Milá Česká spořitelno

Před pár dny mi přišel dopis od České spořitelny. Říkám si, co to sakra je. Vždyť s nimi nemám nic společného. Účet u nich nemám a nikdy jsem neměl, tak o co jde? Hlavně doufám, že za mě David Grudl nezaplatil nějakou složenku a účet mi tak nezřídil! Tak tedy otevřu obálku a uvítá mě nápis:

ZAŘIĎTE SI ÚČET NA 10 LET ZDARMA!

Hned mne napadlo, proč na mě Česká spořitelna křičí? Jsou snad naštvaní, že mám účet u konkurence? A dopis pokračuje...

Vážený pane...

Aha! Najednou si mě váží, ale před chvílí na mě křičeli.

máte dobře vyřešené placení účtu a další běžné platby? 

Ne, že by Vám do toho něco bylo, ale mám.

Jste spokojen, nebo se Vám zdá, že za účet platíte zbytečné poplatky?

No... zase Vám do toho nic není, ale mám účet u mBank a neplatím žádné poplatky. (Když nepočítám výběr z bankomatu.)

V České spořitelně máme nyní pro mladé od 18 do 26 let speciální nabídku:
MOŽNOST VYUŽÍVAT SLUŽBY V HODNOTĚ 109 Kč MĚSÍČNĚ PODLE SVÉHO VÝBĚRU 10 LET ZDARMA!

A zase ne mě křičíte... Ale tohle už vede k zamyšlení. Nestala se někde chyba, když jsem svůj osobní účet využíval zdarma již 4 roky? To asi nemám k dispozici ty extra služby. Tak na to mrkneme.

Mezinárodní platební kartu mám a nic mě nestála. Internetové bankovnictví mám taky a též mě nic nestojí. Výběr z bankomatu mám sice za 9 Kč, ale mohu vybírat ze všech bankomatů v ČR a mám takový dojem, že i v zahraničí. Informační SMS o zůstatku na účtu? To jsem nikdy nepotřeboval, ale stojí mě tuším 1,40 Kč, nebo si mohu bezplatně zavolat na info linku, kde mi vše řeknou. Nebo se mrknu na internet. Zdarma. Možnost přečerpat účet do mínusu naštěstí nemám a ani po tom netoužím. Jaký (s prominutím) blbec by utrácel peníze, které nemá? Pak proč jsme tak zadlužení... protože nám k tomu banky dají za 109 Kč měsíčně možnost. Poslední jsou platby v rámci České spořitelny? Opravdu? Někdo je opravdu tak drzý, že požaduje poplatek za platbu v rámci vlastní společnosti? Já mám zdarma platby do všech bank. Přes SEPA i do cizích bank v rámci EU. To je jak chtít poplatek za to, že si dám peníze z jedné kapsy do druhé!

Oh! Málem bych zapomněl. Abych mohl tuto "úžasnou" nabídku využít, nestačí jen upsat svou duši ďáblu. Musím navíc sehnat jednu oběť ve věku 18-26 let (naštěstí to nemusí být panna), společně pak jít na pobočku, zařídit si účet a nakonec ještě odeslat nějaký email, protože na pobočce svůj unikátní kód zřejmě nadiktovat nemohu.

Je mi líto, Česká spořitelno, ale Váš dopis mne opravdu nepřesvědčil...

Jak jsem si koupil disk

Starý disk pomalu přestával stačit, a tak se nějakou shodou okolností stalo, že jsem se vydal na nákup. V letáku nejmenovaného řetězce prodejen elektro jsem našel 2TB externí Verbatim za 2220 Kč. Potřeboval jsem disk hlavně na zálohu dat, a tak jsem zanedbal nedostatky jako USB 2.0 (verzi 3 stejně zatím nemám) a rozhodl jsem si jej koupit.

Už kdysi jsem si chtěl koupit externí disk v podobně výhodné akci, ale dopadlo to špatně, protože jsem do prodejny zajel až odpoledne a dozvěděl jsem se jen, že se disky vyprodaly během půl hodiny. Proto jsem tentokrát vyrazil co nejdříve, aby se minulá nepříjemnost nekonala.

Do prodejny jsem dorazil kolem třičtvrtě na deset. To je 45 minut po otvírací době. Hned u vchodu byla velká reklamní cedule nabízející právě tento disk. Chvílí jsem bloudil, až jsem našel externí disky. Tam měli vystavený jeden kousek a ve skříni pod ním krabice se všemi ostatními, jen ne s tím, který jsem chtěl. Tak jsem si začínal říkat, že jdu pozdě. Raději jsem se chtěl ale ujistit, a proto jsem se snažil vyhledat prodavače, který by mi podal spolehlivé informace.

