravit…). Při těchto slovech jsem se samozřejmě zhrozil. ale naštěstí to na odbavení nemělo žádný vliv. Vytisk ledy fakturu, orazítkoval podepsal a se slovy „tady mi to podepište“ odešel i s propiskou do skladu. Naštěstí (jak všichni jistě víte), jsem propiskový sběratel, a tak jsem jich měl ze pár desítek v tašce. Když se vrátil a všiml si propisky, došlo mu, jaký je roztržitý a alespoň se mi omluvil. Po těchto událostech jsem co nejrychleji utekl a neohlížel se.


Jako by toho nebylo málo, výrobce byl natolik inteligentní, že 2TB disk naformátoval na FAT32, na což jsem přišel až po půl hodině kopírování dat, když přišla řada na extra velké soubory…

čtvrtek 18. října 2012

Bleskovka: EU a její „zákazy“

Každý, kdo pracuje v médiích ví, že to co prodává noviny, jsou titulky. Stejné pravidlo platí i pro internetové zpravodajské servery. Titulek zkrátka musí upoutat pozornost čtenářů a fakt, že je nepřesný, nebo mnohdy dokonce nepravdivý, jde stranou. Když pak takový redaktor ví, že čtenáři nemají příliš v lásce Evropskou Unii, sáhne po titulcích jako „Evropská Unie zakázala prodej pomazánkového másla“ nebo „Evropská Unie zakáže Česku marmelády“. Průměrní (ne)čtenáři se s titulkem spokojí a rychle běží do diskuse postěžovat si, jak je EU debilní spolek, jak úředníci nemají nic na práci, a tak vymýšlí debilní zákony nebo jednoduše, že EU je banda debilů. To jim samozřejmě nebudu rozmlouvat, ale na tomto místě se musím EU zastat.

Když jste nadprůměrně gramotný jedinec a kromě palcových titulků zvládnete přečíst i malé písmo článku, dozvíte se, že nejde o žádné zakazování výrobků, nýbrž snahu o jejich správné označení. A světe div se, jde o dobrou věc. Jde o ochranu spotřebitelů. A spotřebitelé jsme my. Nevím jak vy, ale když já jdu do obchodu pro máslo, chci mléčný výrobek. Kostku žlutobílé hmoty, která se kdysi houpala v kravském vemeni. Nechci vylisované kytky, nebo vybělené deriváty ropy. Když si tedy koupím máslo, chci mít jistotu, že to opravdu máslo bude a domů si nedonesu jakýsi prapodivný rosol bez chuti. Zvláště když chytří obchodníci, stejně jako chytří redaktoři, použijí na slovo „máslo“ pěticentimetrové písmo a ono rozhodující „pomazánkové“ je někde malým písmem splývajícím s pozadím.

Ale ještě k té marmeládě. Tento případ naopak považuji za zcela zcestný. Já jsem vždy žil v domnění, že marmeláda je ze zcela rozmixovaného ovoce a džem obsahuje větší kusy. EU naproti tomu zastává názor, že marmeláda musí být vyrobena z citrusových plodů. Což mi nějak nejde do hlavy, neboť samotné označení pochází z portugalského marmelo, tedy česky kdoule. Ty sice mají citrónové aroma, ale v podstatě to jsou takové skoro-jablka. Kdyby tedy EU řekla, že se slovem „marmeláda“ smí označovat jen produkt vyrobený z kdoulí, souhlasil bych. Neochotně, ale souhlasil. Ale co, zavařeniny si vyrábíme převážně sami, takže tomu budeme i nadále říkat marmeláda, nehledě na nálepku, kterou bude mít stejný výrobek v obchodě.

A jaké z toho plyne ponaučení? Dávejte si pozor na titulky. Stejně jako bulvární pisálci, tak i obchodníci se vás budou snažit nalákat na atraktivní titulek a krásný obal. Nás však ale zajímá obsah. A tak vám tedy radím, nečtěte jen titulky, čtěte celý článek. Nekoukejte jen po tom, jak se výrobek jmenuje, ale pro jistotu si čtěte i jeho složení.

sobota 13. října 2012

Bleskovka: Proč jsem nešel volit

Pokaždé, když přijdou volby, najde se skupina lidí, která nechápe, že nemáme volební povinnost, nýbrž volební právo. Lidé, kteří se neúčastní voleb jsou jimi označováni velmi nelichotivě. Často se ozývají zlá zvolání typu: „To je ti osud naší země úplně u prdele?“ nebo „Kdo nejde k volbám, volí komunisty!“ Tito lidé bývají často tvrdohlaví a arogantní a nezajímají je důvody, ani motivy nevoličů. Jedinou omluvenkou je smrt.

Já osobně jsem volič příležitostný. Záleží, jaký orgán se volí a je-li z čeho vybírat. Na posledních krajských volbách jsem byl. Ač jsem se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí snažil zvolit příznivou budoucnost pro naše město i kraj, nakonec vyhrál akvapark. Stane se, ne každá volba může být úspěšná. Také jsem byl na posledních parlamentních volbách. Opět jsem volil stranu, která mi připadala jako nejlepší. Vyhrála však strana jiná, ale nehledě na vítězství pak zemi ovládla koalice strany třetí. Tehdy jsem alespoň částečně něčemu pomohl, ale pořád to nebylo to pravé…

Politika mě začala rozčilovat. Nikdy jsem se oni nijak extra nezajímal a nikdy jsem jí pořádně nerozuměl. Když pak před pár dny přišly volební lístky, tázal jsem se sám sebe, kdo si zaslouží můj hlas? Lidi znám jen z plakátů v tramvaji a z billboardů. To že se na mě usmívají mě však nepřesvědčí o tom, abych je volil. Tak co tedy? Pročítat si curriculum vitae všech zúčastněných? Na to nemám zrovna náladu. A tak jsem se ocitl v bodě, ve kterém jsem chtěl k volbám jít, ale nevěděl jsem koho volit. A tehdy jsem si vzpomněl na „veselou“ příhodu z domova důchodců, kde staré babky povídali, že dělníci jsou důležití, a tak půjdou volit dělnickou stranu. Co to s tím má společného? Pokaždé chodí k volbám i lidé, kteří žijí mimo realitu. Nesledují politické dění a politice nerozumí. Stejně jako já. Jenže tito lidé jsou natolik naivní a důvěřiví že se nechají nakrmit předvolebními sliby nebo podlehnou různým pochybným motivům. Nemáte rádi Romy? Volte DSSS…

A já si tedy říkám, jaký to má smysl. Jít k volbám jenom proto, aby mě lidi neoznačovali za zbabělého sráče? To nemám zapotřebí. Volit kohokoliv jenom proto, abych si mohl odškrtnout na seznamu položku „jít k volbám“ je hovadina. Volit za každou cenu bez rozmyslu, ať už z jakéhokoliv důvodu je stokrát větší blbost, než nejít volit vůbec. Proto jsem se smířil se svým osudem ignoranta, zbabělce a zabedněnce a tyto volby jsem vynechal. Inu svoboda volby spočívá i v tom, mít možnost volbu vynechat a nebýt k ní nucen s pistolí u hlavy.


Tyto důvody jsou samozřejmě strašně hloupé a jako obhajoba před pro-volebními radikály nemohou obstát.

pátek 12. října 2012

Co máš v tašce?

Tohoto projektu jsem se již kdysi (podle serveru Twitpic je to „289 days ago“) účastnil, ale ne na blogu, ale pouze na Twitteru. Před pár dny mi jej připomněla na svém blogu Looney, a tak jsem se rozhodl jej oživit, nafotit znovu a zhodnotit, jak se za ten (skoro) rok obsah mé tašky změnil.



