Návrat, nebo nasrat?

Za posledních několik let se toho událo tolik, že mi na to jedno ublognutí stačit nebude. Nicméně se to pokusím alespoň trochu stručně shrnout.

Když se podíváte na archiv, v někdy v roce 2013 tak nějak zlenivěl. Vydal jsem pouze 8 článků, a všechny v prvním kvartálu a pak už nic. V tom roce jsem totiž objevil nový způsob sebevyjádření. Místo psaného textu jsem přesedlal na mluvené slovo. Začal jsem točit videa hned na dva kanály. Jeden byl věnovaný hrám a druhý mému osobnímu životu. Když jsem ze sebe chtěl něco dostat, vykecal jsem se zkrátka v nějakém videu na jednom z těchto kanálů. A najednou nebylo o čem psát...

Ještě o nějakou dobu později jsem jsem přestal natáčet videa. Za svou "youtuberskou kariéru" jsem se seznámil se spoustou fantastických lidí a z několika jsem v kontaktu ještě dnes. Těchto pár lidí je však světlá výjimka. YouTube se v posledních letech totiž změnil v toxickou stoku. Jednak se v komentářích začaly objevovat nadávky, hádky, urážky a někteří diváci dokonce nabyly dojmu, že to oni rozhodují o tom, co budu natáčet. A to mě vede k druhému problému. Z YouTubera se stalo atraktivní zaměstnání pro spoustu mladých lidí. Cože? Sedět celý den na zadku u počítače, hrát hry a ještě za to mít peníze? No kdo by to nebral. A tehdy začala do výběru témat zasahovat mocná ruka kapitalizmu. Hra A vydělává více, než hra B? Tak to budu muset hrát hru A, i když mě nebaví. Potřebuji přece zaplatit nájem, ne? A tak se z některých YouTuberů stali zaprodanci. Reklama maskovaná za běžné video? Jistě! Provádět mnohdy až nelegální kousky, jenom abych měl co nejvíce zhlédnutí? Samozřejmě! A podsouvat dětem hazard maskující se za zábavnou hru a dostat podíl z jejich prohry? Co víc si přát...

Jistě uznáte, že v takové společnosti (jak diváků, tak "kolegů" tvůrců) se moc radostně žít nedá. Buď se k nim přidat, nebo odejít. A když potom samotný YouTube přišel se všemožnými "vylepšeními", které jen dále podpořili davové podléhání trendům, pohřbily videa malých tvůrců a začal rozhodovat o tom, co se vám má nebo nemá líbit. Chcete vidět videa lidí, u kterých máte odběr? My vám je neukážeme. Vy se totiž chcete podívat na tenhle seznam TOP 10 neuvěřitelných blbostí, které vám nedají spát! Takže to bylo jasné. Odejít...

Ze stejného důvodu jsem odešel i z Twitteru. I tam se nahromadily davy instagrammerů, influencerů, youtuberů a dalších individuí, kteří do té doby přežívali jen na Facebooku. Upřímnost a běžné lidské životy nahradili "herci". Nasraný X a Nadržená Y vládnou internetu. Jeden plive na všechno a na všechny, má politicky vyhraněné názory, je plný sarkasmu a ironie a trollí všechny o kolo. Druhá pak nadšeně rozepisuje svůj imaginární sexuální život a vše doplňuje fotkami výstřihů a zadků v legínách. Většinou samozřejmě bez obličeje, protože by ji někdo mohl poznat a ještě by všem vykecal, že ve skutečnosti nemá sex 69 krát za den a to by byl průser!

Aby toho nebylo náhodou ještě málo, rozhodl se Twitter kráčet ve stopách YouTube a o tom, co se vám líbí, začal raději rozhodovat sám. Pustím Twitter a čekám, že se mi zobrazí poslední tweety. Ale tebe přece nezajímají poslední tweety. Tebe zajímá tenhle tweet, protože je populární. Je sice deset let starý a neaktuální, ale tehdy z něj byly lidi fakt nadšení! Aha tak jo. Můžete mi místo toho zobrazit poslední tweety? Můžeme, ale při příští návštěvě ti to zase vrátíme zpět, takže to asi nemá cenu, ne? Dobře, co s váma... Co mě teda podle vás ještě zajímá? Tak znáš to... Lidi retweetujou, lajkujou, tady to všechno máš. To mě nezajímá, můžu to vypnout? Víš, ne tak úplně. Je to fakt pro tvoje dobro. Třeba A zrovna lajknul tweet osobě B, kterou sice nesleduješ, ale i tak ti raději pošleme upozornění do mobilu...

