Vzpomínka na stromy

Pozor, následující povídka je depresivní!

Zase se mu zdál ten hrozný sen. Procházel se lesem, přejížděl rukou po kmenech stromů, nasával vůni vlhkého jehličí a cítil, jak se mu do tváře opírají sluneční paprsky prorážející mezi mohutnými větvemi. Sen sám osobě nebyl hrozný, byl to kontext reálného světa, který jej měnil na nejhorší formu duševního trýznění. Roztřesený a se slzami v očích se vykymácel z postele a usadil se za psací stůl.

Rozsvítil lampu. Z horního šuplíku vytáhl starý zažloutlý blok a plnicí pero. Jak jen zformulovat to co se mu honilo hlavou a zachytit to na papír. Starý dobrý papír. Přejel po něm rukou a se zavřenýma očima vnímal jeho jemnou texturu. Vzpomínal. Jak takhle hladil kmeny stromů, než je všechny vykáceli. Jak hladil svou ženu po tváři, než zemřela. Zlepšit náladu mu dokáže jen jedna věc.

Z dalšího šuplíku vytáhl dlouhou čtenářskou dýmku a kulatou plechovku s tabákem. Jeho největší poklad. Pro něj to byly antické relikvie, pro jiné satanský fetiš. Kvůli držení takovýchto předmětů byl často označován jako zaostalec, zpátečník, odpůrce pokroku nebo – slovy soudních úředníků – nepřizpůsobivý. On však byl dost starý a moudrý na to, aby mu bylo jedno, co si o něm ostatní myslí.

Otevřel plechovku a pokojem se rozlila výrazná vůně latakie. Při pohledu dovnitř se opět rozplakal. Zbývala jen poslední špetka tabáku, sotva na půlku dýmky. Ztěžka polkl a začal cpát tabák do dýmky. Opět se sehnul ke spodnímu šuplíku a vytáhl krabičku zápalek. Škrtl, přiložil plamen sirky k tabákové komoře a párkrát potáhl, než se tabák rozhořel. Vůně uzeného tabáku v něm vyvolávala další vzpomínky. Vzpomínky na doby, kdy jste takový tabák sehnali na každém rohu. To bylo ještě předtím, než přišly elektronické cigarety. Dnes musí být elektronické všechno. Už ani ty obyčejné sirky neseženete.

Pořád ho trápil ten jeho sen. Neustále se opakující sen, který byl tak krásný, že bylo vždy těžší a těžší se z něj probudit. Proč jen nemůžou být věci jako dřív? Když byl mladý, plánoval, jak jednoho dne uteče z civilizace a usadí se někde na venkově, daleko od všeho toho chaosu. Když však nadešel ten čas, nebylo už kam utíkat.

Dýmka vyhasla. Tabák dohořel a další už nebyl. Nejspíš už nikde v celém světě, napadlo ho. Vzal do ruky pero a vzorným krasopisem napsal slovo „sbohem“. Poté si lehl zpět na postel, zavřel oči a usnul. Usnul a už se neprobudil.

Smrt přišla v černém (3) – Zápisky z deníku

Do nedávna jsem se živila jako zločinec. Pracovala jsem pro bohaté a za jejich, ne vždy poctivě vydělané peníze vykonávala jisté služby za hranicemi zákona. Ano, bývala jsem nájemným vrahem. Nebyla jsem na tu práci nějak zvlášť hrdá, ale každý dělá, co dělat umí, aby se uživil. Já uměla zabíjet. Někdo by mohl říci, že zabíjet přece dokáže každý, ale měl by pravdu jen z části. Když vás chce někdo okrást a drží vám nůž na krku a vy máte shodou okolností taky jeden a k tomu ve volné ruce poblíž jeho břicha, snadno uděláte jeden rychlý pohyb a zachráníte život svůj na úkor života útočníka. Ale zabít úplně cizího člověka jenom kvůli tomu, že vám někdo dal peníze, to je věc jiná, na to musíte mít silný žaludek a mít v sobě jistý kus šílenosti nebo chcete-li, zvrhlosti.

