úterý 10. října 2017

Blade Runner po třiceti letech (bez spoilerů)

Nejsem až tak starý, abych viděl původního Blade Runnerera v kině, ale přesto mám k tomuto dílu velmi silný vztah. Je to jeden z těch snímků, které skončí a vy pořád sedíte a koukáte. Před očima se vám míhají titulky a vy přemýšlíte... O životě, o lidskosti, o tom, co nás dělá tím, kým jsme...


Blade Runner se za ta léta stal "kultovním snímkem". V tomto případě to však neznamená, že by na premiéru nového filmu čekali fronty lidí v kostýmech hlavních hrdinů (tedy pokud nepočítám kostýmy replikantů, které nosíme všichni a pořád), ale něco víc. Stal se inspirací pro mnoho filmařů, spisovatelů, herních vývojářů a jiných umělců. Protože kam jinam se obrátit, když se chystáte ponořit do světa cyberpunku a neo-noir? Kdyby nebylo Blade Runnera, dočkali bychom se filmů jako Ghost in the Shell nebo Dark City? A kdyby ne, jak by vypadal Matrix?


Tak dobře. Něco z historie už jsme si řekli a teď pojďme konečně do současnosti. Když se začaly objevovat první zvěsti o novém Blade Runnerovi, měl jsem rozpolcené myšlenky. Jedna moje část si představovala, jak by to bylo skvělé, vrátit se ještě jednou do toho temného, depresivního, ale přesto nádherného světa. Na druhé straně byly neblahé vzpomínky na všechny ty sequely, prequely, remaky a rebooty klasických filmů, které se zvrhly v bezmyšlenkovitou, popkornem zapáchající slátaninu. Kmitajícím jazýčkem na vahách byla i zpráva, že by měl snímek režírovat Christopher Nolan, jehož filmy mi tak úplně nesedí, i když se najde i pár světlých výjimek, jako Memento nebo Insomnia.

Pak jsem se začal věnovat jiným záležitostem a vývoj filmu jsem přestal sledovat, když tu mě náhle ze zálohy překvapil trailer. Se zatajeným dechem jsem si ho šel pustit a hlavou se mi honilo několik myšlenek. Co když bude špatný? Půjdu se přesto podívat? A co když bude dobrý? Bude dobrý i film? Co když jen vyzobali nejlepší záběry a zbytek filmu bude nuda, jak už se v posledních letech stalo holywoodskou tradicí?

A v prvních sekundách jsem věděl, že na film půjdu, ať bude jakýkoliv. Cítil jsem se, jako bych sledoval starého dobrého Blade Runnera. Rozsáhlé pochmurné exteriéry a tíživá atmosferická hudba. Na začátku monolog z původního filmu, na konci krátký dialog mezi hlavními hrdiny. A to je vše. Žádné lodní sirény, žádná "epická" hudba, žádné přestřelky, ani výbuchy. V jednoduchosti je krása, a i tak málo stačí, abyste v dlouholetém fanouškovi vyvolali pocit nostalgie a touhu vrátit se do fiktivního světa, ve kterém vlastně nikdy nebyl.

A stejný pocit mě provázel celým filmem. Zcela nový film, který jsem nikdy neviděl, ale přesto jsem si připadal, že jsem na starém známém místě. Pomalé průlety neony osvětleným městem s ponurou ambientní hudbou byste mohli klidně vložit do původního filmu a neznalý divák by ani nepoznal, že tam nepatří. Přestože se příběh odehrává o 30 let později a natočen je dokonce o 35 let později, není zde nic, co by vás vytrhlo z "reality". Žádné šílené technologie, které vy výsledku nedávají smysl, nic. Zatímco v jiných filmech z budoucnosti lidé používají průhledné holografické projekce (což musí být strašně nepraktické, co si budeme povídat...), tady se stále používají staré dobré monitory. Žádná silová pole, ale prosté dveře. Města jsou přelidněná a za zdí se hromadí odpadky. Žádné vybělené zaoblené mrakodrapy obklopené nehynoucí zelení. Svět je ponurý, ale o to reálnější.

Pro někoho to mohou být maličkosti, ale jsou to maličkosti, které člověka vtáhnou do fiktivního světa natolik, že přestane vnímat ten reálný. Protože není nic horšího, když je člověk zabraný do děje a najednou ho vytrhne něco naprosto absurdního. Proč by někdo vymýšlel "blitkobušky"? A kouzlo je pryč. V tu chvíli se najednou podíváte na hodinky a uvědomíte si, že jste vlastně v nějakém reálném světě, kde plyne čas svým způsobem. A za sebe musím říct, že u Blade Runnera 2049 tenhle moment nenastal ani jednou. Tři hodiny "reálného" času uběhly a já tomu nemohl uvěřit.

Nevím, jestli to máte, nebo budete mít stejně. Blade Runner 2049 rozhodně není nejlepší film všech dob. Ale taky proč by měl být? Jde přeci o umění. To by v nás mělo vyvolávat nějaké pocity a přinášet nám potěšení. A i když malíř omylem protrhne plátno nebo fotograf špatně zaostří, neznamená to, že jejich dílo se nemůže lidem líbit. A proto běžte a vyzkoušejte, zda je právě tento film pro vás ten pravý.

pondělí 31. července 2017

Nová doba

Nedávno jsem rozmýšlel nad osudem blogování a po krátké "anketě" na Twitteru jsem se rozhodl zase něco napsat. A jelikož jsem byl současným stavem Bloggeru nespokojen, rozhodl jsem se najít nové útočiště. Tím se po mnoha článcích, porovnáních a recenzích stalo Medium. Vypadá sice zajímavě, ale značně vlažná odezva mě přinutila vrátit se sem. A když jsem přišel, všiml jsem si konceptu s názvem Nová doba z 27. 5. 2016. To je vše, pouze nadpis a žádný obsah. Takže to vypadá, že mé minulé já mě nechalo ve štychu a teď je na mně, abych článek po více jak roce napsal.

Jen si tak vzpomenout, o čem jsem chtěl vlastně psát... Nová doba je, o tom není pochyb, ale když se to tak vezme, ta je pořád. Týkalo se to politické situace? O tom pochybuji, politice se snažím vyhýbat. Šlo o YouTube, který tehdy tvořil velkou část mého života a snažil jsem spojit čtenáře blogu a diváky vlogů v jedenu skupinu? To by bylo docela možné. A ještě je tu jedna možnost, ta nejpravděpodobnější. Že to měl být článek o mém životě a těch velkých změnách, které se v něm za poslední dva roky děly a dějí.

V době, kdy jsem článek hodlal napsat, jsem ani netušil, co mě ještě čeká. Nebyl jsem ženatý, nepodílel jsem se na organizaci svatby, ba co víc, tou dobou jsem ještě ani netušil, že zhruba za tři měsíce požádám svou nynější ženu o ruku. Přesto jsem zřejmě cítil, že se časy mění nezadržitelnou rychlostí. Tou dobou jsme totiž měli jeden obrovský krok za sebou. Koupili jsme totiž nemovitost, která se již brzy stane našim domovem. Už žádné nájmy, žádní domovníci, žádná omezení, žádná závislost. Čeká nás ona tolik vytoužená svoboda, o které sníme už od dětství, aniž bychom si pořádně uvědomovali, kolik zodpovědnosti s sebou přináší.

Naštěstí již na této cestě kráčíme dva. A stejně jako cesta z hospody, i cesta životem je lepší ve dvou. Může být klikatá a hrbolatá, ale pokud máte partnera, můžete se alespoň vzájemně podpírat.