Už toho mám dost, mažu i Twitter. Po letech mi ale začne být trochu smutno. Co kdybych se vrátil? Vrátím se. Začnu zase sledovat ty fajn lidi, co jsem sledoval dřív. Cože? Někteří z nich už nejsou fajn? Takže to zase budu mít timeline zasranou nějakýma politickýma žvástama? Končím! A tak jsem si znovu smazal účet...

A přemýšlel jsem nad tím... Mám nové zájmy, chci rozjet nějaké nové projekty a taky chci oživit staré projekty. Nebylo by fajn se o to podělit? Sakra, proč jsem ten Twitter mazal? No snad to ještě půjde obnovit. Jo, jde to. Najdu si nějakou aplikaci, které mi nebude zobrazovat hovadiny, nebudu sledovat exoty, u některých lidí vypnu retweety (škoda, že nejdou vypnout i ty lajky...), zatnu zuby a pokusím se to nějak vydržet. Snad mi to tentokrát vydrží déle...

Errolovy let's playe

Pokud mě sledujete na Twitteru, všimli jste si, že tam poslední dobou stále hážu nějaká odkazy na podivná videa. Pokud mě nesledujete, dovoluji si vás upozornit, že jsem začal točit podivná videa.

Co je to Let's Play

Jedná se o herní video, tedy video pořízené při hraní hry, které je doplněno živým komentářem hráče. Primárním účelem těchto videí je seznámit diváka se hrou, ukázat mu různé možnosti ve hře, tipy, triky a tak podobně. Sekundárním účelem je zábava (= To co činí každé toto video originálním je právě komentář hráče. Někdy vás ani nemusí zajímat hra, ale sledujete ji právě kvůli svému oblíbenému letsplayerovi. A právě takováto videa jsem začal točit i já.

Jak jsem se k tomu dostal

Jednoho dne mi YouTube, neznámo proč, doporučil video jakéhosi Minecrafáka. Nikoho takového jsem do té doby neznal, ale jak se ukázalo, je to nejznámější český (respektive česko-slovenský, jelikož naše národy neodděluje téměř žádná jazykové bariéra, a tak tyto komunity de facto splývají v jednu) letsplayer a první český youtuber, který překonal magickou hranici 100 000 odběratelů. Bylo to video z Minecraftu, hry, kterou jsem do té doby znal jen od slyšení a přišla mi naprosto otřesná. Díky tomuto videu jsem však pochopil, o co vlastně v této hře jde a v čem je její kouzlo. A tak jsem tuto kostičkovanou hru začal hrát a začal jsem sledovat další a další letsplayery.

Jak jsem začal natáčet

Když jsem tak sledoval ta videa na YouTube, říkal jsem si (naivně), že to přeci nemůže být tak těžké a že to přeci zvládnu taky. Tak jsem vyhrabal mikrofon a začal natáčet. Paradoxně to však nebyl Minecraft, ale Don't Starve, jelikož to v té době byla poměrně nová hra a já doufal, že se mi díky tomu povede lépe prorazit. Následoval měsíc těžkých bojů z technikou, především mikrofonem, který se mi podařilo částečně vyhrát díky Ježíškovi, který mi nadělil nový headset. A tak jsem se směle vrhl do dalšího nahrávání. Za tu dobu jsem nahrál 42 videi, podařilo se mi ulovit 23 odběratelů a blížím se k 1000 shlédnutí.

Máte-li zájem, koukněte se na můj YouTube kanál a zkuste nějaké mé video. Kdo ví, třeba se vám to zalíbí (=

Blaskovka: Samozvaní odborníci

Občas se na nějakém internetovém portálu (nebudeme Lupu jmenovat) objeví nějaký opravdu hluboký článek plný morálního ponaučení, a tak vůbec. Vždycky pak dlouze přemýšlím, kdo se nachází na pomyslném vrcholu pyramidy debility. Je to autor původního článku? Je to ten, co jej přeložil a umístil na „český“ internet? Je to šéfredaktor daného portálu, který tam takové pseudointelektuální články s nulovou informační hodnotou trpí? Nebo jsme to my – příležitostní, nebo nedej [bože] (dosaďte dle aktuální náboženské příslušnosti) pravidelní čtenáři?