Tak v prvé řadě, což je asi tak nejzásadnější, jsem si stihl vyměnit prostěradlo z modrého na červené.
Buster – dokud bude žít má 365, bude mým neodlučitelným společníkem.
Foťák – bez něj prakticky neodcházím z domu. Jednak kvůli Busterovi, ale i kvůli neopakovatelným příležitostem všedního života, které by bylo škoda nezachytit a nesdílet.
Ministativ – příslušenství k foťáku, které často přijde vhod.
MP3 přehrávač – bez této moderní vymoženosti bych byl odsouzen v MHD poslouchat cizí rozhovory a to se přeci nedělá.
USB kabeláž – ke kabelu miniUSB-USBsamec přibyl kabel miniUSB-USBsamice, který naprosto postrádá smysl, jelikož jsem s sebou přestal tahat tablet, ke kterému jsem jej používal.
Pouzdro na brýle – zbytečnost, kterou jsem vyhodil, protože brýle stejně pořád nosím na očích. Nahradilo jej osobní pouzdro na Bustera.
Tablet – z části nahrazen čtečkou, nosím už jen výjimečně.
Medikamenty – Alerid na alergii a Ascorutin na má oblíbené krvácení z nosu.
Antistres roll-on – protože život vysokoškoláka je někdy velmi psychicky náročný.
Mentolky – nahradil jsem Hašlerkami chytře maskovanými v krabičce od mentolek.
Kniha – plně nahrazena knihou elektronickou, ale nebojte, na ty papírové jsem nezanevřel.
Peněženka – bez peněz a bez dokladů nemůžu přece opustit bydliště, že?
Bloček – pro případ záchvatu inspirace nebo jako školní sešit. Zažil jak útržky povídek, tak příklady z Pravděpodobnosti a statistiky.
Propiska – ta se hodí vždy, jenom pozor, ať se vám nepřemnoží jako mně. Ale co má člověk dělat, když mu je všude nutí…
Klíče – viz peněženka. Jen Vochomůrka(?) přišel o nohu.
Kapesníky – jsou lepší než rukáv.
Kavárenské přebytky – čokolády, oplatky, sušenky a občas nějaký cukr. Přicházejí a odcházejí, ale vždy je nějaký kousek po ruce pro případ hypoglykemického záchvatu.
Nůž – každý muž ho má mít, tak ho mám i já. Jen jsem velký těžký nůž, který jsem prakticky nepoužíval nahradil malým lehkým nožem, který prakticky nepoužívám.

Cestovní dýmkový sada – nikdy nevíte, kdy se vám naskytne možnost příjemné procházky parkem.
Sirky – kdyby náhodou došel benzín do zapalovače.

středa 10. října 2012

Ležatá osmička

Počátek tohoto příběhu se datuje několik měsíců zpět. Sestřin kamarád, vystudovaný stomatolog, si otevřel ordinaci, ona se k němu přihlásila a po dobrých zkušenostech mi ho doporučovala. Tou dobou uplynuly od mé poslední návštěvy zubaře asi tři roky, tak jsem si říkal, že když už tam budu muset zajít, tak proč nevyzkoušet něco nového, že? Moje předchozí zubařka stejně nejspíš zapomněla, jak vypadám a jistě by ji uvedlo do rozpaků, kdyby sestřička musela pro mou kartu do sklepního archivu. A co si budeme povídat, už jsem jí měl plné zuby.
Tak jsem tedy přišel k novému zubaři, který mi provedl vstupní prohlídku, a aby věděl, na čem jsme, poslal mě na celkový rentgen zubů, jelikož není zrovna velký fanda zubů moudrosti. A výsledkem bylo tohle:



Jak jistě sami vidíte, obzvláště levá dolní osmička je „lehce“ nakřivo a tlačí na ostatní zuby. Navíc u těchto částečně prořezaných zubů vzniká pod dásní kapsa, ve které se zadržují nečistoty, a tak jsem občas trpěl lehkými záněty dásní. Verdikt byl tedy jasný. Spodní osmičky musí ven a když už bude takříkajíc skalpel v ústech, bylo by dobré vzít i ty horní, aby se předešlo případným problémům.

A tak jsem tedy minulou středu šel na operaci. Jak tomu bývá zvykem, po cestě jsem zabloudil, jako snad ve všech zdravotních ústavech, ale nakonec jsem dorazil na místo, a to jen s asi 10 minutovým zpožděním. V čekárně mi sestřička dala podepsat informovaný souhlas, který jsem měl asi hned podepsat a nečíst. Protože v postupu operace ve výčtech nástrojů jsem narazil na pojem „kostní dláto“ a v seznamu rizik operace věci jako „poškození měkkého patra“ nebo „zlomení dolní čelisti“, což mi samozřejmě na odvaze moc nepřidalo.

Když jsem vešel do ordinace, došlo mi, že jde opravdu do tuhého. Sestřička mě totiž hned po vstupu informovala, že si mám odložit a převléknout se do operačního hábitu, neboli andělíčka a na hlavu si nasadit čepec. Pak jsem pokračoval na operační sál, kde jsem se položil do křesla. Přiběhla sestřička, na prst mi připnula oxymetr a zase odběhla. Za chvíli se vrátila a se slovy „Tak se podíváme, jak moc se bojíte.“ se podívala na můj srdeční tep. Po přečtení hodnoty 108 úderů za minutu usoudila, že hodně a hned dodala, že se vůbec bát nemusím.

Pak přišel na řadu doktor. Podíval se na můj rentgen a zeptal se, jestli chci začít tím horším, nebo tím lehčím. Řekl jsem, že raději tím horším, tj. má ležatá osmička. Hodil mi přes hlavu plachtu s otvorem jen na ústa, takže zbytek operace mohu jen letmo odhadovat. Napíchal do mě asi deset injekcí, a když mi odumřela půlka obličeje a začal jsem slintat, pustil se do operace. Dále to odhaduji na nějaké řezání, vrtání, broušení, trhání a šití. Jediné, co si pamatuji jasně byla věta „Teď ucítíte prasknutí.“ a potom jsem ucítil prasknutí. Neuplynula ani hodina a bylo po všem. Pak už jsem jen dostal od sestřičky led na chlazení, poučení, co všechno nesmím a předpis na prášky proti bolesti a antibiotika. Po cestě jsem si vyzvedl medikamenty a vyrazil domů.

Další tři dny jsem strávil v posteli s oteklým obličejem. Poté dokonce i mimo postel. Dnes jsem byl po týdnu na kontrole. Asi po čtyřiceti minutách čekání (jelikož všichni byli zřejmě objednaní na stejnou dobu) jsem vyfasoval velmi milou doktorku. Sice měla celou dobu roušku, tak vlastně nevím, jak vypadá, ale rozhodně měla milé a uklidňující oči. Ta mě pochválila, že se mi dásně dobře hojí. Dokonce tak dobře, že mi jeden steh zarostl a skoro nešel vytáhnout. Nicméně teď jsem již vysvobozen. Tedy když nepočítám ty zbylé dva zuby…

pátek 28. září 2012

Seriálové okénko (1)

Good cop (30. srpna, BBC) – 80 %

Jak už název napovídá, seriál pojednává o policistovi. A máte-li trochu přehled o názvech filmů a seriálů, jistě vám rychle dojde, že tenhle polda vůbec nebude dobrý. On tedy vlastně dobrý byl, ale pak se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. John Paul Rocksavage, přezdívaný Sav, jednoho dne obědval se svým kolegou Andym v bistru, kde zrovna tou dobou popíjela skupinka kriminálníků. Jeden z nich obtěžoval servírku, což se Savovi samozřejmě nelíbilo, a tak dotěrnému grázlovi doporučil, aby opustil lokál. Ten tak sice učinil, ale před odchodem ještě přislíbil, že příští policista, kterého potká, od něj dostane pořádnou nakládačku. A tak se také později stane.