Kdykoliv jindy jdu do podobných podniků, hned mě začnou prodavači otravovat, jestli mi můžou poradit a kdo ví co všechno. Tentokrát ne. Jedna prodavačka měla spoustu práce s natáčením tyčových mixérů o 5–7 °,  další prodavač si otevřel vitrínu, dřepl si a koukal do ní a ten poslední se postavil k informačnímu pultíku, ale pro jistotu zády ke mně. Když jsem zjistil, že můj dokonalý herecký výkon zmateného a bezradného zákazníka nikdo neocení, rozhodl jsem se zeptat se přímo. Šel jsem tedy k pultíku s informacemi. Tam mě prodavač poslal k druhým (centrálním) informacím, kde mi prý „ten pán“ disk přímo vydá. Ten mě informoval, že zrovna balí zákazníkovi GPS a poslal mě za třetím prodavačem. Ten udělal dva kroky k počítači, párkrát kliknul, napsal mi na papírek číslo a poslal mě k pokladně. Tak jsem si říkal, jak moc by asi zdrželo prodavače od balení, kdyby to samé udělal on s počítačem přímo před sebou. Nicméně jsem se tedy vydal k pokladně a zaplatil.

Po zaplacení jsem šel na výdejnu. Tam přede mnou stála paní, který si vyzvedávala kávovar. Jelikož se ji předtím stala velká nepříjemnost a prodejna ji omylem vydala nekompletní kávovar z reklamace, chtěla si vše překontrolovat. A tak jsem se stal svědkem vybalování, rozebírání, kompletování a opětovného balení kávovaru. Mezi tím se kolem samozřejmě poflakovali jiní prodavači, ale žádný z nich zřejmě neměl pět minut nebo potřebné pravomoci, aby mi disk vydal.

Když jsem se dostal na řadu, skladník mi řekl, že disk ještě není v počítači (Když totiž otvírají v 9, přece nikdo nebude chodit do práce už v 8, aby se mohlo vše připravit…). Při těchto slovech jsem se samozřejmě zhrozil. ale naštěstí to na odbavení nemělo žádný vliv. Vytisk ledy fakturu, orazítkoval podepsal a se slovy „tady mi to podepište“ odešel i s propiskou do skladu. Naštěstí (jak všichni jistě víte), jsem propiskový sběratel, a tak jsem jich měl ze pár desítek v tašce. Když se vrátil a všiml si propisky, došlo mu, jaký je roztržitý a alespoň se mi omluvil. Po těchto událostech jsem co nejrychleji utekl a neohlížel se.

Jako by toho nebylo málo, výrobce byl natolik inteligentní, že 2TB disk naformátoval na FAT32, na což jsem přišel až po půl hodině kopírování dat, když přišla řada na extra velké soubory…

Kde vězíš?

Už nějakou dobu jsem nic nenapsal. Popravdě, zítra to bude měsíc. A nebyli by to věrní čtenáři, kdyby mi neposílali hromady (konkrétně 0) emailů, co se stalo a proč nepíšu. Nemusíte však mít obavy, jsem naprosto v pořádku a na blog jsem nezanevřel. Jen jsem měl takové trochu náročnější období. Říká se mu zkouškové období. Je to taková ta část roku, kdy děláte to, co jindy, jenom z toho máte špatný pocit a v noci se vám špatně spí. Toto období temna je však na mnou (nikdo neříká, že úspěšně) a já se pomalu navracím do reality. Tedy do zkreslené virtuální reality informatika, která s tou skutečnou realito mnoho společného nemá. Věc se má tedy takto:

365 dní s Busterem – Projekt samozřejmě pokračuje. Dnes je na pořadu 58. fotka.
Lightning Bird – Kdo neví, oč se jedná, před pár týdny jsem se rozhodl napsat si klienta pro Twitter. Jeho zatím nejmocnější zbraní je logo, na kterém jsem zatím strávil snad nejvíce času. jinak umí přihlásit uživatele, načíst jeho timeline a dokonce poslat tweet.
Bakalářská práce – Ano, i na té občas pracuji.
Škola – Co si budeme povídat, občas do ní zajdu. Zapsal jsem si typografii, která vypadá celkem zajímavě, z loňska opakuji Operační systémy 1, které musím zvládnou, jinak vyletím ze školy, jako Béčkový předmět jsem si zapsal Pravděpodobnost a statistiku (PRAS), která vypadá docela vesele a každá přednáška má přes 50 slidů, a zbytek výuky jsou tzv. „manažerské kecy.“

Tak, a máme po Vánocích…

Letos jsem zase podle utekl před vánočním shonem, schoval se v pokoji, nasadil sluchátka a vesele vše kolem ignoroval. Podařilo se mi tak vyhnout snad všem „veselým“ tradicím, jako je zdobení stromečku, které přímo nesnáším. Ve vší skromnosti jsem si, dle vlastní tradice, nazdobil palmu na okně, a tím pro mě přípravy skončily. Málem bych zapomněl, ještě jsem ti pověsil stříbrný vánoční řetěz mezi garnýží a knihovnou, takže mi visí přímo nad pracovní stanicí. Pak jsem se snažil nerušeně odpočívat, což se mi dařilo pouze do večera, než přišly jisté záležitosti, které si přímo vyžadovali mou účast, tak jsem se slušně oblékl a vyrazil do společnosti vlastní rodiny.