Dnes mě takto rozhořčil článek Může být Twitter použit k odhalování psychopatů? Studie se pokusí poskytnout odpověď. Tak v první řadě každého jistě trkne samotný nadpis článku. Nevím, jak pan Dočekal, ale já jsem žurnalistiku nestudoval, ale i tak si troufám říct, že nadpis by měl být výstižný, ale hlavně krátký. Nehledě na to, že k článku je obrázek úplně jiné knihy, úplně jiného autora. (Nebo mi něco uniklo?). Ale pusťme se do samotného obsahu článku:

Pokud například používáte příliš mnoho teček, nadáváte, vztekle odpovídáte jiným lidem, používá příliš často „my“, vyplňujete své tweety slovy jako „blah“ a „myslím si“ či „ehm“, tak jste možná podezřelí.

Závěrečná formulka „tak jste možná podezřelí“ je opravdu kouzelná. Co vlastně znamená? Buď podezřelý jsem, nebo ne. Jestli jsem, pak jsem možná psychopat, ale vzhledem k hloubce psychologického rozboru bych řekl, že spíš ne… Nechápu, co je špatného třeba na „myslím si“. Každý člověk s alespoň trochu vyvinutou inteligencí snad myslí, ne? A každý malinko inteligentnější člověk to i rovnou přizná, aby ho ostatní nepodezírali, že své výroky považuje za absolutní pravdu. Nadávat a vztekle odpovídat také nepovažuji za typické příznaky psychopatismu. Když žijeme ve světě, v jakém žijeme, je věru na co nadávat a člověk, ať inteligentní, nebo blbec, se tomu nevyhne. Dokonce i ten nejasertivnější člověk občas vztekle odpoví, když mu klade otázky naprostý blbec.

Psychopati, podle Sumnera. často používají popisy příčiny a následku, v podobě „protože“ a „poněvadž“. Věnují se na materiálním potřebám jako jsou peníze, jídlo a pití, naopak se nevěnují rodině či náboženství. A často hovoří v čase minulém, což podle Sumnera značí, že jsou „psychologicky odloučení od události“.

Už od raného dětství mne maminka učila, že cokoliv provedu, vrátí se mi nějakým způsobem zpátky. Vychovala tím ze mě psychopata? Ne, právě naopak. Psychopatem je (dle mého velmi subjektivního názoru) člověk, který si tento fakt neuvědomuje. Ale pan Sumner má jistě pravdu, když napíšu třeba „musel jsem jít pěšky, protože nejezdí tramvaje,“ jsem jasný psychopat. No a co většina z vás píše na Twitter? To co se vám před krátkou chvílí stalo. Udělejte si na to miliardový průzkum a získejte přesná čísla, ale myslím si (zase psychopat), že podíl tweetů psaných v minulém čase bude více jak 50%. To asi budeme všichni psychopati.

A co je na tom všem nejhorší? Že toho člověka někdo vezme vážně. Třeba nějaký bezpečnostní odborník si najde jeho knihu v krabici „volně k rozebrání“ před nějakým antikvariátem a napadne ho, že by se tato metoda dala použít v boji proti terorismu, a tak nasadí hyper super globální analyzátor tweetů a jednoho dne vám vyrazí dveře úderná jednotka, protože píšete podezřele moc tweetů v minulém čase.

Jedna aplikace, dva národy

Včera se to stalo. Požehnání i prokletí v jednom. Vyšel Instagram pro Android. Už jsem vám jednou psal, proč nemám rád Instagram. Tehdy to byl nezaujatý článek, kde jsem se snažil vyhýbat negativním zmínkám o jakémkoliv mobilním operačním systému a hodnotil jsem pouze software, a to z umělecko-fotografického hlediska. Korektnosti je však konce. To co mne v posledních dvou dnech tak rozčílilo není samotný Instagram, ani zvýšené množství (dle mého velmi subjektivního názoru) zprzněných fotek, ale chování některých lidí. Mezi uživateli produktů Apple se (jako všude jinde) najde pár fanatiků, kteří musí dávat najevo svou domnělou společenskou nadřazenost. A tohle je příběh o nich…