Smrt přišla v černém (2) – Smrt starce

Pan volavka právě odpočíval po pozdní večeři. Seděl před zapáleným krbem, ve velkém koženém křesle, a užíval si klidných chvil sobotního večera. V jedné ruce držel sklenku s letitou whisky a ve druhé doutník z dalekých ostrovů*. Pan Volavka byl šťastný. Měl za sebou úspěšný den, kdy obohatil svou sbírku trofejí o další kousek – šestnácteráka. Kdybyste vešli do pokoje, ihned byste zjistili, že se ocitáte v příbytku lovce. Na zemi medvědí kůže, na stěnách vycpané zvířecí hlavy a nad krbem visela těžká lovecká kuše. Ti nejbystřejší by si všimli, že zdobená krabice na doutníky ležící na stole skrývá zlacené logo Agorapoliské městské obory a nápis „Všechno nejlepší k 60. narozeninám přejí přátelé z klubu.“

Smrt přišla v černém (1) – V temnotách

Byla noc, temná a tichá. Jedna z těch nocí, kdy nemůžete usnout, protože je takové ticho, že se vám v hlavě mění na ohlušující šum. Tahle však byla ještě o něco horší. Měsíc byl totiž v novu a navíc bylo zataženo, takže venku byla naprostá tma, a ta, jak víme, tvoří s pronikavým tichem nepříjemnou kombinaci. Příroda má zvláštní smysl pro atmosféru. A také zřejmě ráda děsí lidi. Například tím, že temnou tichou noc osvěží občasnými poryvy větru, které rozhoupou olejové lampy a vytvoří tak hororové osvětlení. Už chyběly jen staré noviny, které by nabral vítr a s mohutným plesknutím je připlácl na okno nebo strom, který by na něj tiše škrábal.

Muž, který neměl rád déšť

Na posteli ležel muž. Několikrát se převrátil a hledal vhodnou polohu. To se mu stále nedařilo, a tak se rozhodl, že setrvávat nadále v posteli nemá cenu. Otevřel oči, pomalu vstal, přešel k oknu a věnoval krajině venku dlouhý prázdný pohled. Již několikátý den v řadě pršelo. Stromy se prohýbaly pod náporem vody padající shůry a před vchodem se dělala malá jezírka. Včera musel vylézt na půdu pro nějaká stará prkna, ze kterých si dělal provizorní mostek, aby se cestou ke studni nemusel brodit bahnem. Ve válce s Matkou přírodou nemůžeme vyhrát, můžeme jen hledat způsoby, jak si tento souboj s větrnými mlýny ulehčit, nebo se vzdát nepříteli.

Pustina - část třetí

Do místnosti vstoupil šerif, sundal si klobouk a pověsil ho na věšák vyrobený z jakéhosi podivného paroží.

„Kdopak se nám to probral?“ dotázal se s pohledem na Hanka, který seděl na posteli zabalený do deky a popíjel domácí samohonku.

„Dobrý den šerife, ještě jednou bych vám měl poděkovat, že jste mi zachránil život,“ přivítal příchozího Hank.

Pustina - část druhá

Neznámý muž se opět probral. Bolela ho snad každá část těla. Neměl ani ponětí, kde je. Netušil, zdali to, co si pamatuje, bylo skutečné nebo se mu to pouze zdálo. Pokusil se zvednout, ale neuspěl, protože ho zradilo rameno, které neuneslo zbytek těla. Ucítil silnou bolest a druhá ruka mu automaticky vystřelila k ramenu, kde nahmatal obvaz. Další pokus opustit lůžko již raději nepodnikl a místo toho se snažil zjistit, kde je. V místnosti byla tma. Jak si jeho oči pomalu přivykaly, začal rozpoznávat mlhavé obrysy. Stůl, skříň, dveře…

Ozvalo se zaklepání.

Pustina - část první

Někde v útrobách Pustiny ležel polonahý muž v bezvědomí. Zatímco jeho vědomí odpočívalo v krajině snů, na jeho těle si vybíralo daň ostré odpolední slunce. Měl vysušenou kůži, popraskané rty a celý byl pokryt vrstvou navátého písku. Když procitnul ze svého bezstarostného snu, uštědřila mu realita tvrdou ránu. Jeho smysly se začaly pomalu probouzet. Jako první o sobě dal vědět zrak, který byl i přes zavřená víčka nemilosrdně spalován ostrým sluncem. Zastínil si obličej rukou. Pořád nic neviděl, ale rozpoznal, že na sobě nemá nic, než spodní prádlo a leží v písku. Zmatené myšlenky se snažili rozpomenout, co předcházelo této nešťastné události.