Kdysi dávno jsem psal o tom, jak se @novalu dostal k organizování letošního Informatického večírku a já se stal jeho osobním „dokopávačem“. Informace však končí objednáním hospody. Poté však probíhal měsíc příprav. Rozhodli jsme se, že by bylo super vyrobit odznáčky, které by jednak dávali najevo, že jeho nositel je studentem Olomoucké informatiky, ale také majiteli připomněl, že se jednoho dne konal nezapomenutelný informatický večírek. Začalo se s designem a nakonec vznikly tři verze odznáčků. Přemýšleli jsme, jak ještě tuto akci oživit. Zašli jsme tedy opět do S-baru a domluvili se se šéfem, že nám zapůjčí plátno a projektor, a tak jsme mohli uskutečnit své plány.
Před nějakým časem (podle zbytkového obsahu alkoholu v krvi to budou tak dva dny) se konal další, tedy kdovíkolikátý sraz uživatelů Twitteru z Olomouce a okolí, maskovaný názvem Hanácké Tweet. Pro mě to znamenalo již třetí účast v řadě, takže jsem si řekl, že bych měl nějak přispět do kolektivu a přemluvil jsem dva kamarády, aby se také zúčastnili. U některých to chtělo přemlouvání více, u jiných méně, ale nakonec se oba dostavili. S těmito dvěma účastníky navíc se (průtoková) návštěvnost vyšplhala na dvanáct (tedy tucet) lidí, čímž jsme sice rekord nepřekročili, ale alespoň jsme na něj dosáhli.
Zase jsem se jednou ocitl v období, kdy mě nic nebaví, pořád se mi chce spát a fantasie nepracuje, jak bych chtěl (jinými slovy: podzimní únava). Již několikátým dnem přemýšlím, co napsat a nic mě nenapadá. Týden čekám na nějaký "záchvat" inspirace a ten nepřichází a nepřichází.
Na druhou stranu mám chuť něco napsat, tak jsem se rozhodl, že napíši zase nějaká „emopost“ a povyprávím vám, jak jsem se poslední dobou měl a jak se pravděpodobně mít budu.
Dnes, tedy přesněji řečeno včera, se konal další Hanácké Tweet, tedy akce, při které se schází uživatelé Twitteru z Hané, tedy převážně Olomouce a okolí. Nevím přesně, o kolikátý sraz, jako takový, se jednalo, tuto informaci jistě doplní některý z pořadatelů, ale co se týče účasti mé osoby, byl to sraz druhý. Kdysi jsem psal, jak můj život ovlivnil Twitter, a jak jsem se seznámil s novými lidmi, které jsem znal jen virtuálně. Právě Hanácké Tweet, je pak příležitostí, kdy se tyto internetové sociální vazby mění ve skutečné, a kdy se obrázkoví avataři vytratí a místo nich se objeví skutečné tváře a setkají se nad pár sklenicemi točeného piva (nebo podivných nápojů s brčkem).
Posledních pár dní bylo nabitých k prasknutí, takže s posledním dílem seriálu o jubilejním desátém ročníku hudebního festivalu Colours of Ostrava přicházím poněkud pozdě. Ale jak se říká, lepší pozdě, než vůbec. Zpět tedy k poslednímu dnu. Neděle byla velmi rozporuplná. Jako vždy si pořadatelé nechávali to nejlepší na konec. Do té doby se však muselo nějak zaplnit volné místo a v tu chvíli přišli na řadu druhořadí interpreti. A tak po poledni na hlavní scéně vystoupil Jiří Schmitzer a později Divokej Bill. Nejhorší obavy se vyplnily, nicméně byl alespoň čas navštívit festivalovou čajovnu v příjemném chladu garáže (toho dne bylo opravdu nepříjemné horko), projít si stánky a nakoupit suvenýry.