Jak správně blogovat

Tak jsem si říkal, že se tomuto pochybnému a často zatracovanému odvětví literární činnosti věnuji již dost dlouho. Možná tak dlouho, že bych mohl začínajícím bloggerům udělit pár dobře mířených ran. Tedy rad, samozřejmě. Chcete-li nějaké ty pravidelné čtenáře, musíte jim nabídnout něco, kvůli čemu se budou rádi vracet. A to nejlepší, co pro ně máte, jste vy sami. Základem blogu je osobní přístup. Právě tím se liší od „sterilních“ zpravodajských plátků a technických portálů. Tím samozřejmě neříkám, že nesmíte psát politické komentáře, nebo recenze nové elektroniky. Jen se neomezujte na strohá fakta s rovnávání čísel, v tom vás překoná každý vyhledávač. Raději řekněte, jaký z toho máte pocit a jestli se ten nový telefon dá pohodlně opřít tak, aby na něj bylo dobře vidět.

Jak jsem se vygooglil

Oblíbeným a velice kontroverzním tématem poslední doby je soukromí na internetu. Nejsem nijak extrémně paranoidní (jinak bych asi neměl blog, Twitter a nefotil a nepopisoval každý svůj den v projektu 365), ale zároveň se snažím, abych na internetu nezanechával různé kompromitující materiály. Protože jak všichni víme, co jednou dáme na internet, to už nikdy nesmažeme. Ale jak říká Mereček Cukrberků, soukromí je přežitek 20. století, a tak sdílíme vše bez ohledu na následky. Ale proč o tom mluvím? Jednou za čas si pro klid v duši posadím, udělám si pohodlí a vygooglím se. Někdy jméno, jindy přezdívku, a čekám, co vypadne. Podle toho se pak zamyslím, jestli bych neměl některé věci omezit.

Digitální válka

Určitě jste si všimli, že poslední dobou to na internetu vře. Příčinou jsou dva cáry papíru – SOPA a PIPA – která se americká vláda snaží protlačit do zákona. O těchto kontroverzních zákonech se mluvilo a psalo již dlouho, ale předevčírem (18. ledna) se začalo něco dít. Lidé již nechtěli nečinně přihlížet a hromadně se zúčastnili protestu proti zmíněným návrhům. Někteří jen vyjádřili podporu statusem nebo změnou profilového obrázku na sociálních sítích, jíní částečně, nebo úplně pozastavili činnost serverů. Co jsem za ten den zaznamenal, nejednalo se jen o anglickou Wikipedii, ale podporu vyjádřil například i Posterous, Flick nebo české Klábosení.

Třistapětašedesátka – brzy startujeme

Není to tak dlouho, co jsem psal o projektu 365 a nevěděl jsem, co přesně bych chtěl dělat, ale že hodlám jeden takový projekt rozjet. Teď však již projekt nabral pevné obrysy. Má hlavního hrdinu a v hlavě se mi již tvoří několik nápadů pro dny, kdy nepřijde žádná spontánní myšlenka. Projekt jsem chtěl původně započít symbolicky Novým rokem, ale nakonec jsem změnil názor a začnu již na Štědrý den. Mezitím můžete zajít na oficiální stránky projektu, podívat se na první fotku a přečíst si krátký úvod. Nezbývá než si vzít k srdci jedno novoroční předsevzetí a projekt po třech stech šedesáti a pěti dnech dovést do zdárného konce.

Proč nemám rád Instagram

Dnes se na vlnách internetu opět rozbouřily divoké diskuse. Řešilo se, kdy konečně bude mít tolik opěvovaná aplikace Instagram klienta pro Android. To jednak zvedlo ze židle zarputilé zákazníky firmy Apple, kteří si myslí, že telefony značky Samsung nebo HTC nejsou svým „podřadným“ hardwarem hodny takto skvělé aplikace, ale také to mírně pohnulo žlučí mně, jako dlouhodobému odpůrci. Nemá to nic společného s tím, že originální aplikace je určena pro iOS a většinou uživatel tedy jsou majitelé iPhone. Apple z toho úplně vynechám, nebudu jej hanit ani vychvalovat. Je to Instagram, co mi vadí, a to hned z několika důvodů. Velice rád vám je napíšu.

Třistapětašedesátka

Už dlouhou dobu (bude to přibližně rok) uvažuji o tom, že si založím třistapětašedesátku. Nevíte co to je? Je to projekt s naprosto jednoduchým principem: každý den (nebo za každý den) zveřejnit nějaký záznam. Většina lidí preferuje fotky. Ať už se jedná o fotky jich samotných, domácích mazlíčků či různých figurek a plyšáků, vždy zaznamenávají nějaký důležitý okamžik dne. Když se pak někdo na fotky zpětně podívá, hned má přehled o tom, co který den v roce dělal. Komu na zaznamenání celého dne nestačí fotka, vyjádří dění slovy a ti nejkreativnější třeba básničkou.

