Jak správně blogovat

Tak jsem si říkal, že se tomuto pochybnému a často zatracovanému odvětví literární činnosti věnuji již dost dlouho. Možná tak dlouho, že bych mohl začínajícím bloggerům udělit pár dobře mířených ran. Tedy rad, samozřejmě. Chcete-li nějaké ty pravidelné čtenáře, musíte jim nabídnout něco, kvůli čemu se budou rádi vracet. A to nejlepší, co pro ně máte, jste vy sami. Základem blogu je osobní přístup. Právě tím se liší od „sterilních“ zpravodajských plátků a technických portálů. Tím samozřejmě neříkám, že nesmíte psát politické komentáře, nebo recenze nové elektroniky. Jen se neomezujte na strohá fakta s rovnávání čísel, v tom vás překoná každý vyhledávač. Raději řekněte, jaký z toho máte pocit a jestli se ten nový telefon dá pohodlně opřít tak, aby na něj bylo dobře vidět.

Buďte sami sebou… nebo ne?

Tak zaprvé tuhle frázi úplně nenávidím, takže ji rychle zmuchlejte a zahoďte. Nevím, kdo ji vymyslel, ale zřejmě moc rozumu nepobral. Kým jiným byste asi tak mohli být, než sami sebou? I když se budete přetvářet nebo si hrát na někoho jiného, vždy budete sami sebou. Nikdy nebudete psát něco, co by bylo proti vašemu dobrému vědomí a svědomí. A jestli ano, nepatříte na internet, ale do blázince.

Takže to vezmeme z opačného konce. Buďte čím chcete a nenechte si diktovat opak. Vymyslete si vlastní fiktivní postavu a pište blog její rukou, vždy to budete vy, kdo onu ruku povede.

Hodný, zlý a ošklivý

Tak, už máte vymyšlené své já? A bude to hodný nebo zlý polda? Blog se dá totiž psát několika způsoby. Buď budete veselí, vtipní a pozitivní a lidé vás budou číst, protože jim zlepšujete náladu a jiní vás budou nesnášet, protože vám budou vaši pozitivitu závidět. Pak můžete psát negativně, což je v poslední době velice populární. Takzvaný hateblogging spočívá v tom, že vlastně na všechno nadáváte a píšete o tom co vás štve a čtou vás stejně naštvaní lidé a jsou strašně rádi, že právě to co štve je, štve i někoho jiného. V tomto případě vás zase nebudou mít rádi ti, kteří mají naopak rádi to, na co nadáváte.

Třetí možnost je být extrémně kontroverzní nebo hloupý. Nemusí to tak být doopravdy, může to být jen póza, ale i tak se dá psát blog. Vaši čtenáři ovšem budou velmi nepříjemná skupina lidí, kteří si vaše články přeposílají, aby se zasmáli na váš účet a aby si řekli: „To je debil, jak může něco takovýho vůbec napsat?“ Pokud takový blog píšete záměrně, abyste sledovali, jak vám to vaši čtenáři „žerou i s navijákem“, může se vám stát, že jednoho dne budete mít dost práce s vysvětlováním, že to všechno byla „jen sranda“. Pokud takový blog píšete nechtěně a lidé se vám smějí a nadávají vám, prosím vás, nechte toho. Lidé na internetu umí být opravdu zlí. Raději si pište do deníčku pod postelí.

Potom je tu čtvrtá kategorie. Blogy, která spadají do šedé zóny mezi prvními třemi případy. Nejsou vtipné, ani poučné. Nechválí ani nenadávají. Jsou sice osobité, ale možná až moc. Když si přečtete článek o tom, že dnes ve večerce neměli rohlíky, tak jsem si musel koupit housky, asi se už nevrátíte.

O čem psát?

To je asi největší problém. Na internetu jsem už na pár podobných návodů narazil a v tomto bodě se často liší. Některé doporučují tématický blog, jiné naopak věnovat se více tématům. Pokud to není první článek, který čtete, jisté jste poznali, že jsem zastáncem spíše druhého názoru. Není to však proto, že bych si myslel, že na jednom tématu bych to „neutáhl“. Je to z jiného důvodu. Jsem totiž takový Ferda Mravenec (nebo spíše Brouk Pytlík) a vrtám tak nějak do všeho a jednomu tématu bych se věnovat nedokázal.

Než se však věnovat nějakému teoretizování a srovnávání grafů návštěvnosti (pamatujme na první pravidlo) raději vám řeknu svou osobní zkušenost: Začal jsem psát víceméně pro sebe a bylo mi celkem jedno, jestli to někdo čte, nebo ne. Později jsem si zrušil Facebook a zjistil jsem, že pro některé jako bych přestal existovat. A tak jsem začal psát věci z běžného života, aby kamarádi věděli, že pořád ještě chodím mezi živými, i když bez Facebooku.

Tyto články jsem prokládal svými školními fejetony a povídkami. Spolehlivými taháky jsou také recenze, ať už knižní, filmové nebo herní. Čím novější kus, tím lépe. To se mi podařilo s knihou Metro 2033. Tehdy to sice až taková novinka nebyla, ale zanedlouho po tom, co jsem napsal recenzi, vyšla stejnojmenná počítačová hra, která náhle probudila velký zájem o knihu, podle které vznikla.

Další kategorií nejčtenějších článků jsou komentáře aktuálního dění. Lidé mají totiž poslední dobou tendenci nevěřit médiím, a tak vyhledávají na internetu nezávislé náhledy na věc, aby si udělali o něco objektivnější obrázek. A nemusí to být zrovna celostátní událost jako generální stávka dopravců, ale třeba aktuální trendy na sociálních sítích a co si o nich myslíte vy.

Tak co? Dalo vám to něco? Doufám, že ano. Protože mně tento článek dává naději, že dopomohu na svět nějakému dalšímu bloggerovi, který bude v budoucnu dávat takové skvělé rady, jako já (=