V noci jsou Sav a Andy posláni vyřešit rušení nočního klidu. Nikdo neotvírá, a tak se rozdělí. Zatímco Andy vchází předním vchodem, zatímco Sav jde k zadnímu. V tu chvíli se však ukáže, že je všechno jen léčka, kterou gangsteři nastražili, aby nalákali nějakého policistu, na kterém by si smlsli. A v tu chvíli se z dobrého poldy stane polda zlý. Sav se totiž stane svědkem brutálního umlácení vlastního kolegy, kterému může jen nečině přihlížet (Protože britští policisté přeci střelné zbraně nepotřebují.). To přivede Sava k tomu, aby převzal spravedlnost do svých rukou a pomstil smrt svého nejlepšího přítele.

Kromě této hlavní dějové linie se stáváme svědky i několika dalších případů a každodenní práce policie, Savových soukromých problémů s jeho bývalou přítelkyní a problémů s jeho nemocným otcem.

Celková atmosféra seriálu je velice temná. A to nejen po stránce dějové, ale i visuální. Ne celém seriálu není prakticky nic veselého a dokonce i úspěšné případy mají ve své podstatě smutný konec. Což pro mne byl celkem šok, jelikož jsem od Britů zvyklý spíše na humor, který propašují i do vážnějších kusů, jako třeba The Fades. Tady však celkově depresivní atmosféru dokresluje deštivé počasí, temné barvy, tíživá hudba nebo třeba citace z knih Britských klasiků, které Sav předčítá svému otci.

Ještě jedna maličkost. K seriálu zatím neseženete české titulky. Vůbec se tomu nedivím, neboť jsem se sám o překlad pokoušel a po dvou hodinách práce a asi 15 minutách přeloženého materiálu jsem vše vzdal. Berte to tedy jako kurz angličtiny.

Revolution (17. září, NBC) – 60 %

Jednoho dne vypadla na celém světě elektřina. Nikdo neví jak, nikdo neví proč a nikdo to neumí napravit. A když říkám „nikdo“ myslím tím samozřejmě 99,9% část běžné populace. Je to celkem děsivá představa a tím pádem i skvělý námět na seriál. A jak nám již několikrát kázala minulost, i skvělé náměty se dají zpackat. Nevím tedy jak k výpadku došlo (to se snad dozvíme v dalších dílech, pokud seriál nezruší), ale budeme-li za zdroj výpadku silný elektromagnetický puls, není mi jasné, že přestaly fungovat i baterie a jak se zdá, nefunguje ani elektromagnetická indukce, statická elektřina nebo elektrochemické reakce, jelikož se za 15 let od výpadku nepodařilo lidstvu vytvořit byť sebemenší zdroj elektřiny. Takže musíme předpokládat, že v tom hrají roli tajemné síly, novodobá magie, nebo jiná „bubákovina“, což docela dost ubírá na celé katasrofálnosti. Kdyby seriál vyprávěl o životě lidí pár dní po výpadku, jak panikaří, rabují a vraždí se kvůli zmrzlině, byl by zřejmě mnohem zajímavější.

Jako kdyby nestačil zpackaný tak skvělý nápad, tvůrci pro jistotu do hlavní role postaví prapodivnou Tracy Spiridakos, která 40 % času vypadá, jako by ji někdo zrovna praštil do hlavy, dalších 30 %, jako kdyby měla zácpu a posledních 30 %, jako kdyby se chtěla rozbrečet, ale režisér jí to zakázal. Její bratr je astmatický packal, který si vždy hraje na hrdinu, když mu někdo míří na hlavu, pak je tam nějaký týpek s neuvěřitelně falešně vyhlížejícím účesem a plnovousem a doktorka, která buď fňuká nad fotkami dětí, která nemůže dostat z iPhonu, tedy pokud zrovna někomu neprolívá hrdlo kyselinou. Do toho hodný strýček – cvičený zabiják, ve kterém přeci jen tluče dobré srdce. Takže zase nic nového. Jediná postava, která mě vlastně nějak zaujala, je kapitán Neville – nemilosrdný zabiják a velitel milice.

Verdikt: Když člověk moc nepřemýšlí nad logikou událostí, jak to, že i otrokyně v pracovním táboře jsou hezky umyté, nalíčené a v zářivě vypraném a nažehleném tílku, dívat se na to dá. Vlastně je to daleko lepší zábava, než většina toho, co nám servíruje televize. Zatím nemohu slíbit, že tento seriál dokoukám dokonce, ale mohu vám slíbit, že jestli se tak stane, podruhé už si ho nepustím.

Last Resort (27. září, ABC) – 90 %

Po jednom dílu se vždycky špatně hodnotí a po tom dalším může jít hodnocení velice rychle dolů. Zatímco předchozí seriál mě trailerem nadchl a hned pilotem zklamal, tento mě trailerem uchvátil a pilotem zatlačil do židle. Nikdy jsem moc neměl rád filmy ani seriály z moderního vojenského prostředí. Ohledně tohoto žánru jsem zatvrzelý fanoušek druhé světové a všechny Iráky a Afghánistány mne nijak neberou. A když teprve uvážím filmy odehrávající se v ponorce, ty mě přímo nudili. Ale tohle je tak trochu jiný kousek. Kousek silně zavánějící konspirací. A to mám naopak zase rád.

Sledujeme život posádky americké jaderné ponorky. Ti dostanou rozkaz vystřelit čtyři jaderné lavice na Pakistán. To se samozřejmě kapitánovi moc nezamlouvá, jelikož USA není tou dobou s Pákistánem ve válce, a navíc příkaz přišel sekundárním kanálem. Proto se vynoří, poruší rádiové mlčení, jednak, aby se podívali na Hannah Montanu, ale taky proto, aby si ověřili rozkaz u vyšších autorit. Na druhém konci ho však akorát zbaví velení. To převezme jeho první důstojník a vyžádá si totéž. To chlapíky „tam nahoře“ zřejmě naštve a vystřelí na ně řízenou střelu a tuto „nepříjemnou“ událost pak svedou na Pákistán a ihned nasadí odvetný úder.

A co se stane s posádkou? Střela je samozřejmě nepotopila, ale jen poškodila ponorku. Vynoří se tedy na blízkém ostrově, kde je shodou okolností radarová stanice NATO, která celou událost zachytila. Co tu tedy máme? Mezinárodní jaderný konflikt, bandu odpadlíků s těžce ozbrojenou ponorkou, kteří jsou tak trochu naštvaní, že se je snažili zabít jejich vlastní nadřízení a vůbec se nebojí svou ponorku použít proti nim, již jmenované nadřízené, kteří nejen že vyvolávají mezinárodní jaderné konflikty a snaží se zabít vlastní lidi, ale kteří ani neváhají poslat dva bombardéry, aby zničily celý ostrov i s radarem NATO (Vidíte, co by se nám mohlo stát, kdybychom si tu nechali něco takového postavit?). Ano, málem bych zapomněl. Ještě tu máme ostrovany, kteří nejsou tak zcela spokojení s tím, že se jim doma potlouká banda ozbrojených lidí, kteří jim před domem v zálivu parkují jadernou ponorku.

Po dlouhé době seriál, při kterém mi padala čelist, běhal mráz po zádech a chvílemi jsem měl dokonce v koutku oka slzu (Zatracený prach!). Nezbývá, než doufat, že veškerá akce a napětí neskončila prvním dílem a bude zdárně ve stejné kvalitě pokračovat.

neděle 23. září 2012

Žijeme jen jednou

Pamatujete ještě ty časy, kdy jste chodili na základní školu? Ať to byly časy dobré, či zlé, vždy si najdeme okamžiky, na které budeme rádi vzpomínat i po letech. Vzpomínky jsou to jediné, co nám zůstalo. Čas odplynul jako voda a nikdo nám jej nevrátí. Vzali nám školní lavice, vzali nám žákovské knížky, ale vzpomínky, ty nám nikdy nevezmou.