Takže, říkám si, co bych měl dělat? Focení mám rád, ale můj foťák není zrovna ideální na každodenní nošení a po tom, co začal blbnout, s ním nenafotím už možná vůbec nic. Psát krátké reportáže by mi nedělalo problém, ale o čem? Mám tak nudný život, že by stěží naplnil dvě věty a co se týče básniček, na ty moc talent nemám. A to je vše. Co dál? Budu si muset vymyslet něco speciálního. Když je můj život nudný, mohl bych psát třeba o životě někoho jiného. Mohl bych si třeba někoho vymyslet. 365 dní v kůži fiktivní postavy v imaginárním světě…

Pravidla českého prasopisu

Jestli se někdy podíváte na internet, o čemž nepochybuji, jistě se pravidelně setkáváte s lidmi, kteří píší, lidově řečeno, jako prasata. Nemluvím o malých „bezvýznamných“ chybách, jako je záměna tvrdého a měkkého „i“, „s“ a „z“ nebo „mě“ a „mně“. Všichni jsme chodili do školy, všichni jsme se učili češtinu a drtivá většina z nás z ní má i maturitu. Přesto se takových chyb občas dopustí každý a lze je tolerovat. Dnes bych se rád věnoval úplnému minimu, které by měl znát každý, kdo kdy držel v ruce [doplňte psací potřebu dle vlastního výběru] nebo, v tomto případě, usedl k počítači (nebo psacímu stroji) a použil klávesnici, aby vyplodil nějaký text.

Duševní kuchyně

Jelikož jsem těžký muzikofil a patologický prokrastinátor, trávím hodně času tím, že prohledávám YouTube a hledám hudební videa svých oblíbených interpretů. Většinou člověk ví co hledá a přesně to taky najde. Občas se však podaří nejít něco, co člověka překvapí a mile potěší. V tomto případě to byl francouzský hudební magazín Soul Kitchen, které má za zmíněném portále vlastní kanál a pořádá hromady koncertů. Mimo těch je však na jejich kanále k nalezení několik výborných akustických videí. Zkrátka si kameraman s hudebníky zašel někam do parku nebo s nimi nahrál něco přímo na ulici. A tak jsem nejen našel unikátní verze svých oblíbených skladeb, ale objevil spoustu zajímavých interpretů.

Mračna se stahují

Poslední dobou se ne světě výpočetní techniky objevuje jedno kouzelné slovíčko – „cloud“. Jak se začal šířit internet, začaly se rozšiřovat i možnosti jeho využití. S narůstajícím počtem uživatelů internetu vznikla potřeba sdílet informace, a protože někoho nebavilo rozesílat dokumenty emailem, vznikly služby poskytující prostor na uložení těchto dat. A někdy tou dobou si kdosi řekl, že by tato metoda šla využít ve větším měřítku. Proč spoléhat na to, že mi zaměstnanec pošle svou část zdrojového kódu, když když může vlastně vzdáleně programovat přímo na mém počítači (serveru)? A tehdy, milé děti, začal vznikat cloud programming. A stejně jako dříve počítače, i cloud se po firemním využití začíná rozšiřovat do sféry osobního využití.

Tyhle aféry...

Nebyl by to náš milovaný twitter, kdyby se čas od času neobjevil nějaký kontroverzní hashtag (viz článek o Twitteru). Většinou v tom má prsty @hassmanm (např. #posexu, #takhlespim). Tyto masové hashtagy téměř vždy rozdělí Twitter na tři části. Jedni se účastní, druzí se neúčastní a třetí, jak jinak, nadávají. Tentokráte v tom však naše hashtagová stálice byla nevině. Akci totiž odstartovala @white_kate, když ve svém tweetu nominovala pár děvčat na (zatím) pomyslnou soutěž #missCZtwitter. To samozřejmě vyvolalo vlnu nominací, vlnu nezájmu a, jak jinak, vlnu nadávek ve smyslu, že Twitter začíná facebookovatět. Tentokrát se kromě tří základních táborů objevil čtvrtý.

Kam se poděl internet?

