Jak jsem se stal dýmkařem

Už od nepaměti se mi líbily dýmky. Ať už to byl dýmem zahalený Krkonoš nebo Sherlock Holmes, vždy na mě fajfka působila jako symbol moudrosti a autority. Když jsem pak o mnoho let později viděl na plátně Gandalfa vyfukujícího loď z kouře, říkal jsem si, jaké by to asi bylo, mít takovou dýmku. Ještě o nějakých pár let později jsem o tom začal uvažovat celkem vážně.

Pro někoho by to mohl být docela šok, protože jsem v okolí znám pro svůj silný odpor k cigaretám. Ale to především proto, že mi smrdí. Jinak občas holduji vodní dýmce (Jednu mám dokonce i doma, když mi ji zrovna nesebere sestra, se kterou ji mám „napůl“.) a občas si s kamarády v hospodě zapálíme doutník.

Ale zpět k té dýmce. Prostě jsem jednoho večera seděl a vymýšlel hovadiny (jak to mívám ve zvyku) a nějak jsem si vzpomněl na svou sympatii k dýmkám a dostal jsem chuť tuto „neřest“ okusit. Nejprve jsem si přečetl knihu Život s dýmkou (Dalo by se říci, že je to takový dýmkařská bible.), která mne povzbudila k dalším akcím. Napsal jsem tedy na Twitter, jestli náhodou nemám mezi followery nějakého dýmkaře. Neměl jsem, ale naštěstí tento tweet zachytil pan Kaplan, který mě dal do kontaktu se Scalexem. Ten mi dal spoustu užitečných rad do začátku, kterých si neskutečně cením. Jestli se někdy setkáme, má u mě pivo a pořádnou porci tabáku.

Tak jsem se dostal až k tomu, že jsem si jednoho večera objednal velkou zásilku – dýmku (Stanislaw), tabák (Mac Baren – Mixture Scottish Blend), „ťapťátko“ a filtry. Pak jsem seděl, koukal do monitoru a říkal si, co jsem to sakra provedl. A v této nejistotě jsem setrvával do doby, než mi u dveří zazvonil pošťák s balíčkem. Hned jak jsem otevřel papírovou krabici a chytl dýmku do ruky, připadal jsem si, jako bych na ni čekal celý život. Bohužel jsem musel ten den běžet na zkoušku, a tak jsem sbalil dýmku i s příslušenstvím do tašky s tím, že si ji prohlédnu později.

Odpoledne jsem měl zkoušku (úspěšně) za sebou, a tak jsem vyrazil procházkou přes park domů. Našel jsem si klidné místo u vody, jednak abych nikoho neobtěžoval, ale také abych unikl pohledům zvědavců, kteří by mohli i přes mé dokonalé sebevědomí odhalit mou nezkušenost. Sedl jsem si na zem, opřel se o strom, nacpal dýmku a (asi napoosmé) zapálil. Ze začátku jsem byl lehce nervózní, neb jsem poctivě nastudoval co všechno bych mohl dělat špatně, ale s každým potáhnutím nervozita opadala. Po pár minutách jsem dosáhl takového malého stavu blaženosti. Školní stres z těla vyprchal. Jen jsem seděl, koukal na stromy, pozoroval kačeny a poslouchal ptáky. Sice jsem vyškrtal skoro celou krabičku sirek, ale jinak se kouření obešlo bez problémů. Až se tomu divím, protože i teď, po třech měsících, mám někdy větší problémy, než tehdy.

A tak se ze mě stal oficiálně dýmkař. Asi o měsíc později jsem si pořídil druhý tabák (Orlik – Skandinavik Mixture) a necelé dva týdny na to jsem zašel na první sraz klubu Al-fajká – středomoravské odnože pipE-clubu. Tam jsem se seznámil s novými lidmi, kteří mě velice rychle „adoptovali“. Jeden ostřílený bard mi dokonce slíbil, že když přijdu příště, daruje mi jednu svou starou dýmku, kterou už nepoužívá. A tak se také stalo. Nyní mám dvě dýmky, tři tabáky a pořídil jsem si i dýmkový zapalovač. Pravidelně se účastním srazů (Tedy alespoň to mám v plánu; zatím jsem byl na třech.) a občas si zajdu s knihou do parku, zapálím si a vychutnám si chvíle krásného odpočinku.