sobota 9. března 2013

Vzpomínka na stromy

Pozor, následující povídka je depresivní!

Zase se mu zdál ten hrozný sen. Procházel se lesem, přejížděl rukou po kmenech stromů, nasával vůni vlhkého jehličí a cítil, jak se mu do tváře opírají sluneční paprsky prorážející mezi mohutnými větvemi. Sen sám osobě nebyl hrozný, byl to kontext reálného světa, který jej měnil na nejhorší formu duševního trýznění. Roztřesený a se slzami v očích se vykymácel z postele a usadil se za psací stůl.

Rozsvítil lampu. Z horního šuplíku vytáhl starý zažloutlý blok a plnicí pero. Jak jen zformulovat to co se mu honilo hlavou a zachytit to na papír. Starý dobrý papír. Přejel po něm rukou a se zavřenýma očima vnímal jeho jemnou texturu. Vzpomínal. Jak takhle hladil kmeny stromů, než je všechny vykáceli. Jak hladil svou ženu po tváři, než zemřela. Zlepšit náladu mu dokáže jen jedna věc.

Z dalšího šuplíku vytáhl dlouhou čtenářskou dýmku a kulatou plechovku s tabákem. Jeho největší poklad. Pro něj to byly antické relikvie, pro jiné satanský fetiš. Kvůli držení takovýchto předmětů byl často označován jako zaostalec, zpátečník, odpůrce pokroku nebo – slovy soudních úředníků – nepřizpůsobivý. On však byl dost starý a moudrý na to, aby mu bylo jedno, co si o něm ostatní myslí.

Otevřel plechovku a pokojem se rozlila výrazná vůně latakie. Při pohledu dovnitř se opět rozplakal. Zbývala jen poslední špetka tabáku, sotva na půlku dýmky. Ztěžka polkl a začal cpát tabák do dýmky. Opět se sehnul ke spodnímu šuplíku a vytáhl krabičku zápalek. Škrtl, přiložil plamen sirky k tabákové komoře a párkrát potáhl, než se tabák rozhořel. Vůně uzeného tabáku v něm vyvolávala další vzpomínky. Vzpomínky na doby, kdy jste takový tabák sehnali na každém rohu. To bylo ještě předtím, než přišly elektronické cigarety. Dnes musí být elektronické všechno. Už ani ty obyčejné sirky neseženete.

Pořád ho trápil ten jeho sen. Neustále se opakující sen, který byl tak krásný, že bylo vždy těžší a těžší se z něj probudit. Proč jen nemůžou být věci jako dřív? Když byl mladý, plánoval, jak jednoho dne uteče z civilizace a usadí se někde na venkově, daleko od všeho toho chaosu. Když však nadešel ten čas, nebylo už kam utíkat.

Dýmka vyhasla. Tabák dohořel a další už nebyl. Nejspíš už nikde v celém světě, napadlo ho. Vzal do ruky pero a vzorným krasopisem napsal slovo „sbohem“. Poté si lehl zpět na postel, zavřel oči a usnul. Usnul a už se neprobudil.