Pokud náhodou patříte k hrstce pravidelných čtenářů, nejspíš jste si povšimli, že jsem za celý únor napsal jen jeden trapný, ba přímo ubohý článek a 3. díl povídky, který jsem stejně napsal asi před rokem. Což je mimo jiné velice zajímavá příhoda, protože 2. díl je starý asi 3 roky a 1. jsem opravdu psal v den zveřejnění, ale o tom jindy. Teď totiž nadešla chvíle, kdy si sednu a napíšu nadmíru zajímavý článek, který vás 100% přesvědčí, že jsem stále při síle, a to jak fyzické, tak duševní. Tedy možná. No, vlastně spíš ne. Ve skutečnosti budu jen tlachat o tom, co jsem všechno dělal, že jsem se nedostal k blogování. Nebo jinými slovy – jak se říká u nás mezi informatiky – GetRandomVýmluva();
Všechno začalo jednoho říjnového dne roku 1989, kdy jsem přišel na svět. Pak se stalo pár nedůležitých věcí, které přeskočím a přejdu rovnou k začátku tohoto roku. Jak jistě víte, rozjel jsem projekt 365 dní s Busterem, který mi zabírá více času a mozkové kapacity, než jsem si představoval. V létě to snad bude pohodička, ale ve zkouškovém, kdy jsem neustále seděl doma a nic se nedělo to bylo celkem náročné. Co začala škola, tak se člověk sem tam dostane i ven, tak už to začíná trochu ožívat. A když se oteplilo nad 10 °C, dokonce jsem byl ochotný jít ven jenom kvůli Busterovi. Inu, není to legrace a občas si v 10 večer vzpomenete, že jste vlastně nic nenafotili a musíte narychlo něco vymýšlet. Hlavně aby se to neopakovalo. Dokonce jsem Busterovi založil i účet na Twitteru, kde jsem chtěl původně jen posílat odkazy na Posterous, ale pak jsem si řekl, že to udělám trochu osobnější a občas zveřejním nějakou bonusovou fotku. Takže pokud tento účet ještě nesledujete, rychle tak učiňte, nějaká přidaná hodnota tam je.
A už zase ten Twitter, co? Inu, mám ho rád (a samozřejmě jeho uživatele), a tak není s podivem, že se ho týká i další projekt, který mi zabírá spoustu času – Lightning Bird. Už mě přestalo bavit klást si básnické otázky typu „a proč ten Twitter nemá našeptávač s nejčastěji používanými hashtagy?“, a tak jsem se odhodlal, že si napíšu vlastního klienta. To se setkalo s bouřlivou odezvou mých followerů, jelikož zřejmě nikdo není se svým klientem spokojen. Protože však většina z nadšených byli Linuxáři, uzemnil jsem je univerzální hláškou, že to píšu v C# a ještě k tomu ve WPF, takže jim to určitě nepojede, tak mám teď klid, nikdo mi do toho nekecá a nikdo se nevyptává, kdy už konečně uvolním nějakou public betu. No… vlastně ne… ptají se mě i tak.
Aby toho nebylo málo, musím alespoň dva dny v týdnu zajít do školy. Což mě samozřejmě strašně štve a neustále na to nadávám. Jsme přeci na vysoké škole! To nemůžeme chodit jenom jeden den v týdnu? No, kdybychom vypustili manažerské kecy a inženýrské žvásty, tak by to šlo. Ale to by se na mě lidé dívali skrze prsty a říkali by, jací jsou ti informatici flákači. A to ani netuší, kolik práce musíme dělat doma. Tedy, měli bychom, ale my místo toho prokrastinujeme, že ano? A když ne, tak sedíme v S-baru a popíjíme, je to tak? Skoro to vypadá, že nás ostatní prokoukli!
Po napsání předchozího odstavce jsem si uvědomil, že v mém pokoji zřejmě dochází k nějaké časové anomálii. Protože mi připadá, že nic nestíhám a přitom nic nedělám. Ale za to mohou mí spolužáci, kteří mě naučili chodit na školní IRC, kde čas mizí rychlostí několik minut za sekundu.
Ale zpět k tématu, aby zas někdo neřekl, že jsem dal článku zavádějící nadpis, abych nalákal čtenáře. Nemám totiž rád, když mi tu lidé píší pravdu. Tak tedy: Blogování bude. Budu se snažit psát pravidelně jako dříve, možná obnovím články na přání, nebo zavedu jiné pravidelné rubriky. Kdybych náhodou do týdne nenapsal další článek, virtuálně mne prosím nakopněte. Kdybych článek napsal, ale byl úděsný (asi jako tenhle) nakopněte mě klidně v reálů, ale žádné okované boty a cílem nesmí být rozkrok, ani obličej. A vůbec, zkuste se vyhnout kostem a kloubům, které mám prakticky všude, takže jako nejlepší cíl poslouží pozadí. Děkuji předem.
Žádné komentáře:
Okomentovat