Bleskovka: EU a její „zákazy“

Každý, kdo pracuje v médiích ví, že to co prodává noviny, jsou titulky. Stejné pravidlo platí i pro internetové zpravodajské servery. Titulek zkrátka musí upoutat pozornost čtenářů a fakt, že je nepřesný, nebo mnohdy dokonce nepravdivý, jde stranou. Když pak takový redaktor ví, že čtenáři nemají příliš v lásce Evropskou Unii, sáhne po titulcích jako „Evropská Unie zakázala prodej pomazánkového másla“ nebo „Evropská Unie zakáže Česku marmelády“. Průměrní (ne)čtenáři se s titulkem spokojí a rychle běží do diskuse postěžovat si, jak je EU debilní spolek, jak úředníci nemají nic na práci, a tak vymýšlí debilní zákony nebo jednoduše, že EU je banda debilů. To jim samozřejmě nebudu rozmlouvat, ale na tomto místě se musím EU zastat.

Když jste nadprůměrně gramotný jedinec a kromě palcových titulků zvládnete přečíst i malé písmo článku, dozvíte se, že nejde o žádné zakazování výrobků, nýbrž snahu o jejich správné označení. A světe div se, jde o dobrou věc. Jde o ochranu spotřebitelů. A spotřebitelé jsme my. Nevím jak vy, ale když já jdu do obchodu pro máslo, chci mléčný výrobek. Kostku žlutobílé hmoty, která se kdysi houpala v kravském vemeni. Nechci vylisované kytky, nebo vybělené deriváty ropy. Když si tedy koupím máslo, chci mít jistotu, že to opravdu máslo bude a domů si nedonesu jakýsi prapodivný rosol bez chuti. Zvláště když chytří obchodníci, stejně jako chytří redaktoři, použijí na slovo „máslo“ pěticentimetrové písmo a ono rozhodující „pomazánkové“ je někde malým písmem splývajícím s pozadím.

Ale ještě k té marmeládě. Tento případ naopak považuji za zcela zcestný. Já jsem vždy žil v domnění, že marmeláda je ze zcela rozmixovaného ovoce a džem obsahuje větší kusy. EU naproti tomu zastává názor, že marmeláda musí být vyrobena z citrusových plodů. Což mi nějak nejde do hlavy, neboť samotné označení pochází z portugalského marmelo, tedy česky kdoule. Ty sice mají citrónové aroma, ale v podstatě to jsou takové skoro-jablka. Kdyby tedy EU řekla, že se slovem „marmeláda“ smí označovat jen produkt vyrobený z kdoulí, souhlasil bych. Neochotně, ale souhlasil. Ale co, zavařeniny si vyrábíme převážně sami, takže tomu budeme i nadále říkat marmeláda, nehledě na nálepku, kterou bude mít stejný výrobek v obchodě.

A jaké z toho plyne ponaučení? Dávejte si pozor na titulky. Stejně jako bulvární pisálci, tak i obchodníci se vás budou snažit nalákat na atraktivní titulek a krásný obal. Nás však ale zajímá obsah. A tak vám tedy radím, nečtěte jen titulky, čtěte celý článek. Nekoukejte jen po tom, jak se výrobek jmenuje, ale pro jistotu si čtěte i jeho složení.

Bleskovka: Proč jsem nešel volit

Pokaždé, když přijdou volby, najde se skupina lidí, která nechápe, že nemáme volební povinnost, nýbrž volební právo. Lidé, kteří se neúčastní voleb jsou jimi označováni velmi nelichotivě. Často se ozývají zlá zvolání typu: „To je ti osud naší země úplně u prdele?“ nebo „Kdo nejde k volbám, volí komunisty!“ Tito lidé bývají často tvrdohlaví a arogantní a nezajímají je důvody, ani motivy nevoličů. Jedinou omluvenkou je smrt.

Já osobně jsem volič příležitostný. Záleží, jaký orgán se volí a je-li z čeho vybírat. Na posledních krajských volbách jsem byl. Ač jsem se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí snažil zvolit příznivou budoucnost pro naše město i kraj, nakonec vyhrál akvapark. Stane se, ne každá volba může být úspěšná. Také jsem byl na posledních parlamentních volbách. Opět jsem volil stranu, která mi připadala jako nejlepší. Vyhrála však strana jiná, ale nehledě na vítězství pak zemi ovládla koalice strany třetí. Tehdy jsem alespoň částečně něčemu pomohl, ale pořád to nebylo to pravé…

