Kdo mě nějakou dobu zná, dobře ví, že mám rád hudbu. Začínal jsem jako každý druhý tím, že jsem poslouchal takzvanou "populární" hudbu. Co se hrálo v rádiu bylo in a muselo se to přece líbit všem. A tak jsme v mládí stejně jako ostatní poslouchal všemožné Taneční ligy a podobné nesmysly. Vždy se mi však více líbily hity z 80. let a symfonická hudba. Nedával jsem to však příliš najevo, abych nebyl vyloučen ze společnosti. Pak ale nastal zásadní zlom v mém životě.
Po tom, co jsem se konečně pořádně vyspal, jsem nabral síly, abych pár větami shrnul svou účast na 9. ročníku hudebního festivalu Colours of Ostrava. Festival se konal od čtvrtka 15. do neděle 18. července. Za tu dobu se na dvanácti scénách vystoupilo kolem sta skupin, kapel a DJů, deset divadelních souborů a konalo se jedenáct workshopů a odvysílalo se třináct filmů a dokumentů, přednášky nepočítaje. To samozřejmě nemohl jeden člověk stihnout, takže jen krátce o tom, co jsem na vlastní kůži zažil já.
Možná jste si všimli, že v poslední dobou se přemnožily knihy, filmy a seriály s upíří tématikou. Tito tajemní noční tvorové se krajinami celosvětových legend a mýtů prohání již po staletí. První písemně doložená zmínka o upírech - Sága o Eriku Rudém - byla napsána na Islandu ve 13. století. Od té doby bylo sepsáno mnoho legend, zápisků v kronikách, ale skuteční upíří šílenství započal až Bram Stoker v roce 1987 knihou Drákula.
Někde v útrobách Pustiny ležel polonahý muž v bezvědomí. Zatímco jeho vědomí odpočívalo v krajině snů, na jeho těle si vybíralo daň ostré odpolední slunce. Měl vysušenou kůži, popraskané rty a celý byl pokryt vrstvou navátého písku. Když procitnul ze svého bezstarostného snu, uštědřila mu realita tvrdou ránu. Jeho smysly se začaly pomalu probouzet. Jako první o sobě dal vědět zrak, který byl i přes zavřená víčka nemilosrdně spalován ostrým sluncem. Zastínil si obličej rukou. Pořád nic neviděl, ale rozpoznal, že na sobě nemá nic, než spodní prádlo a leží v písku. Zmatené myšlenky se snažili rozpomenout, co předcházelo této nešťastné události.
Jak už napovídá název, příběh se odehrává v roce 2033 a kde jinde než v metru. Přesněji v moskevském metru. Svět postihla jaderná katastrofa a přežili jen ti, kteří se ukryli pod obrovskou masou horniny a železobetonu tvořících strop podzemních tunelů, které se staly novým domovem pro lidstvo. Hrdinou knihy je Arťom, kterému byli asi tři roky, když s matkou utekl z domova do bezpečí stanice Timirjazevskaja, ta však byla později vypleněna krysami a Arťom přežil jako jediný. Zachránil ho neznámý voják přezdívaný Suchoj, který se stal chlapcovým opatrovníkem. Společně pak žili na stanici VDNCh (Výstava úspěchů národního hospodářství). Jednalo se o jednu z klidnějších stanic, daleko od rušného středu, kde vedly spory fašisté Čtvrté říše, komunističtí patrioti z Rudé linie a obchodníci z Hanzy (též Společenství stanic Okružní trasy). V poslední době se však ze severního tunelu vedoucího od Botanické zahrady začal objevovat tajemný nepřítel. Stvoření s černou kůží a vystouplýma očima – ďáblové. O problémech se doslechne Suchojův přítel Hunter, který se domnívá, že je problém třeba blíže prozkoumat a vyřešit, než se ďáblové dostanou do celého metra.