Hledali jste mě včera na internetu? Čekali jste, až budu online? Dobře, dělám si plané naděje, ale kdyby náhodou ano, stejně byste se nedočkali. Rozhodl jsem se totiž, že si udělám "Offline day". A co mě k tomuto rozhodnutí vedlo? Tak v prvé řadě to byl fakt, že nešel internet. Co se dá dělat, ještě že jsem si toho dne koupil novou knihu. A proč o tom vlastně píši? Protože je to součástí jedné komplikované "veselé" příhody. Vše začalo včera ráno, když jsem vstal, uvařil si kávu, a jako každý den si chtěl přečíst ranní zprávy a tweety.

Kdopak mi to tu loupe wifinku?

Před pár dny jsem jel tramvají z nádraží a chtěl jsem si cestu zpříjemnit četbou elektronické knihy. Jak tak koukám na displej, vyskočí mi upozornění "nalezena nová síť". Nejdřív jsem se trochu neštval, že jsem zapomněl vypnout wi-fi, ale pak mě napadla jiná věc: jestlipak se mi podaří chytnout ještě něco? A tak jsem celou cestu pozoroval naskakující a mizící bezdrátové sítě všech domácností, obchodů a restauračních zařízení. Celkem jich bylo kolem sto padesáti a z toho kolem dvaceti nezabezpečených, to mě vedlo k zamyšlení...

V kruhu rodinném

Před pár dny se v základech otřásl "trh" sociálních sítí. Společnost Google oznámila vlastní sociální síť – Google+. Zatímco "běžní lidé" ani netušili, že se něco děje, na Twitteru (který je častým útočištěm odpůrců Facebooku) začali vřít vášnivé diskuse. Většina tweetů s tagem #GooglePlus byly žádosti o pozvánky, ale také se řešilo, zda tato novinka bude znamenat konec Facebooku, nebo se jedná o další bublinu, která po chvíli splaskne? Jelikož se vody již trochu uklidnili, rozhodl jsem se je opět trochu rozbouřit a napsat o Google+ to, co bylo již několikrát napsáno, ale na místech, která čtou jen brýlatí podivíni známí též jako počítačoví geekové nebo ajťáci (např. já).

Sociální závislosti (2) - Blog

Jelikož právě čtete tento článek (a neříkejte, že ne), máte jistě zhruba představu, co to takový blog je. Jenomže on není blog jako blog. Existuje spousta odborných blogů, nejčastěji se zaměřením na techniku, ale i na jídlo, módu, chovatelství a snad všechny obory lidské činnosti (ano, i sex), které mívají i více autorů. Potom přichází na řadu osobní blogy, kde "normální" lidé píší o tom, co se jim stalo zajímavého, publikují své názory a občas přihodí nějakou recenzi. Na závěr přichází skupina, která dělá ostudu všem blogerům. Jsou to dvanáctileté holčičky s "růžovoučkýma nablýskanýma blogískama". Bohužel pro všechny solidní blogery, přesně tu poslední kategorii si většina lidí u nás představí pod pojmem blog a tak jsem se již několikrát stal terčem posměchu neznalých lidí.

Sociální závislosti (1) - Twitter

Možná ho znáte, možná ne. Modrý pták není jen symbolem jedné z našich politických stran, ale také jedné ze sociálních sítí. Na rozdíl od Fakebooku však Twitter vsází na poněkud světlejší odstín modři. A čím se vlastně liší například od FB? Zde si dovolím citovat jednu z internetových kolegyň (kterou bych mimochodem nepoznal, nebýt Twitteru): "Já vždycky říkám, že to je jako FB, ale úplně jiný, lepší :D". Pokusím se oprostit od svých osobních zaujatostí a alespoň trochu objektivně vám přiblížit, co to vlastně ten Twitter je.

Kdo hledá, najde

Nedávno mi byla diagnostikována další duševní porucha. Nejprve to byl chronický cynismus a patologický sarkasmus, poté chorobná prokrastinace a nyní lehká statistikofílie, tedy nemoc, jejímž hlavním příznakem je touha statistické analýzy prakticky čehokoliv. Tato nemoc je neléčitelná, ale její účinky se dají mírnit pravidelnou tvorbou tabulek a grafů. Nejsilnějším lékem, který je dostupný zdarma, je Google Analytics, který poskytuje dostatečně velké dávky statistik každý den, a tak pomáhá lidem s touto závažnou poruchou přežít.