Další den, další porce muziky. I tentokrát se nespalo zrovna nejlépe, ale kvůli spánku jsme přece nepřijeli, že ano? Po ránu trochu pršelo, ale než jsme se stihli vyhrabat ze stanu, bylo po všem. Čekali nás koncerty, ne které jsem se já osobně těšil nejvíc. Také jsme si naplánovali, že zajdeme na Divadelní scénu na absurdní drama Mlýny v podání souboru Divadla Sklep. Tam jsme se bohužel nedostali, protože... kdo ví, proč vlastně. Zkrátka nám řekli, že tam nemohou nikoho pustit, a tak se několik desítek čekajících na místě otočilo a šlo pryč. My jsme tedy vyrazili opět do města na oběd. Zakotvili jsme v místní pizzerii, kde jsme si dali jsme si pizzu se šunkou, kukuřicí, olivami a rajčaty. Po tomto vydatném obědě jsme opět zamířili do festivalového areálu.
Noc byla náročná. Než si člověk zvykne na karimatku a spacák, chvíli to trvá, zvlášť když má doma "stočtyřicítku". Jako bonus zima a občasné spontánní výkřiky slov jako ho*no, pr*el, penis nebo schnitzel. Inu vše co člověk zná ze správného festivalového kempu. Naštěstí toho dne bylo zataženo, takže jsme neměli v šest ráno ve stanu 40 °C a dalo se tedy vyspávat až tak do desíti. První část dne jsme věnovali prohlídce města. Společně s Colours of Ostrava probíhal také Festival v ulicích, takže o zábavu nebyla nouze. Pokukoval jsem po stáncích výrobců kytar na zakázku a pohledem se vyhýbal cenovkám. Když jsme se naobědvali a prolezli všechny obchody, pomalu jsme se vraceli do areálu na první koncerty.
Letos se konal jubilejní 10. ročník mezinárodního hudebního festivalu Colours of Ostrava aneb "Barvy Ostravy", který se každoročně stává obrovským pódiem pro interprety z Severní i Jižní Ameriky, Evropy, Afriky, Asie a Austrálie. Stejně "barevné" je i publikum. Návštěvníci přijíždí nejen z celé České republiky a z nedalekého Polska a Slovenska, občas zde narazíte i na hudební turisty z Anglie, Německa, Francie a kdo ví odkud. Někdy je zkrátka výhodnější zajet si na čtyřdenní festival do Ostravy, než jít na jeden koncert například v Londýně. Protože někdy na tomto festivalu vystoupí speciální hosté, za kterými se vyplatí cestovat přes půl světa.
Posledních pár dní bylo tak nabytých událostmi, že jsem se rozhodl je shrnout v jednom postu. V opačném případě bych musel přidat asi čtyři oddělené články, a to byste v tom měli akorát zmatek. V následujících několika odstavcích vás seznámím s neposedným Linuxem, neúspěšným honem na zelené pivo, pátečním shonem zakončeném skvělou sešlostí starých přátel, sobotním pálení žáhy, jazzovém koncertu a zajímavým nálezem prapodivného a tajemného černého obalu.
Dnes se konala dlouho proklamovaná akce s krycím názvem IT Jam Session. Jak už název napovídá, sešli jsme pod záminkou hudební produkce (ano, informatici nehrají jen hry, ale i na hudební nástroje), což je do jisté míry krycí název pro alkoholismus. Dali jsme dohromady tři kytary (z toho jedna elektrická, která byla bez zásuvky poměrně zbytečná), bonga, flétna a sheker (který aktivista sebou toho tolik tahal?). Bohužel nám však chyběl hlavní (jediný) violista - Drobek, který byl shodou okolností iniciátorem této akce.
Již dva roky, tedy po dobu, co studuji informatiku, jsem si začal všímat jednoho všeobecného stereotypu. Stejně jako jako Romové jsou pro většinu lidí zloději a židé chamtivci, stejně tak všeobecný vzorek populace vidí informatiky jako brýlaté "týpky" s culíkem, kteří celý den sedí u počítače, jsou asociální, a když už se sejdou s jinými živými tvory, tak nad partičkou podivné stolní hry nebo v zatemněné místnosti na LAN párty. Jako informatika mě toto kulturní klišé poměrně trápí, neb většina ze zmíněných předsudků se neblíží pravdě.
