Duševní kuchyně

Jelikož jsem těžký muzikofil a patologický prokrastinátor, trávím hodně času tím, že prohledávám YouTube a hledám hudební videa svých oblíbených interpretů. Většinou člověk ví co hledá a přesně to taky najde. Občas se však podaří nejít něco, co člověka překvapí a mile potěší. V tomto případě to byl francouzský hudební magazín Soul Kitchen, které má za zmíněném portále vlastní kanál a pořádá hromady koncertů. Mimo těch je však na jejich kanále k nalezení několik výborných akustických videí. Zkrátka si kameraman s hudebníky zašel někam do parku nebo s nimi nahrál něco přímo na ulici. A tak jsem nejen našel unikátní verze svých oblíbených skladeb, ale objevil spoustu zajímavých interpretů.

Další Hanácké Tweet

Před nějakým časem (podle zbytkového obsahu alkoholu v krvi to budou tak dva dny) se konal další, tedy kdovíkolikátý sraz uživatelů Twitteru z Olomouce a okolí, maskovaný názvem Hanácké Tweet. Pro mě to znamenalo již třetí účast v řadě, takže jsem si řekl, že bych měl nějak přispět do kolektivu a přemluvil jsem dva kamarády, aby se také zúčastnili. U některých to chtělo přemlouvání více, u jiných méně, ale nakonec se oba dostavili. S těmito dvěma účastníky navíc se (průtoková) návštěvnost vyšplhala na dvanáct (tedy tucet) lidí, čímž jsme sice rekord nepřekročili, ale alespoň jsme na něj dosáhli.

Mračna se stahují

Poslední dobou se ne světě výpočetní techniky objevuje jedno kouzelné slovíčko – „cloud“. Jak se začal šířit internet, začaly se rozšiřovat i možnosti jeho využití. S narůstajícím počtem uživatelů internetu vznikla potřeba sdílet informace, a protože někoho nebavilo rozesílat dokumenty emailem, vznikly služby poskytující prostor na uložení těchto dat. A někdy tou dobou si kdosi řekl, že by tato metoda šla využít ve větším měřítku. Proč spoléhat na to, že mi zaměstnanec pošle svou část zdrojového kódu, když když může vlastně vzdáleně programovat přímo na mém počítači (serveru)? A tehdy, milé děti, začal vznikat cloud programming. A stejně jako dříve počítače, i cloud se po firemním využití začíná rozšiřovat do sféry osobního využití.

Ve znamení ZENu

V minulém článku jsem vás obeznámil s faktem, že se loučím se svým starým MP3 přehrávačem Emgeton Meizu X6. Nyní přichází článek o malém kousku techniky, který zaujme jeho místo. Když jsem věděl, že můj starý brach již dlouho nevydrží, začal jsem se poohlížet po jeho nástupci. Jako vždy byl pro mě rozhodujícím faktorem poměr výkon/cena (což vyřadilo všechny produkty firmy Apple). Na konec to vyhrál 8GB Creative ZEN Style M300, který nakonec trumfl verzi M100 o Bluetooth a rádio. Tyto funkce ve možná ani nepoužiji, ale cenový rozdíl cca 150 Kč říkal „proč to nezkusit“.

Tak odchází přítel můj

Řeknu vám rovnou, že je řeč o MP3 přehrávači, abyste nesmutnili z toho zavádějícího názvu. Pro mě je to však velká událost. Meizu X6 byla moje první „empétrojka“, takže k tomuto kousku elektroniky chovám nezvykle hluboké city. Daleko hlubší, než k ostatním „hračkám“, protože, jak jistě víte, jsem postižen muzikofílií. Notebook je sice fajn, ale pořád je to jen „pracovní stanice“. Mobilní telefon mi umožňuje komunikaci se světem, ale za ty dva roky mi nestál ani za změnu tapety. Zato můj milovaný přehrávač strávil mnoho hodin v mé kapse a vystřídal za svou „kariéru“ nesčetné množství skladeb a zašil všechna má hudební období, dobrá i zlá.

Co bylo? Co bude?

Zase jsem se jednou ocitl v období, kdy mě nic nebaví, pořád se mi chce spát a fantasie nepracuje, jak bych chtěl (jinými slovy: podzimní únava). Již několikátým dnem přemýšlím, co napsat a nic mě nenapadá. Týden čekám na nějaký "záchvat" inspirace a ten nepřichází a nepřichází.

Na druhou stranu mám chuť něco napsat, tak jsem se rozhodl, že napíši zase nějaká „emopost“ a povyprávím vám, jak jsem se poslední dobou měl a jak se pravděpodobně mít budu.

Nemilosrdný podzim

Podzim je možná velice fotogenické roční období (najít depresivní fotku s podzimní tématikou bylo opravdu těžké), ale umí být i zlý. Začíná škola a se školou přichází stres. Začíná se ochlazovat a s chladem přichází nemoci. A aby toho nebylo málo, zanedlouho se bude posouvat čas a některým z nás totálně zpřehází biorytmus. Takže ať je podzim na fotografiích sebekrásnější a používá úžasnou oranžově laděnou škálu barev, pro náš organismus bývá náročná a mnoho z nás, dříve nebo později, skončí v posteli s nějakou tou rýmečkou.

Hudební ochutnávka

Během posledního měsíce vyšlo pár (pro mě) významných alb. 19. září to bylo debutové album „superskupiny“ SuperHeavy. O několik týdnů později, přesněji 4. října, vyšlo v pořadí již páté studiové album kanadské zpěvačky Feist ověnčené titulem Metals. A konečně dnes (10. října) spatřilo světlo světa dlouho očekávané album Biophilia od islandské pěvkyně Björk, která na jeho vzniku úporně pracovala již od roku 2008. Domnívám se, že každé z těchto alb si zaslouží pozornost, proto jsem se rozhodl napsat tři krátké a stručné recenze, ve kterých shrnu své pocity z jejich poslechu.

Teorie velkého stesku

Cože stesku? Ano, čtete správě. Stýská se mi. Stýská se mi po starém dobrém The Big Bang Theory, jak jej známe z prvních sérií. Stýská se mi po dobách, kdy tento seriál byl o šílených geecích na okraji společnosti. Stýská se mi po vtipech, jejichž základem byla matematika, fyzika a počítače. Stýská se mi po referencích na klasická díla sci-fi a fantasy. Co se od té doby změnilo? Kde se stala chyba? A proč se z skvělého seriálu pro geeky stal průměrný seriál pro všechny, kteří zrovna sedí u televize? Téměř všechny seriály postupem času klesají na kvalitě, ale u The Big Bang Theory mi tento pokles připadá velice markantní, zvláště pak s příchodem nové (páté) série.