Stručná historie města Agorapolis

---

Stáhněte si povídku do své čtečky (=

---

Tento příběh se odehrává ve městě Agorapolis, centru obchodu, zábavy a kriminálních živlů. V domově mnoha lidí, nebo alespoň lidem podobných forem života. Ale ze všeho nejvíc je Agorapolis městem rozdílů. Žijí zde pospolu lidé snad ze všech koutů světa. Lidé všech možných národností, ras a náboženských vyznání, což samozřejmě vede k nepokojům, rasovým útokům a „svatým válkám “. Město žije čtyřiadvacet hodin denně a ani na minutu se nezastaví. Dokonce i v noci a brzo nad ránem jsou ulice plné lidí. Ať už to jsou drobní obchodníci, snaží se vydělat kdy je to jen možné, větší obchodníci, kteří již brzy ráno vykládají zboží z lodí a vozí si jej do svých obchodů, strážníci, potulující se v ulicích nebo obyčejní lidé, kteří vědí, že brzy ráno je u stánků méně lidí a nevadí jim, že si kvůli tomuto přepychu musí přivstat.

Je fascinující, jak tohle město může vůbec fungovat. Všichni hrdě prohlašují, že Agorapolis je jejich domovem, ale vezmete-li z davu deset lidí, stěží najdete dva mluvící stejnou řečí. Nikdo tady nikomu nerozumí, ale přesto se všichni domluví. Na každém rohu je kostel, chrám, či jiné svaté místo, ale každé patří jiné náboženské skupině. Lidé se navzájem okrádají tak, že nakonec nikomu nic nechybí. Naštěstí je tu Městská stráž Agorapoliská, dohlížející na to, aby kromě škod na zdraví a životech nedošlo náhodou ke škodám na majetku města. Ještě by se mohlo stát, že by třeba rozbité okno radnice bylo strženo z jejich, už tak dost nízkého platu a oni by pak byli nuceni brát úplatky vyšší, než je povoleno pátým odstavcem dodatku o živnosti nad rámec zaměstnání.

Celé město je řízeno baronem, knížetem, králem nebo hrabětem. Záleží jen na tom, jak si současný vládce říká, nebo co je zrovna v módě. Panovník sídlí v paláci uprostřed města, který býval dříve Městskou operou. Byla to první kamenná stavba v Agorapolis a také jediná budova, která přežila velký požár v roce 467. To bylo také důvodem, proč se stala sídlem panovníka. Tehdejší vládce, Baron Sigmund von Spinneburg, se vrátil ze „služební cesty“, prošel se mezi hromadami popela až k budově opery a prohlásil památnou větu: „Jatožeto nezořelo?!“ Pak se rozhodl, že se v jediné stojící budově usadí a přestavěl ji na palác. Asi o deset let později, za Velké revoluce, se palác stal centrem odboje. Revolucionáři obývali palác celé tři dny, než při hledání zásob otevřeli dveře od místnosti, kde měl Baron von Spinneburg svou sbírku obřích cizokrajných pavouků. Po pár dnech podezřelého klidu vnikla do paláce armáda, revolucionáři byli vysekání s kokonů a následně popraveni.

Další vládce, Šáh Abdul Amar Al-Ashif zvaný Všemocný, měl zase jiné „úchylky“. Tak především bral ručníky ze všech umýváren v paláci a nosil je na hlavě. Také s oblibou hrával se svými poddanými šáhy, zvláštní hru s černými a bílými figurkami různých tvarů a velikostí, z nichž se každá po hracím poli pohybovala jiným způsobem, což nebyl nikdo, kromě něj, s to pochopit. Cílem hry bylo zajmout protihráčova šáha. Nikdo tuto hru ovšem neovládal tak dokonale jako Všemocný, důsledkem čehož v paláci markantně ubývalo služebných, kuchařů a komorníků. Ano, trestem za prohru byla smrt. Šáh měl ještě jednu zálibu – Palácovou gardu – skupinu elitních bojovníků, které si sám vycvičil. Býval totiž nejobávanějším válečníkem a vojevůdcem Smaragdové říše, tedy do doby, než její vláda vytěžila všechny smaragdy, zadlužila se a byla nucena zrušit svou nákladnou armádu. Abdul byl náhle bez práce, a tak se vydal do světa hledat štěstí. Nalezl ho v Agorapolis, kde se rozhodl ujmout vlády. Při pohledu na jeho zkrvavený zahnutý meč a bezhlavé mrtvoly se nenašel nikdo pátý, kdo by se mu rozhodl v tom zabránit.