A co teď? Co bude dál? – To nikdo neví.

Dokončím školu? Najdu si práci? Založím rodinu? Budu žít šťastně až do smrti? – To nikdo neví.

Nesklátí nás nějaká zákeřná civilizační choroba, kterou lidstvo trpí? Nestane se nám nějaká nepříjemná nehoda? – To nikdo neví.

Jak tedy naložit s životem? Jak jej správně žít? Jako by každý den byl náš poslední? – To nikdo neví.

Chybí nám totiž zkušenosti, neb žijeme jen jednou…

pátek 14. září 2012

Bleskovka: #Prohibice

Ministr zdravotnictví vyhlásil zákaz prodeje nápoje s obsahem alkoholu nad 20 %. Vlastně řekl s obsahem ethanolu nad 20 %, takže methanol by měl být v pohodě. To samozřejmě vyvolalo vlnu nevole z řad (s)prostého lidu. Jak si to vůbec vláda mohla dovolit?

A na sociálních sítích to ihned začalo vřít. „Neeeee!“, „Jak to mohli udělat?“, „Co teď budeme dělat?“, „Dnes asi žádný #drunktweet nebude, co?“. Skoro to vypadá, jako kdyby lid český nepil nic jiného, jak hektolitry vodky a tuzemáku. Upřímě, když jste byli naposledy v hospodě, co jste si dali? Já pivo. A předtím? Taky pivo. Kdy jsem si dal naposledy v hospodě panáka? To si nepamatuji. A rozhodně ne proto, že bych jich vypil tolik. Stejně tak si nepamatuji, že bych šel někdy do supermarketu a koupil si lahev kořalky. A já se teď ptám, koho (z těch, kteří tak vesele nadávají a zoufají si) se to vlastně dotkne? A upřímně si odpovím: mně rozhodně ne. Máme pivo, máme víno a jestli jsme na tom hodně špatně, pořád si můžeme dát zelenou. Takže se dehydratace určitě bát nemusíme…

A ještě jedna věc. Kolik máte doma alkoholu? Stihnete ho všechen vypít, než tato „prohibice“ skončí? (Což odhaduji tak na 1 až 2 týdny.)

neděle 2. září 2012

Rodinný výlet (2) – Slezsko

Zlaté Hory
Zlatohorská radnice
Polský hraniční kámen
Rozhledna Biskupská kupa
Výhled do krajiny
Rejvíz
Velké mechové jezírko
Lávka přes rašeliniště
Jeseník
Lázeňský areál
Motýl
Priessnitzův pramen

úterý 28. srpna 2012

Rodinný výlet (1) – Slovácko

Uherské Hradiště
Model města
Sraz veteránů – motorka
Kašna v parku před Slováckým museem
Náhodou objevená venkovní čajovna
Buchlovice
Hrad Buchlov
Výhled z hradní věže
Spytihněv
Baťův kanál
Zdymadlo na kanále

čtvrtek 16. srpna 2012

Stručná historie města Agorapolis


Stáhněte si povídku do své čtečky (=


Tento příběh se odehrává ve městě Agorapolis, centru obchodu, zábavy a kriminálních živlů. V domově mnoha lidí, nebo alespoň lidem podobných forem života. Ale ze všeho nejvíc je Agorapolis městem rozdílů. Žijí zde pospolu lidé snad ze všech koutů světa. Lidé všech možných národností, ras a náboženských vyznání, což samozřejmě vede k nepokojům, rasovým útokům a „svatým válkám “. Město žije čtyřiadvacet hodin denně a ani na minutu se nezastaví. Dokonce i v noci a brzo nad ránem jsou ulice plné lidí. Ať už to jsou drobní obchodníci, snaží se vydělat kdy je to jen možné, větší obchodníci, kteří již brzy ráno vykládají zboží z lodí a vozí si jej do svých obchodů, strážníci, potulující se v ulicích nebo obyčejní lidé, kteří vědí, že brzy ráno je u stánků méně lidí a nevadí jim, že si kvůli tomuto přepychu musí přivstat.

Je fascinující, jak tohle město může vůbec fungovat. Všichni hrdě prohlašují, že Agorapolis je jejich domovem, ale vezmete-li z davu deset lidí, stěží najdete dva mluvící stejnou řečí. Nikdo tady nikomu nerozumí, ale přesto se všichni domluví. Na každém rohu je kostel, chrám, či jiné svaté místo, ale každé patří jiné náboženské skupině. Lidé se navzájem okrádají tak, že nakonec nikomu nic nechybí. Naštěstí je tu Městská stráž Agorapoliská, dohlížející na to, aby kromě škod na zdraví a životech nedošlo náhodou ke škodám na majetku města. Ještě by se mohlo stát, že by třeba rozbité okno radnice bylo strženo z jejich, už tak dost nízkého platu a oni by pak byli nuceni brát úplatky vyšší, než je povoleno pátým odstavcem dodatku o živnosti nad rámec zaměstnání.


Celé město je řízeno baronem, knížetem, králem nebo hrabětem. Záleží jen na tom, jak si současný vládce říká, nebo co je zrovna v módě. Panovník sídlí v paláci uprostřed města, který býval dříve Městskou operou. Byla to první kamenná stavba v Agorapolis a také jediná budova, která přežila velký požár v roce 467. To bylo také důvodem, proč se stala sídlem panovníka. Tehdejší vládce, Baron Sigmund von Spinneburg, se vrátil ze „služební cesty“, prošel se mezi hromadami popela až k budově opery a prohlásil památnou větu: „Jatožeto nezořelo?!“ Pak se rozhodl, že se v jediné stojící budově usadí a přestavěl ji na palác. Asi o deset let později, za Velké revoluce, se palác stal centrem odboje. Revolucionáři obývali palác celé tři dny, než při hledání zásob otevřeli dveře od místnosti, kde měl Baron von Spinneburg svou sbírku obřích cizokrajných pavouků. Po pár dnech podezřelého klidu vnikla do paláce armáda, revolucionáři byli vysekání s kokonů a následně popraveni.

Další vládce, Šáh Abdul Amar Al-Ashif zvaný Všemocný, měl zase jiné „úchylky“. Tak především bral ručníky ze všech umýváren v paláci a nosil je na hlavě. Také s oblibou hrával se svými poddanými šáhy, zvláštní hru s černými a bílými figurkami různých tvarů a velikostí, z nichž se každá po hracím poli pohybovala jiným způsobem, což nebyl nikdo, kromě něj, s to pochopit. Cílem hry bylo zajmout protihráčova šáha. Nikdo tuto hru ovšem neovládal tak dokonale jako Všemocný, důsledkem čehož v paláci markantně ubývalo služebných, kuchařů a komorníků. Ano, trestem za prohru byla smrt. Šáh měl ještě jednu zálibu – Palácovou gardu – skupinu elitních bojovníků, které si sám vycvičil. Býval totiž nejobávanějším válečníkem a vojevůdcem Smaragdové říše, tedy do doby, než její vláda vytěžila všechny smaragdy, zadlužila se a byla nucena zrušit svou nákladnou armádu. Abdul byl náhle bez práce, a tak se vydal do světa hledat štěstí. Nalezl ho v Agorapolis, kde se rozhodl ujmout vlády. Při pohledu na jeho zkrvavený zahnutý meč a bezhlavé mrtvoly se nenašel nikdo pátý, kdo by se mu rozhodl v tom zabránit.

