Do nedávna jsem se živila jako zločinec. Pracovala jsem pro bohaté a za jejich, ne vždy poctivě vydělané peníze vykonávala jisté služby za hranicemi zákona. Ano, bývala jsem nájemným vrahem. Nebyla jsem na tu práci nějak zvlášť hrdá, ale každý dělá, co dělat umí, aby se uživil. Já uměla zabíjet. Někdo by mohl říci, že zabíjet přece dokáže každý, ale měl by pravdu jen z části. Když vás chce někdo okrást a drží vám nůž na krku a vy máte shodou okolností taky jeden a k tomu ve volné ruce poblíž jeho břicha, snadno uděláte jeden rychlý pohyb a zachráníte život svůj na úkor života útočníka. Ale zabít úplně cizího člověka jenom kvůli tomu, že vám někdo dal peníze, to je věc jiná, na to musíte mít silný žaludek a mít v sobě jistý kus šílenosti nebo chcete-li, zvrhlosti.
Povolání vraha si zvolí jen pár lidí. Většina, když je nejhůř, se dá raději na zlodějinu, ta je přece jenom bez potoků krve a většinou vás za ni nepověsí. Moji „kolegové“, se kterými jsem se setkala, již měli zkušenosti se smrtí, ať už v jakékoliv podobě. Na dráhu vrahů se dávali řezníci, lovci a dokonce hrobníci, kteří se smrtí setkávali tak často, že začala být nedílnou součástí jejich života. Když zkrátka přišli o práci, uvědomili si, že mohou své zkušenosti, popřípadě otrlosti, využít k tomu, aby si přivydělali nějakou tu zlatku. Tedy v tom lepším případě. Ne všichni vrazi vraždí pro peníze. Setkal jsem se i s takovými, kteří to považovali za „vyšší poslání“, někteří dokonce tvrdili, že k nim promlouvá Bůh a vraždit jim povoluje, ba přímo nařizuje. Poslední skupina, ta nejhorší, se ve vraždění přímo vyžívala. Zabíjeli, protože je to prostě bavilo. Bylo v nich cosi démonického, ten úsměv a smích, s jakým bodali do svých obětí, nebo jim podřezávali krky. To, s jakým nadšením pozorovali, jak se umírajícím pomalu zastavuje tlukot srdce a vytrácí život z očí.
Jak jsem se stala vrahem já a proč? Mohla za to víceméně náhoda. Když jsem byla ještě malé děvče, zemřel mi otec, a matka, jak už to bývá zvykem, si našla nového pána domu. Ten ovšem nebyl příliš nadšený z mé existence a dával mi to patřičně najevo. Mlátil mě od rána do večera a nepřestával mi připomínat, jak jsem bezvýznamná, a že dopadnu jako můj otec. Nehleděl na to, že jsem žena, stačilo mu, že mám dvě ruce, a tak mu můžu pomáhat s nošením zvěře z honů. Jednoho dne, nikdy na to nezapomenu, mě vzal do lesa. Bylo po dešti a my se pachtili bahnem po kluzkých větvích a kamenech. Zabloudili jsme v ranní mlze a otčím to opět dával za vinu mně. Když jsme se vynořili z hustého lesa, objevili jsme se na skále nad řekou, a tam se to stalo. Uklouzl. Přepadl přes okraj, natrhl si bok o špičatý kámen a zůstal viset za kořen stromu, který trčel z mokrého bahna pokrytého krví. Visel tam a křičel na mě, že jestli ho nevytáhnu, tak mě zmlátí, jako ještě nikdy. Stála jsem nad ním a pozoroval jak vztek v očích a nadávky přechází ve strach a škemrání o život. Poslední co jsem zahlédla, byl záblesk beznaděje a bezmoci v jeho očích, přesně ve chvíli, kdy jeho prsty nevydržely tah celého jeho těla, sklouzly po vlhkém dřevě a on se začal řítit do hlubin svého konce. Odvrátila jsem zrak. Zaslechla jsem tupý náraz, pak další, a nakonec šplouchnutí. Uvědomila jsem si, co jsem udělala, nebo přesněji, co jsem neudělala. Nechala jsem ho zemřít a všichni na mne budou pohlížet jako na vraha! Proto jsem se rozhodla utéct z vesnice a tehdy se začal psát můj osud…
Hele, asi me nebudeš mít rád, ale já proste musím :)
OdpovědětVymazatTakže - zaprvé je ten "deníkový zápis" strašně neosobní. Když bych si já napsal do deníčku, jak jsem se dostal tam, kam jsem se dostal v pracovním životě, tak neopomenu napsat pár lechtivých detailů. Takhle to vyznívá, jako kdyby ta postava vůbec nebyla živá.
Například: Když jsem byla ještě malé děvče, zemřel mi otec, a matka, jak už to bývá zvykem, si našla nového pána domu.
Ukaž mi slečnu, co si do deníčku napíše "když jsem byla malé děvče" a dám ti pětistovku :)
Zkusím ti to předvýst na svým starším příspěvku:
http://tasselhof.com/238681-jednoho-dne-se-probudite.php
Tady jsem si načrtl postavu hlavního hrdiny, co řeší případ, co jsem nikdy nedokončil :)
Ale zpět k tobě: Hlavní hrdinka občas skočí k mužskému stylu psaní (Setkal jsem se i s takovými, kteří to považovali za „vyšší poslání") a navíc píše jak dobytek: "Vysel tam a křičel na mě" a "kdy jeho prsty nevydrželi" ;)
Doufejme že slečna vraždí lépe, než píše deníkové zápisky ;)
Tak proti tomuhle nemám obranu, je to tak (=
OdpovědětVymazatVlastně jsem se do toho zamotal. První díl byl psán na koleně, zatímco další dva jsem měl napsané už dříve. Problém je, že původně byl hrdinou opravdu muž a já blbec si myslel, že se ženou v hlavní roli by to vypadalo lépe, tak jsem to přepsal (proto ty špatné rody v 2. části).
To je jedna část vysvětlení, proč je to psáno, tak jak je. Druhá část je, že jsem přestřelil i tím podtitulem. Původně to mělo název „Zpověď nájemného vraha“, což si myslím, že také hodně vysvětluje.
Prostě jsem to nevychytal (zvolil jsem jemnou variantu) (=