Do místnosti vstoupil šerif, sundal si klobouk a pověsil ho na věšák vyrobený z jakéhosi podivného paroží.
„Kdopak se nám to probral?“ dotázal se s pohledem na Hanka, který seděl na posteli zabalený do deky a popíjel domácí samohonku.
„Dobrý den šerife, ještě jednou bych vám měl poděkovat, že jste mi zachránil život,“ přivítal příchozího Hank.
Neznámý muž se opět probral. Bolela ho snad každá část těla. Neměl ani ponětí, kde je. Netušil, zdali to, co si pamatuje, bylo skutečné nebo se mu to pouze zdálo. Pokusil se zvednout, ale neuspěl, protože ho zradilo rameno, které neuneslo zbytek těla. Ucítil silnou bolest a druhá ruka mu automaticky vystřelila k ramenu, kde nahmatal obvaz. Další pokus opustit lůžko již raději nepodnikl a místo toho se snažil zjistit, kde je. V místnosti byla tma. Jak si jeho oči pomalu přivykaly, začal rozpoznávat mlhavé obrysy. Stůl, skříň, dveře…
Ozvalo se zaklepání.
Někde v útrobách Pustiny ležel polonahý muž v bezvědomí. Zatímco jeho vědomí odpočívalo v krajině snů, na jeho těle si vybíralo daň ostré odpolední slunce. Měl vysušenou kůži, popraskané rty a celý byl pokryt vrstvou navátého písku. Když procitnul ze svého bezstarostného snu, uštědřila mu realita tvrdou ránu. Jeho smysly se začaly pomalu probouzet. Jako první o sobě dal vědět zrak, který byl i přes zavřená víčka nemilosrdně spalován ostrým sluncem. Zastínil si obličej rukou. Pořád nic neviděl, ale rozpoznal, že na sobě nemá nic, než spodní prádlo a leží v písku. Zmatené myšlenky se snažili rozpomenout, co předcházelo této nešťastné události.