Politika mě začala rozčilovat. Nikdy jsem se oni nijak extra nezajímal a nikdy jsem jí pořádně nerozuměl. Když pak před pár dny přišly volební lístky, tázal jsem se sám sebe, kdo si zaslouží můj hlas? Lidi znám jen z plakátů v tramvaji a z billboardů. To že se na mě usmívají mě však nepřesvědčí o tom, abych je volil. Tak co tedy? Pročítat si curriculum vitae všech zúčastněných? Na to nemám zrovna náladu. A tak jsem se ocitl v bodě, ve kterém jsem chtěl k volbám jít, ale nevěděl jsem koho volit. A tehdy jsem si vzpomněl na „veselou“ příhodu z domova důchodců, kde staré babky povídali, že dělníci jsou důležití, a tak půjdou volit dělnickou stranu. Co to s tím má společného? Pokaždé chodí k volbám i lidé, kteří žijí mimo realitu. Nesledují politické dění a politice nerozumí. Stejně jako já. Jenže tito lidé jsou natolik naivní a důvěřiví že se nechají nakrmit předvolebními sliby nebo podlehnou různým pochybným motivům. Nemáte rádi Romy? Volte DSSS…

A já si tedy říkám, jaký to má smysl. Jít k volbám jenom proto, aby mě lidi neoznačovali za zbabělého sráče? To nemám zapotřebí. Volit kohokoliv jenom proto, abych si mohl odškrtnout na seznamu položku „jít k volbám“ je hovadina. Volit za každou cenu bez rozmyslu, ať už z jakéhokoliv důvodu je stokrát větší blbost, než nejít volit vůbec. Proto jsem se smířil se svým osudem ignoranta, zbabělce a zabedněnce a tyto volby jsem vynechal. Inu svoboda volby spočívá i v tom, mít možnost volbu vynechat a nebýt k ní nucen s pistolí u hlavy.

---

Tyto důvody jsou samozřejmě strašně hloupé a jako obhajoba před pro-volebními radikály nemohou obstát.

Co máš v tašce?

Tohoto projektu jsem se již kdysi (podle serveru Twitpic je to „289 days ago“) účastnil, ale ne na blogu, ale pouze na Twitteru. Před pár dny mi jej připomněla na svém blogu Looney, a tak jsem se rozhodl jej oživit, nafotit znovu a zhodnotit, jak se za ten (skoro) rok obsah mé tašky změnil.

Tak v prvé řadě, což je asi tak nejzásadnější, jsem si stihl vyměnit prostěradlo z modrého na červené.

Buster – dokud bude žít má 365, bude mým neodlučitelným společníkem.

Foťák – bez něj prakticky neodcházím z domu. Jednak kvůli Busterovi, ale i kvůli neopakovatelným příležitostem všedního života, které by bylo škoda nezachytit a nesdílet.

Ministativ – příslušenství k foťáku, které často přijde vhod.

MP3 přehrávač – bez této moderní vymoženosti bych byl odsouzen v MHD poslouchat cizí rozhovory a to se přeci nedělá.

USB kabeláž – ke kabelu miniUSB-USBsamec přibyl kabel miniUSB-USBsamice, který naprosto postrádá smysl, jelikož jsem s sebou přestal tahat tablet, ke kterému jsem jej používal.

Pouzdro na brýle – zbytečnost, kterou jsem vyhodil, protože brýle stejně pořád nosím na očích. Nahradilo jej osobní pouzdro na Bustera.

Tablet – z části nahrazen čtečkou, nosím už jen výjimečně.

Medikamenty – Alerid na alergii a Ascorutin na má oblíbené krvácení z nosu.

Antistres roll-on – protože život vysokoškoláka je někdy velmi psychicky náročný.

Mentolky – nahradil jsem Hašlerkami chytře maskovanými v krabičce od mentolek.

Kniha – plně nahrazena knihou elektronickou, ale nebojte, na ty papírové jsem nezanevřel.

Peněženka – bez peněz a bez dokladů nemůžu přece opustit bydliště, že?

Bloček – pro případ záchvatu inspirace nebo jako školní sešit. Zažil jak útržky povídek, tak příklady z Pravděpodobnosti a statistiky.

Propiska – ta se hodí vždy, jenom pozor, ať se vám nepřemnoží jako mně. Ale co má člověk dělat, když mu je všude nutí…

Klíče – viz peněženka. Jen Vochomůrka(?) přišel o nohu.

Kapesníky – jsou lepší než rukáv.

Kavárenské přebytky – čokolády, oplatky, sušenky a občas nějaký cukr. Přicházejí a odcházejí, ale vždy je nějaký kousek po ruce pro případ hypoglykemického záchvatu.

Nůž – každý muž ho má mít, tak ho mám i já. Jen jsem velký těžký nůž, který jsem prakticky nepoužíval nahradil malým lehkým nožem, který prakticky nepoužívám.

