Informatický večírek

Kdysi dávno jsem psal o tom, jak se @novalu dostal k organizování letošního Informatického večírku a já se stal jeho osobním „dokopávačem“. Informace však končí objednáním hospody. Poté však probíhal měsíc příprav. Rozhodli jsme se, že by bylo super vyrobit odznáčky, které by jednak dávali najevo, že jeho nositel je studentem Olomoucké informatiky, ale také majiteli připomněl, že se jednoho dne konal nezapomenutelný informatický večírek. Začalo se s designem a nakonec vznikly tři verze odznáčků. Přemýšleli jsme, jak ještě tuto akci oživit. Zašli jsme tedy opět do S-baru a domluvili se se šéfem, že nám zapůjčí plátno a projektor, a tak jsme mohli uskutečnit své plány.

Proč nenávidíme?

Na to je, kupodivu, naprosto jednoduchá odpověď: nenávidět je lidské. Každý z nás nemá něco rád a něco přímo nesnáší. A s touto nenávistí většinou chodí ruku v ruce další lidská vlastnost, a to touha vnucovat všem vlastní názor nebo jej alespoň vykřičet do světa. Příchod internetu nám samozřejmě usnadnil spoustu práce. Na sociálních sítích se můžeme vesele sdružovat, spájeni společnou nenávistí. Neuvědomujeme si však, že zatímco něco nenávidíme, děláme věci, které nenávidí někdo jiný. Tak dobře, uvědomujeme si to, ale je nám to jedno, protože nenávidíme lidi, kteří nenávidí to, co my máme rádi. A to se dostáváme do začarovaného kruhu. Nenávidíme někoho, kdo něco nenávidí, ergo měli bychom nenávidět sami sebe. To ale neděláme, protože jsme sobečtí a ostatním měříme jiným metrem, než sami sobě. A to je další z typicky lidských vlastností.

Články na přání (1) - Bojíte se tmy?

Dnes jsem se rozhodl, že využiji téměř volné středy k tomu, abych napsal další článek na blog. A aby to bylo něco extra, napadlo mě, že středeční články by mohly být na přání, tedy na téma, které si čtenáři sami navrhnou. Vyhlásil jsem tedy veřejnou „soutěž“, která měla nečekanou účast. Nepředpokládal jsem totiž, že by se vůbec někdo ozval. Dostal jsem však hned dva návrhy. První byl od @Maruxs: „Jak neprokrastinovat? :o)“. Toto téma jsem musel zavrhnout, neb bych absolutně nevěděl, o čem psát. Jako druhá se ozvala @G_i_r_a „Oblíbené sci-fi-hororové knížky/filmy/hry. Alespoň bych pak měla podle čeho hledat. :D“. To se mi zalíbilo, a tak je to tady, první článek na přání.

Vytěžme z hudby maximum

Napsat dobrou skladbu je velmi náročné a novodobí interpreti si toho jsou velmi dobře vědomi. Často se objeví problém, jak zaujmou posluchače a přitom si nezavařit mozkové závity? Řešení je jednoduché, vykrást něco tak starého, že si to dnešní mládež nemůže pamatovat a sklidit ovoce, které vypěstoval někdo jiný. Osobně mám cover verze velice rád, protože na známé skladbě umělec může ukázat své schopnosti tak, aby byly srovnatelné. Některé považuji za srovnatelné s originálem a některé dokonce za lepší. Takový cover se však musí přiznat. Nejlépe na začátku skladby říci: „Tohle jsem nevymyslel já, ale nějaký pan Gershwin. Mám tu skladbu velice rád, tak jsem se rozhodl, že vám ji zahraji.“ Ano, Summertime je nejoblíbenější jazzový standard a nejčastěji „vypůjčovaná“ skladba vůbec. Podle Wikipedie existuje kolem 30 000 nahraných verzí této skladby.

Je to samá jedenáctka

Dnes je 11.11.11 a právě je 11:11:11. Co to znamená? Vůbec nic. Stane se nějaká významná událost? Inu, možné to je, významné události se dějí denně, tak proč ne zrovna dnes. Skončí svět tak jak jej známe? Určitě, ale dnes to zřejmě nebude. Meteorit se neblíží, supervulkán v Yellowstoneském národním parku je zatím stabilní a Evropská Unie vydrží alespoň do zítřka. Takže, bude mít dnešní den nějaký význam? Ale zajisté! Na Tv Nova jistě bude půlhodinová reportáž o tom, jak je dnešek významný a bude nám to potvrzeno renomovanými věštci a numerology. Takže jestli dnes chcete zažít něco, na co nezapomenete, dívejte se na večerní zprávy na tom pravém kanále

Třistapětašedesátka

Už dlouhou dobu (bude to přibližně rok) uvažuji o tom, že si založím třistapětašedesátku. Nevíte co to je? Je to projekt s naprosto jednoduchým principem: každý den (nebo za každý den) zveřejnit nějaký záznam. Většina lidí preferuje fotky. Ať už se jedná o fotky jich samotných, domácích mazlíčků či různých figurek a plyšáků, vždy zaznamenávají nějaký důležitý okamžik dne. Když se pak někdo na fotky zpětně podívá, hned má přehled o tom, co který den v roce dělal. Komu na zaznamenání celého dne nestačí fotka, vyjádří dění slovy a ti nejkreativnější třeba básničkou.

Takže, říkám si, co bych měl dělat? Focení mám rád, ale můj foťák není zrovna ideální na každodenní nošení a po tom, co začal blbnout, s ním nenafotím už možná vůbec nic. Psát krátké reportáže by mi nedělalo problém, ale o čem? Mám tak nudný život, že by stěží naplnil dvě věty a co se týče básniček, na ty moc talent nemám. A to je vše. Co dál? Budu si muset vymyslet něco speciálního. Když je můj život nudný, mohl bych psát třeba o životě někoho jiného. Mohl bych si třeba někoho vymyslet. 365 dní v kůži fiktivní postavy v imaginárním světě…

Pravidla českého prasopisu

Jestli se někdy podíváte na internet, o čemž nepochybuji, jistě se pravidelně setkáváte s lidmi, kteří píší, lidově řečeno, jako prasata. Nemluvím o malých „bezvýznamných“ chybách, jako je záměna tvrdého a měkkého „i“, „s“ a „z“ nebo „mě“ a „mně“. Všichni jsme chodili do školy, všichni jsme se učili češtinu a drtivá většina z nás z ní má i maturitu. Přesto se takových chyb občas dopustí každý a lze je tolerovat. Dnes bych se rád věnoval úplnému minimu, které by měl znát každý, kdo kdy držel v ruce [doplňte psací potřebu dle vlastního výběru] nebo, v tomto případě, usedl k počítači (nebo psacímu stroji) a použil klávesnici, aby vyplodil nějaký text.