Současným panovníkem je Lord Garrett Goderick, pravděpodobně nejúspěšnější a nejoblíbenější vládce. Je to ten typ vladaře, kterého prostě musíte mít rádi. Za jeho vlády dosáhlo město největšího rozmachu. Stalo se křižovatkou obchodních cest, byl vybudován průplav, aby mohly do města vplouvat nákladní lodě a Agorapolis začalo fungovat jako hodiny. Lord Goderick také nechal přestavět palác, tentokrát však na obrovskou kancelář, kde se řeší veškerá administrativa, včetně soudů v modrém salónku a poprav na nádvoří. V čele této kanceláře samozřejmě sedí on…

V současné době město funguje téměř dokonale. Klid města narušují jen občasné útoky náboženských fanatiků na cizí svatostánky. Mrtvá těla jsou však vždy odklizena ještě před svítáním, takže se vlastně nic vážného neděje. Dokonce i rasové nepokoje se uklidnily. Projevovat totiž nenávist vůči jiné rase ve městě plném jiných ras se rovnalo sebevraždě. Všichni si žili spokojeným životem ve svých čtvrtích* a scházeli se na společném tržišti, aby si postěžovali a zanadávali. Každý sice mluvil svým jazykem, ale tomu, že vám zase zastánci Velkého M‘Bemba převrátili popelnici, rozuměl každý, zvlášť když jste vyprávění obohatili zběsilou gestikulací.


Zkuste si představit takový normální den na tržnici. Malý, asi metr a půl vysoký, plešatý mužíček s ulepeným plnovousem v kožené vestě pobité kovovými cvočky přijde ke stánku, kde prodává vysoký vyzáblý černoch v pestrobarevném kroji a spoustou korálků.

Mužíček začne: „To chcu!“ a ukáže na to či ono.

Černoch za hlasitého chrastění korálů pozvedne podivné ovoce a povídá: „Badesat.“

„Sisa pomátl ne? Pade za taků malů blbost?“

„Garinach malma, pan. Badesat,“ trvá na svém černoch.

Mužíček vytáhne z pouzdra u pasu nůž, který je pomalu tak dlouhý, jako jeho předloktí a začne se s ním škrábat za uchem.

Černoch pochopí, o co jde a chvějícím se hlasem se zeptá: „Davaset?“

„Toš to zni dobřejc,“ pod vousy se objeví něco jako úsměv a nůž se vrátí do pouzdra.

Proběhne obchod a černoch se ještě rozloučí smutným „Pride zaz.“

Zkrátka, někteří lidé mají zvláštní dar, domluvit se vždy a všude. Navíc, v Agorapolis mají cizinci výhodu, protože v tomto městě jsou cizinci všichni. Spíš narazíte na svého krajana, než na člověka, jehož rodina zde žije alespoň tři generace.


Podle legendy město založili tři lidé, kteří se náhodou potkali uprostřed pusté krajiny. Byl to pašerák drahých kamenů Matma Dhíli, zloděj koní Jo Wu a sňatkový podvodník s nepochybně pravým jménem John Doe, všichni utíkající před zákonem. Za normálních okolností by se nejspíš pozabíjeli, ale setkali se na neutrální půdě, všichni chudí a navíc bez sebemenší chuti přijít k úrazu. A tak si tu rozdělali stany. Po té zde vyrostlo jedno z největších měst na světě. Co se stalo mezi tím, legenda neuvádí, což ji poněkud ubírá na věrohodnosti. Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy…



* Jestli lze něco, čeho je ve městě asi pětadvacet, nazvat čtvrť
† Když nepočítáte kožený pytlík plný drahokamů, pět koní a pár zlatých prstenů s diamanty

úterý 14. srpna 2012

Jak jsem se stal dýmkařem

Už od nepaměti se mi líbily dýmky. Ať už to byl dýmem zahalený Krkonoš nebo Sherlock Holmes, vždy na mě fajfka působila jako symbol moudrosti a autority. Když jsem pak o mnoho let později viděl na plátně Gandalfa vyfukujícího loď z kouře, říkal jsem si, jaké by to asi bylo, mít takovou dýmku. Ještě o nějakých pár let později jsem o tom začal uvažovat celkem vážně.

Pro někoho by to mohl být docela šok, protože jsem v okolí znám pro svůj silný odpor k cigaretám. Ale to především proto, že mi smrdí. Jinak občas holduji vodní dýmce (Jednu mám dokonce i doma, když mi ji zrovna nesebere sestra, se kterou ji mám „napůl“.) a občas si s kamarády v hospodě zapálíme doutník.

Ale zpět k té dýmce. Prostě jsem jednoho večera seděl a vymýšlel hovadiny (jak to mívám ve zvyku) a nějak jsem si vzpomněl na svou sympatii k dýmkám a dostal jsem chuť tuto „neřest“ okusit. Nejprve jsem si přečetl knihu Život s dýmkou (Dalo by se říci, že je to takový dýmkařská bible.), která mne povzbudila k dalším akcím. Napsal jsem tedy na Twitter, jestli náhodou nemám mezi followery nějakého dýmkaře. Neměl jsem, ale naštěstí tento tweet zachytil pan Kaplan, který mě dal do kontaktu se Scalexem. Ten mi dal spoustu užitečných rad do začátku, kterých si neskutečně cením. Jestli se někdy setkáme, má u mě pivo a pořádnou porci tabáku.

Tak jsem se dostal až k tomu, že jsem si jednoho večera objednal velkou zásilku – dýmku (Stanislaw), tabák (Mac Baren – Mixture Scottish Blend), „ťapťátko“ a filtry. Pak jsem seděl, koukal do monitoru a říkal si, co jsem to sakra provedl. A v této nejistotě jsem setrvával do doby, než mi u dveří zazvonil pošťák s balíčkem. Hned jak jsem otevřel papírovou krabici a chytl dýmku do ruky, připadal jsem si, jako bych na ni čekal celý život. Bohužel jsem musel ten den běžet na zkoušku, a tak jsem sbalil dýmku i s příslušenstvím do tašky s tím, že si ji prohlédnu později.

Odpoledne jsem měl zkoušku (úspěšně) za sebou, a tak jsem vyrazil procházkou přes park domů. Našel jsem si klidné místo u vody, jednak abych nikoho neobtěžoval, ale také abych unikl pohledům zvědavců, kteří by mohli i přes mé dokonalé sebevědomí odhalit mou nezkušenost. Sedl jsem si na zem, opřel se o strom, nacpal dýmku a (asi napoosmé) zapálil. Ze začátku jsem byl lehce nervózní, neb jsem poctivě nastudoval co všechno bych mohl dělat špatně, ale s každým potáhnutím nervozita opadala. Po pár minutách jsem dosáhl takového malého stavu blaženosti. Školní stres z těla vyprchal. Jen jsem seděl, koukal na stromy, pozoroval kačeny a poslouchal ptáky. Sice jsem vyškrtal skoro celou krabičku sirek, ale jinak se kouření obešlo bez problémů. Až se tomu divím, protože i teď, po třech měsících, mám někdy větší problémy, než tehdy.

