O (ne)gramotnosti národa

Čtení, psaní, počítání. Když se někoho zeptáte, zda ovládá tyto tři základní kameny gramotnosti, bez mrknutí oka jistě odpoví, že ano. Učili jsme se to již na základní škole. Je tomu tak ale doopravdy? Většinu lidí číst nebaví. Proč taky, když se mohou podívat na film a ušetřit tak spoustu času? Psát rukou je taky otrava, na co máme přeci počítače, že? A počítání? Většinu studentů nejvíce trápí právě matematika. Na vysoké škole se naučíme integrovat a derivovat, ale poté zjistíme, že nám dělá problém malá násobilka. Kde se nalézá jádro problému? A je to vlastně problém, nebo jen přirozený jev, který přichází společně s technickým rozvojem?

Čtení

Podle všelijakých průzkumů a statistik patříme mezi nejsečtělejší národy světa. Průměrný Čech má údajně přečíst šestnáct knih za rok. Statistika je kouzelná věc, když se nad ní zamyslíte. Znám minimálně jednoho člověka, který nepřečte žádnou knihu za rok (možná ani za život). To znamená, že musí existovat další člověk, který přečte ne 16, ale 32 za rok. Sám se považuji za čtenáře, ale šestnáct knih do roka opravdu nestihnu. A když si zprůměruji všechny lidi, které znám a mám přibližně představu, jak jsou na tom se čtením, říkám si, že někde "tam venku" musí být lidé, kteří přečtou asi tak 128 knih za rok. Je to jak s průměrným platem, ten taky nemá skoro nikdo.

Kde je však problém? Proč lidi nečtou? Možná jim maminky v mládí nečetly pohádky a tak nemají ty správné návyky. Možná v tom jsou maminky nevině a lidé jsou prostě líní. Každý malý kluk a malá holka se rádi podívají na Harryho Pottera, ale přečíst si ho? Blázníte? Viděli jste, jak jsou ty knihy tlusté? Když bude nejhůře, můžeme si koupit audioknihu...

Lidé mají vůbec odpor k dlouhým textům. Jsou zvyklí na SMS, e-maily, ICQ a podobné způsoby komunikace a 200 znaků je pro mnohé maximum. Určitě se najde i velké množství lidí, které si ani tento článek nepřečte, protože je na ně moc dlouhý. Dnešní doba je zkrátka uspěchaná a na chvíli klidu s knihou a květnaté popisy není čas. Již nějakou dobu sleduji fenomén elektronických knih a jejich velkým lákadlem je: můžete si číst v tramvaji nebo ve vlaku a nemusíte s sebou tahat těžké knihy. Nevěřili byste, kolik lidí čte právě jen v prostředcích hromadné dopravy, cestou do školy nebo do práce, protože jindy na to není čas.

Psaní

Určitě si pamatujete, kolik hodin jsme strávili krasopisným přepisováním jednoho písmenka neustále dokola, dokud jsme nedosáhli dokonalosti. A dnes? Kdo z vás píše úhledným psacím písmem? Já tedy ne. Psacím neuvěřitelně škrábu a sám to po sobě nepřečtu. Proto jsem na střední začal psát tiskacím, tzv. technickým písmem. Na vysoké škole se s námi už nikdo nepáře, a tak musím psát, seč mi síly stačí a s tiskacího písma se stal jakýsi hybrid - napůl tiskací, napůl psací. Ale i na tento problém našli někteří jedinci řešení. Vytáhli notebooky a začali si dělat zápisky elektronicky. Stejný postoj má i česká vláda. Kdy dětem něco nejde, tak to po nich přece nebudeme chtít! Proto ve školách zavedeme nové písmo a pro jistotu rozdáme dětem školní netbooky.

Počítání

Že jedno jablíčko a jedno jablíčko jsou dvě jablíčka jsme věděli už ve školce. Na základní škole nás pak naučili, že 2/3 jablíčka a 3/4 jablíčka je jedno celé a 5/12 jablíčka. Na střední škole jsme se dozvěděli, že jedna hruštička krát jedna hruštička je méně jedno jablíčko. A vysoká škola? Ta nás naučila i to, jak jablíčko oloupat, zbavit jadřince a rozdělit na nekonečné množství dílků.

S každou složitější matematickou operací se nám však vytrácí ty jednodušší, a tak jsem se několikrát přistihl, jak na kalkulačce počítám 7+15 a jiné triviální počty. A tak si za chvíli bez technické podpory nebudeme moci vyrazit ani na nákup. Hlavně že budeme umět vypočítat obsah rohlíku Riemmanovým integrálem.