Návrat, nebo nasrat?

Za posledních několik let se toho událo tolik, že mi na to jedno ublognutí stačit nebude. Nicméně se to pokusím alespoň trochu stručně shrnout.

Když se podíváte na archiv, v někdy v roce 2013 tak nějak zlenivěl. Vydal jsem pouze 8 článků, a všechny v prvním kvartálu a pak už nic. V tom roce jsem totiž objevil nový způsob sebevyjádření. Místo psaného textu jsem přesedlal na mluvené slovo. Začal jsem točit videa hned na dva kanály. Jeden byl věnovaný hrám a druhý mému osobnímu životu. Když jsem ze sebe chtěl něco dostat, vykecal jsem se zkrátka v nějakém videu na jednom z těchto kanálů. A najednou nebylo o čem psát...

Ještě o nějakou dobu později jsem jsem přestal natáčet videa. Za svou "youtuberskou kariéru" jsem se seznámil se spoustou fantastických lidí a z několika jsem v kontaktu ještě dnes. Těchto pár lidí je však světlá výjimka. YouTube se v posledních letech totiž změnil v toxickou stoku. Jednak se v komentářích začaly objevovat nadávky, hádky, urážky a někteří diváci dokonce nabyly dojmu, že to oni rozhodují o tom, co budu natáčet. A to mě vede k druhému problému. Z YouTubera se stalo atraktivní zaměstnání pro spoustu mladých lidí. Cože? Sedět celý den na zadku u počítače, hrát hry a ještě za to mít peníze? No kdo by to nebral. A tehdy začala do výběru témat zasahovat mocná ruka kapitalizmu. Hra A vydělává více, než hra B? Tak to budu muset hrát hru A, i když mě nebaví. Potřebuji přece zaplatit nájem, ne? A tak se z některých YouTuberů stali zaprodanci. Reklama maskovaná za běžné video? Jistě! Provádět mnohdy až nelegální kousky, jenom abych měl co nejvíce zhlédnutí? Samozřejmě! A podsouvat dětem hazard maskující se za zábavnou hru a dostat podíl z jejich prohry? Co víc si přát...

Jistě uznáte, že v takové společnosti (jak diváků, tak "kolegů" tvůrců) se moc radostně žít nedá. Buď se k nim přidat, nebo odejít. A když potom samotný YouTube přišel se všemožnými "vylepšeními", které jen dále podpořili davové podléhání trendům, pohřbily videa malých tvůrců a začal rozhodovat o tom, co se vám má nebo nemá líbit. Chcete vidět videa lidí, u kterých máte odběr? My vám je neukážeme. Vy se totiž chcete podívat na tenhle seznam TOP 10 neuvěřitelných blbostí, které vám nedají spát! Takže to bylo jasné. Odejít...

Ze stejného důvodu jsem odešel i z Twitteru. I tam se nahromadily davy instagrammerů, influencerů, youtuberů a dalších individuí, kteří do té doby přežívali jen na Facebooku. Upřímnost a běžné lidské životy nahradili "herci". Nasraný X a Nadržená Y vládnou internetu. Jeden plive na všechno a na všechny, má politicky vyhraněné názory, je plný sarkasmu a ironie a trollí všechny o kolo. Druhá pak nadšeně rozepisuje svůj imaginární sexuální život a vše doplňuje fotkami výstřihů a zadků v legínách. Většinou samozřejmě bez obličeje, protože by ji někdo mohl poznat a ještě by všem vykecal, že ve skutečnosti nemá sex 69 krát za den a to by byl průser!

Aby toho nebylo náhodou ještě málo, rozhodl se Twitter kráčet ve stopách YouTube a o tom, co se vám líbí, začal raději rozhodovat sám. Pustím Twitter a čekám, že se mi zobrazí poslední tweety. Ale tebe přece nezajímají poslední tweety. Tebe zajímá tenhle tweet, protože je populární. Je sice deset let starý a neaktuální, ale tehdy z něj byly lidi fakt nadšení! Aha tak jo. Můžete mi místo toho zobrazit poslední tweety? Můžeme, ale při příští návštěvě ti to zase vrátíme zpět, takže to asi nemá cenu, ne? Dobře, co s váma... Co mě teda podle vás ještě zajímá? Tak znáš to... Lidi retweetujou, lajkujou, tady to všechno máš. To mě nezajímá, můžu to vypnout? Víš, ne tak úplně. Je to fakt pro tvoje dobro. Třeba A zrovna lajknul tweet osobě B, kterou sice nesleduješ, ale i tak ti raději pošleme upozornění do mobilu...