A tak se ze mě stal oficiálně dýmkař. Asi o měsíc později jsem si pořídil druhý tabák (Orlik – Skandinavik Mixture) a necelé dva týdny na to jsem zašel na první sraz klubu Al-fajká – středomoravské odnože pipE-clubu. Tam jsem se seznámil s novými lidmi, kteří mě velice rychle „adoptovali“. Jeden ostřílený bard mi dokonce slíbil, že když přijdu příště, daruje mi jednu svou starou dýmku, kterou už nepoužívá. A tak se také stalo. Nyní mám dvě dýmky, tři tabáky a pořídil jsem si i dýmkový zapalovač. Pravidelně se účastním srazů (Tedy alespoň to mám v plánu; zatím jsem byl na třech.) a občas si zajdu s knihou do parku, zapálím si a vychutnám si chvíle krásného odpočinku.

pátek 3. srpna 2012

Anketa: Světové problémy – koprovka

úterý 31. července 2012

Bleskovka: Aktivní nenávist

Je to už nějaký pátek, co jsem narazil na článek Vítězem Colours je Lakšmí Mittal. Ostrava prohrála. Nemůžu říct, že by mě článek naštval; spíše mě rozesmutnil. Ano, byl jsem smutný z toho, že jsou lidé tak nenávistní, že na všem hledají něco špatného. Místo aby se lidé radovali, že je v Ostravě hudební festival mezinárodních rozměrů, který každoročně přiláká desetitisíce milovníků hudby, začnou plivat na sponzora. Samozřejmě nechci nikoho hanit, ani nosit na ramenou, ale jaký má tohle smysl? Proč někteří lidé musí hledat zlo a přehlížet přitom to dobré? Strhuje snad výjimečnost této akce fakt, že je sponzorována „znečišťovatelem ovzduší“? Kolik lidí nesleduje závody F1 kvůli tomu, že většinu stájí sponzorují (nebo sponzorovaly) tabákové giganty, které těží ze závislosti jiných lidí? Kdo si přestane kupovat čínské zboží, protože bylo vyrobeno špatně placenými dělníky?

A dnes se mi dostal do rukou článek podobný – Nechápu smysl olympiády. Autor nám velice hezky vylíčil, jaká ušlechtilá událost byla antická Olympiáda a haní současnou, jako nesmyslnou frašku. Proč? Protože Olympiáda stojí spoustu peněz, přiživuje se na ní hromada lidí a sponzoruje ji McDonald a CocaCola. Aby toho nebylo málo kolem akce se točí striktní, až absurdní ochrana autorských práv a nebývalá bezpečnostní opatření. Tomu nelze nic vytknout. Je to nepopiratelný fakt. Ale znevažuje to nějak samotné výkony sportovců (nebo jak říká autor – „mutantů“) z celého světa? Zmenší to jejich radost z vítězství nebo smutek z prohry? Změní to něco na tom, že pro většinu světa neznámé země, které nemohou jiným konkurovat co do rozpočtu, nebo vojenské síly, mají šanci ukázat, že jsou konkurencí alespoň na sportovištích? A ženy, kterým doma nikdo nepřikládá sebemenší význam, mohou rozhodovat o veledůležitých věcech na postu rozhodčích? Nemluvě o inspiraci, kterou sportovci dávají všem lidem. Nebo snad máme právo znevažovat dokonalou koordinaci skokanů do vody jen proto, že mají na plavkách nápis Puma?

Namítejte si co chcete. Ta obou akcích možná je něco špatného, ale to špatné není přímo v nich, ale v jejich zákulisí.

neděle 22. července 2012

Blaskovka: Samozvaní odborníci

Občas se na nějakém internetovém portálu (nebudeme Lupu jmenovat) objeví nějaký opravdu hluboký článek plný morálního ponaučení, a tak vůbec. Vždycky pak dlouze přemýšlím, kdo se nachází na pomyslném vrcholu pyramidy debility. Je to autor původního článku? Je to ten, co jej přeložil a umístil na „český“ internet? Je to šéfredaktor daného portálu, který tam takové pseudointelektuální články s nulovou informační hodnotou trpí? Nebo jsme to my – příležitostní, nebo nedej [bože] (dosaďte dle aktuální náboženské příslušnosti) pravidelní čtenáři?
Dnes mě takto rozhořčil článek Může být Twitter použit k odhalování psychopatů? Studie se pokusí poskytnout odpověď. Tak v první řadě každého jistě trkne samotný nadpis článku. Nevím, jak pan Dočekal, ale já jsem žurnalistiku nestudoval, ale i tak si troufám říct, že nadpis by měl být výstižný, ale hlavně krátký. Nehledě na to, že k článku je obrázek úplně jiné knihy, úplně jiného autora. (Nebo mi něco uniklo?). Ale pusťme se do samotného obsahu článku:
Pokud například používáte příliš mnoho teček, nadáváte, vztekle odpovídáte jiným lidem, používá příliš často „my“, vyplňujete své tweety slovy jako „blah“ a „myslím si“ či „ehm“, tak jste možná podezřelí.
Závěrečná formulka „tak jste možná podezřelí“ je opravdu kouzelná. Co vlastně znamená? Buď podezřelý jsem, nebo ne. Jestli jsem, pak jsem možná psychopat, ale vzhledem k hloubce psychologického rozboru bych řekl, že spíš ne… Nechápu, co je špatného třeba na „myslím si“. Každý člověk s alespoň trochu vyvinutou inteligencí snad myslí, ne? A každý malinko inteligentnější člověk to i rovnou přizná, aby ho ostatní nepodezírali, že své výroky považuje za absolutní pravdu. Nadávat a vztekle odpovídat také nepovažuji za typické příznaky psychopatismu. Když žijeme ve světě, v jakém žijeme, je věru na co nadávat a člověk, ať inteligentní, nebo blbec, se tomu nevyhne. Dokonce i ten nejasertivnější člověk občas vztekle odpoví, když mu klade otázky naprostý blbec.
Psychopati, podle Sumnera. často používají popisy příčiny a následku, v podobě „protože“ a „poněvadž“. Věnují se na materiálním potřebám jako jsou peníze, jídlo a pití, naopak se nevěnují rodině či náboženství. A často hovoří v čase minulém, což podle Sumnera značí, že jsou „psychologicky odloučení od události“.
Už od raného dětství mne maminka učila, že cokoliv provedu, vrátí se mi nějakým způsobem zpátky. Vychovala tím ze mě psychopata? Ne, právě naopak. Psychopatem je (dle mého velmi subjektivního názoru) člověk, který si tento fakt neuvědomuje. Ale pan Sumner má jistě pravdu, když napíšu třeba „musel jsem jít pěšky, protože nejezdí tramvaje,“ jsem jasný psychopat. No a co většina z vás píše na Twitter? To co se vám před krátkou chvílí stalo. Udělejte si na to miliardový průzkum a získejte přesná čísla, ale myslím si (zase psychopat), že podíl tweetů psaných v minulém čase bude více jak 50%. To asi budeme všichni psychopati.

A co je na tom všem nejhorší? Že toho člověka někdo vezme vážně. Třeba nějaký bezpečnostní odborník si najde jeho knihu v krabici „volně k rozebrání“ před nějakým antikvariátem a napadne ho, že by se tato metoda dala použít v boji proti terorismu, a tak nasadí hyper super globální analyzátor tweetů a jednoho dne vám vyrazí dveře úderná jednotka, protože píšete podezřele moc tweetů v minulém čase.

sobota 9. června 2012

F:NV balíčky (1) – Dead Money

Jistě to sami dobře znáte. Procházíte se nekonečnou Mohavskou pouští, sbíráte staré železo do sběru, střílíte zmutovanou zvěř a pro pár zlatek se pletete do sporů, do kterých vám nic není. Když tu náhle zachytíte na svém Pip-Boyi neznámé vysílání. Jako správný dobrodruh vyrazíte prozkoumat situaci a naleznete opuštěný bunkr Bratrstva oceli (Brotherhood of Steel). Slezete po žebříku, vejdete do místnosti a než se nadějete, nějaký šílený magor vás uspí plynem a vy se proberete neznámo kde a na krku máte ocelový obojek obložený trhavinou.