Současným panovníkem je Lord Garrett Goderick, pravděpodobně nejúspěšnější a nejoblíbenější vládce. Je to ten typ vladaře, kterého prostě musíte mít rádi. Za jeho vlády dosáhlo město největšího rozmachu. Stalo se křižovatkou obchodních cest, byl vybudován průplav, aby mohly do města vplouvat nákladní lodě a Agorapolis začalo fungovat jako hodiny. Lord Goderick také nechal přestavět palác, tentokrát však na obrovskou kancelář, kde se řeší veškerá administrativa, včetně soudů v modrém salónku a poprav na nádvoří. V čele této kanceláře samozřejmě sedí on…

V současné době město funguje téměř dokonale. Klid města narušují jen občasné útoky náboženských fanatiků na cizí svatostánky. Mrtvá těla jsou však vždy odklizena ještě před svítáním, takže se vlastně nic vážného neděje. Dokonce i rasové nepokoje se uklidnily. Projevovat totiž nenávist vůči jiné rase ve městě plném jiných ras se rovnalo sebevraždě. Všichni si žili spokojeným životem ve svých čtvrtích^* a scházeli se na společném tržišti, aby si postěžovali a zanadávali. Každý sice mluvil svým jazykem, ale tomu, že vám zase zastánci Velkého M‘Bemba převrátili popelnici, rozuměl každý, zvlášť když jste vyprávění obohatili zběsilou gestikulací.

Zkuste si představit takový normální den na tržnici. Malý, asi metr a půl vysoký, plešatý mužíček s ulepeným plnovousem v kožené vestě pobité kovovými cvočky přijde ke stánku, kde prodává vysoký vyzáblý černoch v pestrobarevném kroji a spoustou korálků.

Mužíček začne: „To chcu!“ a ukáže na to či ono.

Černoch za hlasitého chrastění korálů pozvedne podivné ovoce a povídá: „Badesat.“

„Sisa pomátl ne? Pade za taků malů blbost?“

„Garinach malma, pan. Badesat,“ trvá na svém černoch.

Mužíček vytáhne z pouzdra u pasu nůž, který je pomalu tak dlouhý, jako jeho předloktí a začne se s ním škrábat za uchem.

Černoch pochopí, o co jde a chvějícím se hlasem se zeptá: „Davaset?“

„Toš to zni dobřejc,“ pod vousy se objeví něco jako úsměv a nůž se vrátí do pouzdra.

Proběhne obchod a černoch se ještě rozloučí smutným „Pride zaz.“

Zkrátka, někteří lidé mají zvláštní dar, domluvit se vždy a všude. Navíc, v Agorapolis mají cizinci výhodu, protože v tomto městě jsou cizinci všichni. Spíš narazíte na svého krajana, než na člověka, jehož rodina zde žije alespoň tři generace.

Podle legendy město založili tři lidé, kteří se náhodou potkali uprostřed pusté krajiny. Byl to pašerák drahých kamenů Matma Dhíli, zloděj koní Jo Wu a sňatkový podvodník s nepochybně pravým jménem John Doe, všichni utíkající před zákonem. Za normálních okolností by se nejspíš pozabíjeli, ale setkali se na neutrální půdě, všichni chudí^† a navíc bez sebemenší chuti přijít k úrazu. A tak si tu rozdělali stany. Po té zde vyrostlo jedno z největších měst na světě. Co se stalo mezi tím, legenda neuvádí, což ji poněkud ubírá na věrohodnosti. Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy…

---

* Jestli lze něco, čeho je ve městě asi pětadvacet, nazvat čtvrť
† Když nepočítáte kožený pytlík plný drahokamů, pět koní a pár zlatých prstenů s diamanty