Už toho mám dost, mažu i Twitter. Po letech mi ale začne být trochu smutno. Co kdybych se vrátil? Vrátím se. Začnu zase sledovat ty fajn lidi, co jsem sledoval dřív. Cože? Někteří z nich už nejsou fajn? Takže to zase budu mít timeline zasranou nějakýma politickýma žvástama? Končím! A tak jsem si znovu smazal účet...

A přemýšlel jsem nad tím... Mám nové zájmy, chci rozjet nějaké nové projekty a taky chci oživit staré projekty. Nebylo by fajn se o to podělit? Sakra, proč jsem ten Twitter mazal? No snad to ještě půjde obnovit. Jo, jde to. Najdu si nějakou aplikaci, které mi nebude zobrazovat hovadiny, nebudu sledovat exoty, u některých lidí vypnu retweety (škoda, že nejdou vypnout i ty lajky...), zatnu zuby a pokusím se to nějak vydržet. Snad mi to tentokrát vydrží déle...

V kruhu rodinném

Před pár dny se v základech otřásl "trh" sociálních sítí. Společnost Google oznámila vlastní sociální síť – Google+. Zatímco "běžní lidé" ani netušili, že se něco děje, na Twitteru (který je častým útočištěm odpůrců Facebooku) začali vřít vášnivé diskuse. Většina tweetů s tagem #GooglePlus byly žádosti o pozvánky, ale také se řešilo, zda tato novinka bude znamenat konec Facebooku, nebo se jedná o další bublinu, která po chvíli splaskne? Jelikož se vody již trochu uklidnili, rozhodl jsem se je opět trochu rozbouřit a napsat o Google+ to, co bylo již několikrát napsáno, ale na místech, která čtou jen brýlatí podivíni známí též jako počítačoví geekové nebo ajťáci (např. já).

Sociální závislosti (2) - Blog

Jelikož právě čtete tento článek (a neříkejte, že ne), máte jistě zhruba představu, co to takový blog je. Jenomže on není blog jako blog. Existuje spousta odborných blogů, nejčastěji se zaměřením na techniku, ale i na jídlo, módu, chovatelství a snad všechny obory lidské činnosti (ano, i sex), které mívají i více autorů. Potom přichází na řadu osobní blogy, kde "normální" lidé píší o tom, co se jim stalo zajímavého, publikují své názory a občas přihodí nějakou recenzi. Na závěr přichází skupina, která dělá ostudu všem blogerům. Jsou to dvanáctileté holčičky s "růžovoučkýma nablýskanýma blogískama". Bohužel pro všechny solidní blogery, přesně tu poslední kategorii si většina lidí u nás představí pod pojmem blog a tak jsem se již několikrát stal terčem posměchu neznalých lidí.

Sociální závislosti (1) - Twitter

Možná ho znáte, možná ne. Modrý pták není jen symbolem jedné z našich politických stran, ale také jedné ze sociálních sítí. Na rozdíl od Fakebooku však Twitter vsází na poněkud světlejší odstín modři. A čím se vlastně liší například od FB? Zde si dovolím citovat jednu z internetových kolegyň (kterou bych mimochodem nepoznal, nebýt Twitteru): "Já vždycky říkám, že to je jako FB, ale úplně jiný, lepší :D". Pokusím se oprostit od svých osobních zaujatostí a alespoň trochu objektivně vám přiblížit, co to vlastně ten Twitter je.

Zkouška dospělosti

V životě každého z nás (rozumějte samců) přijde okamžik, kdy se chlapci mění v muže. Tím samozřejmě nemluvím o prvních sexuálních prožitcích nebo ulovení a zabití divokého prasete holýma rukama. Jedná se, obrazně řečeno, o jakési osvícení, či chcete-li, prozření. Okamžik, kdy si uvědomíte, že ty zničené žluté boty (zasvěcení vědí), které leží ve skříni, již nikdy nosit nebudete a po roce schovávání je vyhodíte. A dnes jsem se rozhodl vyhodit ten Facebook (dále FB), který mi tu tak dlouho leží...