Cestovní dýmkový sada – nikdy nevíte, kdy se vám naskytne možnost příjemné procházky parkem.

Sirky – kdyby náhodou došel benzín do zapalovače.

Ležatá osmička

Počátek tohoto příběhu se datuje několik měsíců zpět. Sestřin kamarád, vystudovaný stomatolog, si otevřel ordinaci, ona se k němu přihlásila a po dobrých zkušenostech mi ho doporučovala. Tou dobou uplynuly od mé poslední návštěvy zubaře asi tři roky, tak jsem si říkal, že když už tam budu muset zajít, tak proč nevyzkoušet něco nového, že? Moje předchozí zubařka stejně nejspíš zapomněla, jak vypadám a jistě by ji uvedlo do rozpaků, kdyby sestřička musela pro mou kartu do sklepního archivu. A co si budeme povídat, už jsem jí měl plné zuby.
Tak jsem tedy přišel k novému zubaři, který mi provedl vstupní prohlídku, a aby věděl, na čem jsme, poslal mě na celkový rentgen zubů, jelikož není zrovna velký fanda zubů moudrosti. A výsledkem bylo tohle:

Jak jistě sami vidíte, obzvláště levá dolní osmička je „lehce“ nakřivo a tlačí na ostatní zuby. Navíc u těchto částečně prořezaných zubů vzniká pod dásní kapsa, ve které se zadržují nečistoty, a tak jsem občas trpěl lehkými záněty dásní. Verdikt byl tedy jasný. Spodní osmičky musí ven a když už bude takříkajíc skalpel v ústech, bylo by dobré vzít i ty horní, aby se předešlo případným problémům.

A tak jsem tedy minulou středu šel na operaci. Jak tomu bývá zvykem, po cestě jsem zabloudil, jako snad ve všech zdravotních ústavech, ale nakonec jsem dorazil na místo, a to jen s asi 10 minutovým zpožděním. V čekárně mi sestřička dala podepsat informovaný souhlas, který jsem měl asi hned podepsat a nečíst. Protože v postupu operace ve výčtech nástrojů jsem narazil na pojem „kostní dláto“ a v seznamu rizik operace věci jako „poškození měkkého patra“ nebo „zlomení dolní čelisti“, což mi samozřejmě na odvaze moc nepřidalo.

Když jsem vešel do ordinace, došlo mi, že jde opravdu do tuhého. Sestřička mě totiž hned po vstupu informovala, že si mám odložit a převléknout se do operačního hábitu, neboli andělíčka a na hlavu si nasadit čepec. Pak jsem pokračoval na operační sál, kde jsem se položil do křesla. Přiběhla sestřička, na prst mi připnula oxymetr a zase odběhla. Za chvíli se vrátila a se slovy „Tak se podíváme, jak moc se bojíte.“ se podívala na můj srdeční tep. Po přečtení hodnoty 108 úderů za minutu usoudila, že hodně a hned dodala, že se vůbec bát nemusím.

Pak přišel na řadu doktor. Podíval se na můj rentgen a zeptal se, jestli chci začít tím horším, nebo tím lehčím. Řekl jsem, že raději tím horším, tj. má ležatá osmička. Hodil mi přes hlavu plachtu s otvorem jen na ústa, takže zbytek operace mohu jen letmo odhadovat. Napíchal do mě asi deset injekcí, a když mi odumřela půlka obličeje a začal jsem slintat, pustil se do operace. Dále to odhaduji na nějaké řezání, vrtání, broušení, trhání a šití. Jediné, co si pamatuji jasně byla věta „Teď ucítíte prasknutí.“ a potom jsem ucítil prasknutí. Neuplynula ani hodina a bylo po všem. Pak už jsem jen dostal od sestřičky led na chlazení, poučení, co všechno nesmím a předpis na prášky proti bolesti a antibiotika. Po cestě jsem si vyzvedl medikamenty a vyrazil domů.

Další tři dny jsem strávil v posteli s oteklým obličejem. Poté dokonce i mimo postel. Dnes jsem byl po týdnu na kontrole. Asi po čtyřiceti minutách čekání (jelikož všichni byli zřejmě objednaní na stejnou dobu) jsem vyfasoval velmi milou doktorku. Sice měla celou dobu roušku, tak vlastně nevím, jak vypadá, ale rozhodně měla milé a uklidňující oči. Ta mě pochválila, že se mi dásně dobře hojí. Dokonce tak dobře, že mi jeden steh zarostl a skoro nešel vytáhnout. Nicméně teď jsem již vysvobozen. Tedy když nepočítám ty zbylé dva zuby…