Po minulém, velmi rozpačitém příspěvku (který i přes fakt, že rozhodně není nejlepším příkladem mé práce zapůsobil, jak měl) jsem se rozhodl uveřejnit jednu ze svých lepších prací. Jedná se o fejeton, který jsem napsal před dvěma roky speciálně pro 6. vydání KofolaZpravodaje - Člověk a technika. Vyšel také ve školním časopise Elektronka. Snad se mi podaří napravit reputaci (=.
Nebojte, tento článek se netýká stavby zesilovačů, ani akustických problémů na koncertě. Pro změnu se bude zase jednou týkat mé literární činnosti. Tak tedy k té zpětné vazbě. Jak člověk pozná, že odvádí dobrou práci? Někdo ho pochválí. Muzikant na koncertě sklidí potlesk, krasobruslař sklidí plyšáky, ale co takový literát? Samozřejmě se může řídit počtem prodaných výtisků své poslední knihy. Co takový malý literát, který ještě knihu nenapsal, natož aby ji vydal? Ten se musí spolehnout na své kamarády. S kamarády ovšem přichází jeden problém, a to, že nejsou příliš objektivní. Rádi chválí, kritice se však vyhýbají.
Když jsem zde posledně dával fotky, řekl jsem si, že by to neměla být záležitost ojedinělá, nýbrž pravidelná.
Pro začátek jsem se rozhodl oprášit dávno zapomenuté fotografie ze střední školy. Chodil jsem tehdy se svými kamarády a spolužáky do fotografického kroužku, který odpoledne po vyučování, zcela dobrovolně a bez nároku na plat vedl náš učitel matematiky a fyziky. Velká škoda, že se kroužek rozběhl až ke konci našeho působení v onom ústavu. Každopádně, našim cílem bylo přiučit se pár věcí o digitálních fotoaparátech, správní kompozici a expozici a všem, co se kolem focení točí.
Rozhodl jsem se, že udělám pár "lepších" fotek mojí nové hračky, nad kterou jsem se posledně tak rozplýval, ať všichni vědí, o čem jsem to tak krásně mluvil. Tím také můžete pro změnu posoudit mé fotografické dovednosti, místo těch literárních.
Snad se mi podaří v blízké době oprášit můj fotografický aparát a nafotit nějaké, alespoň trochu publikovatelné fotky a oživit tak jinak mírně jednotvárný blog.
Každý z nás má nějaké dlouhodobé sny. Každý po něčem (tajně) touží a chce to za každou cenu. Teď nemluvím o lízátku, ani o nových botách, ale o těch velkých snech jako "vždycky jsem sem se chtěl podívat Paříže a navštívit Eiffelovu věž" a "už od mala jsem chtěl vidět pyramidy" nebo "jednou bych si chtěl pořídit super rychlý kabriolet". Můj sen byl pořídit si elektrickou kytaru.