čtvrtek 31. května 2012

Už přes měsíc jsem nic nenapsal


…asi bych to měl napravit, co? Tohle už jste asi četli na Twitteru, že? To nevadí. Nedávno jsem takhle seděl, koukal do stěny a najednou mě napadlo – nemám já náhodou blog, nebo tak něco? Nakouknu do internetů a je tomu skutečně tak. Blog mám, ale už jsem na něj dlouho nic nevyvěsil. Počkejte… jo je to víc jak měsíc. Poznal jsem to podle nadpisu. Tak tedy směle do práce. Nejlepší by bylo navázat na poslední článek. AFO skončilo a co se dělo dál? Za tu dlouhou dobu se určitě událi nějaké ty události a některé z nich by možná stály i za zmínku…

úterý 24. dubna 2012

Já a AFO (den 4. a 5)

Vypadá to, že vám mám hodně co říct. Je toho dokonce víc, než jsem předpokládal, takže jsem musel celé AFO rozdělit na 3 články. Ale nebojte se, tenhle je opravdu poslední. V pátek jsem byl totiž jen na jedné přednášce, v sobotu na dvou filmech a v neděli jsem nebyl nikde, protože už jsem byl ze všeho těžce vyčerpán a navíc se promítaly vítězné snímky. Jak jsem vás informoval minule, jedním z těchto snímků byl právě Téměř dokonalý člověk, který jsem již viděl a další mě příliš nezaujaly.

Já a AFO (den 3.)

V minulém článku jsem vám stručně popsal události prvních dvou dní Academia Film Olomouc. Tím však pro mě tento festival nekončil. Po minulých zkušenostech, kdy jsem po některých filmech a přednáškách přemýšlel o smyslu života a podobných pitomostech, jsem se rozhodl, že v následujících dnech se pokusím vyhnout filosofické rovině a budu se zaměřovat na techničtější dokumenty. Já tedy filosofuji rád… to nemohu říci, ale raději si pro tyto příležitosti zvolím hospodu.

neděle 22. dubna 2012

Já a AFO (den 1. a 2.)


Ač se to zdá neuvěřitelné, AFO, neboli Academia Film Olomouc, je nejstarší festival, který se věnuje vědecko-popularizačním a dokumentárním filmům. Daleko zajímavější ovšem je, že jsem jej, od jeho založení v roce 1966, navštívil úplně poprvé. Ptáte se, jak je to možné? Sám netuším. V Olomouci žiji celý svůj život a vždy jsem tak nějak chodil kolem a ničeho si nevšímal. O vědu se zajímám a dokumenty mám rád, takže jsem opravdu nedokázal pochopit, že jsem tam ještě nikdy nebyl. Nezbylo mi nic jiného, než se prostě sbalit, vyřídit si akreditaci a den co den chodit na dokumenty a přednášky z celého světa, a to i na témata, kterých si normálně tak nějak nevšímám.

středa 4. dubna 2012

Jedna aplikace, dva národy

Včera se to stalo. Požehnání i prokletí v jednom. Vyšel Instagram pro Android. Už jsem vám jednou psal, proč nemám rád Instagram. Tehdy to byl nezaujatý článek, kde jsem se snažil vyhýbat negativním zmínkám o jakémkoliv mobilním operačním systému a hodnotil jsem pouze software, a to z umělecko-fotografického hlediska. Korektnosti je však konce. To co mne v posledních dvou dnech tak rozčílilo není samotný Instagram, ani zvýšené množství (dle mého velmi subjektivního názoru) zprzněných fotek, ale chování některých lidí. Mezi uživateli produktů Apple se (jako všude jinde) najde pár fanatiků, kteří musí dávat najevo svou domnělou společenskou nadřazenost. A tohle je příběh o nich…

pondělí 26. března 2012

Jak správně blogovat

Tak jsem si říkal, že se tomuto pochybnému a často zatracovanému odvětví literární činnosti věnuji již dost dlouho. Možná tak dlouho, že bych mohl začínajícím bloggerům udělit pár dobře mířených ran. Tedy rad, samozřejmě. Chcete-li nějaké ty pravidelné čtenáře, musíte jim nabídnout něco, kvůli čemu se budou rádi vracet. A to nejlepší, co pro ně máte, jste vy sami. Základem blogu je osobní přístup. Právě tím se liší od „sterilních“ zpravodajských plátků a technických portálů. Tím samozřejmě neříkám, že nesmíte psát politické komentáře, nebo recenze nové elektroniky. Jen se neomezujte na strohá fakta s rovnávání čísel, v tom vás překoná každý vyhledávač. Raději řekněte, jaký z toho máte pocit a jestli se ten nový telefon dá pohodlně opřít tak, aby na něj bylo dobře vidět.

čtvrtek 15. března 2012

Na nové adrese

Čtete tento článek? Čtete. Koukněte nahoru. Ano, až tam, do adresní řádky. Co tam vidíte? Ano, blog.errolek.cz. Tak jestli jste to nevěděli předtím, teď už to víte určitě – koupil jsem si doménu. Jelikož dnes měla firma Active 24, s. r. o. 15. narozeniny, nabízela domény .cz za symbolických 15 Kč (s DPH 18 Kč/rok). Po pětiminutovém zamyšlení někdy kolem půlnoci, kdy jim pod návalem zákazníků spadl server, jsem se na celou věc vykašlal a šel raději spát. Ráno jsem si však nemohl pomoci a došel jsem k názoru, že by byla škoda tuto příležitost nevyužít, a tak jsem se i stalo. Tak se teď raduji z nové, vlastní domény a doufám, že se radujete také. Tedy pokud nepatříte mezi ty, na které se nedostalo, pak jste na mě nejspíš naštvaní. Nicméně novou adresu blogu znáte. A na nové adrese nejsem jen já, přestěhoval se tam i Buster.

pondělí 12. března 2012

Továrna na peníze

Mobilní operátor – poctivé řemeslo… kartelové dohody… také jsem chtěl být mobilní operátor. Jenomže se obávám, že koalice O2, T-Mobile a Vodafone mezi sebou již nemá místo. Pokud by ovšem zájemce nebyl tak finančně nadaný, že by si mohl dovolit podplatit ČTU, který tomuto našemu malému oligopolu nečinně (a za úplatu) přihlíží. Nazývejte mě konspiračním teoretikem, ale ruku na srdce, kdo z vás si upřímně myslí, že to tak není? V podstatě je to veřejné tajemství. Je to něco jak náš milý ČEZ, který zdraží elektřinu, protože je moc velký odběr, a tak lidé začnou šetřit, načež ČEZ opět zdraží elektřinu, protože je malá poptávka a oni potřebují dohnat čísla z minulého roku, aby si mohli vyplatit miliardové odměny za to, že lid zase oškubali o něco více.

úterý 6. března 2012

Jak jsem se vygooglil

Oblíbeným a velice kontroverzním tématem poslední doby je soukromí na internetu. Nejsem nijak extrémně paranoidní (jinak bych asi neměl blog, Twitter a nefotil a nepopisoval každý svůj den v projektu 365), ale zároveň se snažím, abych na internetu nezanechával různé kompromitující materiály. Protože jak všichni víme, co jednou dáme na internet, to už nikdy nesmažeme. Ale jak říká Mereček Cukrberků, soukromí je přežitek 20. století, a tak sdílíme vše bez ohledu na následky. Ale proč o tom mluvím? Jednou za čas si pro klid v duši posadím, udělám si pohodlí a vygooglím se. Někdy jméno, jindy přezdívku, a čekám, co vypadne. Podle toho se pak zamyslím, jestli bych neměl některé věci omezit.

neděle 4. března 2012

Tak co bude s tím blogováním?

