Sociální závislosti (1) - Twitter

Možná ho znáte, možná ne. Modrý pták není jen symbolem jedné z našich politických stran, ale také jedné ze sociálních sítí. Na rozdíl od Fakebooku však Twitter vsází na poněkud světlejší odstín modři. A čím se vlastně liší například od FB? Zde si dovolím citovat jednu z internetových kolegyň (kterou bych mimochodem nepoznal, nebýt Twitteru): "Já vždycky říkám, že to je jako FB, ale úplně jiný, lepší :D". Pokusím se oprostit od svých osobních zaujatostí a alespoň trochu objektivně vám přiblížit, co to vlastně ten Twitter je.

Co je vlastně zač?

Jak jsem již zmínil, jedná se o sociální síť, tedy virtuální místo, kde se scházejí lidé, aby si popovídali, nebo jen tak nazdařbůh mluvili do větru. Základním a vlastně jediným kamenem jsou takzvané tweety [tvíty], krátké textové zprávy. Samotný Twitter neumožňuje přidávat fotky, videa, ani jiné "blbosti". Před sebou máte čistě textové zprávy, takže vše působí úhledně a uspořádaně a nemůže se vám stát, že první co uvidíte, když spustíte hlavní stránku, budou desítky výsledků kvízů, nalezených kraviček, fotek opilých kamarádů a podobně. Tweety tedy mohou obsahovat pouze text, který lze "ozvláštnit" přidáním odkazů, zavináčů a mřížek. Odkazy jistě vysvětlovat nemusím, ty všichni znáte, ale co jsou ty zavináče a mřížky? Zavináč značí takzvaný mention [menšn], tedy zmínku. Ve svém tweetu tak můžete zmínit jiného uživatele, a to tak, že napíšete zavináč a jeho přezdívku, stejně jako se to v pozdějších rozšířeních objevilo i na FB. Další vychytávkou a zároveň takovým symbolem Twitteru je takzvaný hashtag [heštag], stačí napsat mřižku a za ni libovolné slovo. Toto slovo pak bude zvýrazněno a k němu přidán odkaz, na který když kliknete, tak vám zobrazí všechny tweety se stejným hashtagem. Ty nejpoužívanější máte samozřejmě v přehledu na hlavní stránce a většinou se týkají aktuálních událostí, jako nedávno třeba #OsamaBinLaden nebo #RoyalWedding.

Co je tu jinak a co stejně?

Začneme od konce, to bude jednoduší. Stejně jako na všech sociálních sítích si musíte dávat pozor, co o sobě světu řeknete. Vaše tweety můžou být buď veřejné, nebo jen pro followery, stejně jako tomu jde nastavit na Fakebooku. Podobné je to s profilem. Váš profil uvidí každý, ale na rozdíl od FB si nemůžete podrobně nastavit kdo co uvidí a co ne. Ono to vlastně není potřeba, protože máte jen tři věci: tweety (o těch jsme si už řekli) a profil, ve kterém je jen přezdívka, vaše stručná biografie, jméno a stát/město odkud jste, z čehož povinně vyplňujete jen přezdívku a seznam "přátel" který je taky veřejný.

Jinak je vlastně všechno úplně jinak. Zatímco Fakebook je o sdílení všeho možného i nemožného, Twitter je spíše informační kanál. Napřed si ujasněme jednu věc. Na Twitteru se nehraje na přátele, protože se počítá s tím, že lidé s kterými jste v kontaktu nemusí být vaši přátelé. Místo toho se používá termín follower, tedy následovník, nebo chcete-li stoupenec. Být něčím followerem je na rozdíl od přátelství jednostranná záležitost. Já například sleduji své oblíbené hudební interprety, což neznamená, že oni sledují mě. Asi by jim stejně nic nedalo, že jim vyskakují tweety v nějaké češtině, nebo co že to je. Ve větším měřítku: Lady Gaga byla první uživatelkou, která překročila 10 000 000 followerů, sama však sleduje "jen" asi 150 000 lidí. A ano, je to opravdová Lady Gaga, tím si můžete být jistí, protože na rozdíl FB, kde každá známější osoba má stovku falešných profilů, na Twitteru existují ověřené profily, kterým můžete věřit.

Proč ho používám?

Nebudu vám lhát, Twitter jsem poprvé vyzkoušel, když jsem se potřeboval nějak zabavit po exodu z Fakebooku. Je pravda, že jsem o něm slyšel už dříve, ale tak nějak jsem pořádně nevěděl, o co jde. Jako první jsem začal sledovat kamarády, o kterých jsem věděl, že tam mají účet. Pak jsem začal sledovat oblíbené hudební interprety, abych věděl, jestli náhodou nechystají turné nebo novou desku. Jsem i follower Terryho Pratchetta a sleduji jeho práci na nových knihách. Sleduji mBank a Vodafone, abych měl přehled o akcích, slevách a změnách. Sleduji Google (Chrome, Blogger, Analytics, Docs) a mám tak přehled o nových službách. A pak jsem přestoupil do další fáze. Tehdy se ze mě stal pravý Twitterer.

Začal jsem sledovat cizí lidi (eh, to zní trochu úchylně...). První byla hned na začátku zmíněná (i když ne jménem) Looney, na kterou jsem narazil víceméně náhodou (máme společné followery). Přečetl jsem si pár článků na jejím blogu a zjistil jsem, že je s ní legrace a má ráda Járu Cimrmana jako já (pravděpodobně ještě víc). A pak se to se mnou vezlo. Začal jsem sledovat další zajímavé blogery, protože jsem chtěl vědět, kdy zase napíší nějaký zajímavý článek a zjistil jsem, že nejen blogem člověk je živ, ale že tito lidé tvoří na Twitteru silnou semknutou komunitu a svým každodenním tweetováním tak obohacují životy lidí kolem sebe (Musím zmínit Pana Kaplana a Rionku. Oba jsou neuvěřitelně utweetovaní a díky jim za to).

Závěrem:

Kdysi, když jsem začínal, viděl jsem rčení hlášku "Twitter makes me like people I’ve never met and Facebook makes me hate people I know in real life". Tehdy jsem se jen pousmál a řekl si "dobře on" (míněn autor). Ani jsem netušil, jaká je to pravda. Jáden z důvodů, proč jsem odešel z Fakebooku byl, že jsem se začal o svých bývalých kamarádech dovídat i to, co jsem nechtěl, a tak jsem si říkal, proč si kazit iluze. Když si zruším účet, sice nebudu vědět, jak se jim daří, ale potkám je jednou za pět let a skvěle si s nimi pokecám. Naproti tomu Twitter... Tam jsem poznal spoustu zajímavých lidí. Nikdy jsem je nepotkal, ale téměř denně s nimi prohodím pár slov a rozumím si s nimi mnohem lépe, než z těmi "kamarády", které znám už dlouhá léta.

Zůstává jen otázka je to systémem nebo lidmi?

Předchozí

Tento článek je součástí seriálu

Další