Pokud náhodou patříte k hrstce pravidelných čtenářů, nejspíš jste si povšimli, že jsem za celý únor napsal jen jeden trapný, ba přímo ubohý článek a 3. díl povídky, který jsem stejně napsal asi před rokem. Což je mimo jiné velice zajímavá příhoda, protože 2. díl je starý asi 3 roky a 1. jsem opravdu psal v den zveřejnění, ale o tom jindy. Teď totiž nadešla chvíle, kdy si sednu a napíšu nadmíru zajímavý článek, který vás 100% přesvědčí, že jsem stále při síle, a to jak fyzické, tak duševní. Tedy možná. No, vlastně spíš ne. Ve skutečnosti budu jen tlachat o tom, co jsem všechno dělal, že jsem se nedostal k blogování. Nebo jinými slovy – jak se říká u nás mezi informatiky – GetRandomVýmluva();

sobota 25. února 2012

Smrt přišla v černém (3) – Zápisky z deníku

Do nedávna jsem se živila jako zločinec. Pracovala jsem pro bohaté a za jejich, ne vždy poctivě vydělané peníze vykonávala jisté služby za hranicemi zákona. Ano, bývala jsem nájemným vrahem. Nebyla jsem na tu práci nějak zvlášť hrdá, ale každý dělá, co dělat umí, aby se uživil. Já uměla zabíjet. Někdo by mohl říci, že zabíjet přece dokáže každý, ale měl by pravdu jen z části. Když vás chce někdo okrást a drží vám nůž na krku a vy máte shodou okolností taky jeden a k tomu ve volné ruce poblíž jeho břicha, snadno uděláte jeden rychlý pohyb a zachráníte život svůj na úkor života útočníka. Ale zabít úplně cizího člověka jenom kvůli tomu, že vám někdo dal peníze, to je věc jiná, na to musíte mít silný žaludek a mít v sobě jistý kus šílenosti nebo chcete-li, zvrhlosti.

neděle 19. února 2012

Kde vězíš?

Už nějakou dobu jsem nic nenapsal. Popravdě, zítra to bude měsíc. A nebyli by to věrní čtenáři, kdyby mi neposílali hromady (konkrétně 0) emailů, co se stalo a proč nepíšu. Nemusíte však mít obavy, jsem naprosto v pořádku a na blog jsem nezanevřel. Jen jsem měl takové trochu náročnější období. Říká se mu zkouškové období. Je to taková ta část roku, kdy děláte to, co jindy, jenom z toho máte špatný pocit a v noci se vám špatně spí. Toto období temna je však na mnou (nikdo neříká, že úspěšně) a já se pomalu navracím do reality. Tedy do zkreslené virtuální reality informatika, která s tou skutečnou realito mnoho společného nemá. Věc se má tedy takto:


365 dní s Busterem – Projekt samozřejmě pokračuje. Dnes je na pořadu 58. fotka.
Lightning Bird – Kdo neví, oč se jedná, před pár týdny jsem se rozhodl napsat si klienta pro Twitter. Jeho zatím nejmocnější zbraní je logo, na kterém jsem zatím strávil snad nejvíce času. jinak umí přihlásit uživatele, načíst jeho timeline a dokonce poslat tweet.
Bakalářská práce – Ano, i na té občas pracuji.
Škola – Co si budeme povídat, občas do ní zajdu. Zapsal jsem si typografii, která vypadá celkem zajímavě, z loňska opakuji Operační systémy 1, které musím zvládnou, jinak vyletím ze školy, jako Béčkový předmět jsem si zapsal Pravděpodobnost a statistiku (PRAS), která vypadá docela vesele a každá přednáška má přes 50 slidů, a zbytek výuky jsou tzv. „manažerské kecy.“

pátek 20. ledna 2012

Digitální válka

Určitě jste si všimli, že poslední dobou to na internetu vře. Příčinou jsou dva cáry papíru – SOPA a PIPA – která se americká vláda snaží protlačit do zákona. O těchto kontroverzních zákonech se mluvilo a psalo již dlouho, ale předevčírem (18. ledna) se začalo něco dít. Lidé již nechtěli nečinně přihlížet a hromadně se zúčastnili protestu proti zmíněným návrhům. Někteří jen vyjádřili podporu statusem nebo změnou profilového obrázku na sociálních sítích, jíní částečně, nebo úplně pozastavili činnost serverů. Co jsem za ten den zaznamenal, nejednalo se jen o anglickou Wikipedii, ale podporu vyjádřil například i Posterous, Flick nebo české Klábosení.

neděle 15. ledna 2012

Smrt přišla v černém (2) – Smrt starce

Pan volavka právě odpočíval po pozdní večeři. Seděl před zapáleným krbem, ve velkém koženém křesle, a užíval si klidných chvil sobotního večera. V jedné ruce držel sklenku s letitou whisky a ve druhé doutník z dalekých ostrovů*. Pan Volavka byl šťastný. Měl za sebou úspěšný den, kdy obohatil svou sbírku trofejí o další kousek – šestnácteráka. Kdybyste vešli do pokoje, ihned byste zjistili, že se ocitáte v příbytku lovce. Na zemi medvědí kůže, na stěnách vycpané zvířecí hlavy a nad krbem visela těžká lovecká kuše. Ti nejbystřejší by si všimli, že zdobená krabice na doutníky ležící na stole skrývá zlacené logo Agorapoliské městské obory a nápis „Všechno nejlepší k 60. narozeninám přejí přátelé z klubu.“

sobota 14. ledna 2012

Smrt přišla v černém (1) – V temnotách

Byla noc, temná a tichá. Jedna z těch nocí, kdy nemůžete usnout, protože je takové ticho, že se vám v hlavě mění na ohlušující šum. Tahle však byla ještě o něco horší. Měsíc byl totiž v novu a navíc bylo zataženo, takže venku byla naprostá tma, a ta, jak víme, tvoří s pronikavým tichem nepříjemnou kombinaci. Příroda má zvláštní smysl pro atmosféru. A také zřejmě ráda děsí lidi. Například tím, že temnou tichou noc osvěží občasnými poryvy větru, které rozhoupou olejové lampy a vytvoří tak hororové osvětlení. Už chyběly jen staré noviny, které by nabral vítr a s mohutným plesknutím je připlácl na okno nebo strom, který by na něj tiše škrábal.

sobota 7. ledna 2012

Zkouška nervů

Tak už je to zase tady. Zkouškové období. Venku je hnusně, tedy ideálně na učení. Ven mě to rozhodně netáhne, ale na druhou stranu je tohle počasí poněkud únavné až uspávající. Přitom se toho po mně moc nechce, jen se naučit na jednu jedinou zkoušku. A o to je to možná horší. Člověk se občas dostane do té depresivní fáze, kdy si řekne: „Má to vůbec cenu? Co já se s tím budu namáhat, nechám to na příští rok a bude klid…“ A pak? Pak si člověk řekne: „Ty debile! S tímhle přístupem se nediv, že tu školu budeš studovat ještě další rok!“ A nakonec si řekne: „Jdi do prdele!“ Jak chcete po takovéto diskusi ještě něco vyřešit? Když se pohádáte sami se sebou a v duchu se pošlete někam?

pondělí 2. ledna 2012

To nejlepší za rok 2011

Nadešla chvíle, kdy mohu opět uspokojit svou statistikofílii. Prohrabal jsem archivy, našel tajné záznamy, zanalyzoval data a vypral z nich to nejlepší a nejzajímavější. Jste-li pravidelnými čtenáři, většinu budete znát. Pokud jste nováček, naleznete v tomto článku přehled těch nejlepších článků, které (podle názorů samotných čtenářů) stojí za přečtení. Ať tak, či onak, Jistě se dozvíte něco, co jste dosud nevěděli. Prošel jsem kvůli vám i statistyku hledaných výrazů a našel pár příkladů, nad kterými zůstává rozum stát. Ale nepředbíhejme…