Rýmečka vrací úder

Kdybych si mohl vsadit na své zdraví, vsadil bych si, že onemocním první týden školy nebo těsně před Vánocemi. A letos bych zase vyhrál. Stejně jako loni a předloni. Letošní rok byl v tomto ohledu velice úspěšný. V únoru jsem měl speciální edici rezistentní chřipky, asi o měsíc později – v březnu – jsem se staral o zánět nosohltanu a v záři jsem měl slavný infekt, o kterém pořád nevím, co byl vlastně zač. K tomu pár gastrointestinálních problémů, rýmeček a mé oblíbené krvácení z nosu. Co víc si může člověk přát? Že bych k Vánocům dostal nějakou extraordinární chorobu. Co já vím, třeba takový zánět vaječníků by byl zajímavý a všechny bych tím jistě ohromil.

Je rozhodnuto

Dnes jsem dostal nepříjemný email, který jen potvrdil to, co jsem tušil již včera. Stálo v něm:

„…zápočet jste nezískal.“

To by nebyl takový problém, kdybych nebyl ve třetím ročníku a nejednalo se o áčkový předmět. Bohužel. Z této informace tedy vyplývá, že se mé studium prodlouží o další rok. Moc nadšený z toho nejsem, ale co mohu dělat. Mohlo by být hůř, stále se mohu uklidňovat myšlenkou, že jsem nevyletěl úplně.

Deník nespavce

Poslední dobou mám problémy se spánkem. Trpím nespavostí, nebo jak říkají odborníci – insomnií. A co mám možnost pozorovat jiné lidi, a to jak na internetu tak ve skutečném životě, netrpím tímto problémem sám. Posledních čtrnáct dní jsem slyšel několik stížností, že někdo nemůže v noci usnout. @Jesisem dokonce nedávno napsala návod, jak s tímto problémem bojovat. Bohužel, někdy nejsou rady nic platné a člověk neusne, ať se snaží sebevíc. Pár dní zpět to došlo až tak daleko, že jsem začal uvažovat, že si v lékárně koupím prášky na spaní nebo že se vloupu na veterinární stanici a ukradnu jim zásobu uspávacích šipek na slony.

Tak odchází přítel můj

Řeknu vám rovnou, že je řeč o MP3 přehrávači, abyste nesmutnili z toho zavádějícího názvu. Pro mě je to však velká událost. Meizu X6 byla moje první „empétrojka“, takže k tomuto kousku elektroniky chovám nezvykle hluboké city. Daleko hlubší, než k ostatním „hračkám“, protože, jak jistě víte, jsem postižen muzikofílií. Notebook je sice fajn, ale pořád je to jen „pracovní stanice“. Mobilní telefon mi umožňuje komunikaci se světem, ale za ty dva roky mi nestál ani za změnu tapety. Zato můj milovaný přehrávač strávil mnoho hodin v mé kapse a vystřídal za svou „kariéru“ nesčetné množství skladeb a zašil všechna má hudební období, dobrá i zlá.

Co bylo? Co bude?

Zase jsem se jednou ocitl v období, kdy mě nic nebaví, pořád se mi chce spát a fantasie nepracuje, jak bych chtěl (jinými slovy: podzimní únava). Již několikátým dnem přemýšlím, co napsat a nic mě nenapadá. Týden čekám na nějaký "záchvat" inspirace a ten nepřichází a nepřichází.

Na druhou stranu mám chuť něco napsat, tak jsem se rozhodl, že napíši zase nějaká „emopost“ a povyprávím vám, jak jsem se poslední dobou měl a jak se pravděpodobně mít budu.

Něco končí, něco začíná

Dneškem mi oficiálně, jako mnoha vysokoškolákům, skončily prázdniny a začal školní rok. Nebyl bych to ale já, kdybych nebyl, těsně před prvním školním dnem, sklácen podivnou chorobou. Dnes ráno jsem tedy místo do školy vyrazil k doktorce, a jak už to tak bývá, ta mi řekla, že jsem nemocen. Jejími slovy "bude to nějaký infekt". Nevím sice, co si mám pod slovem "infekt" představit, ale předpokládám, že to bude mít něco společného s infekcí (jsem já to ale hlavička, co?). Ať už se to však jmenuje jakkoliv, musím zůstat pár dní doma, v klidu, na dietě a podporovat imunitu. To v praxi znamená, že jsem zalezlý v posteli, přitápím si notebookem, popíjím čaje i "nečaje" a uzobávám kandovaný zázvor.

Tak jsem si dovolil dovolenou (3)

Tentokrát se mi snad povede shrnout poslední dny dovolené bez dalšího dělení článků. Středa se ukázala natolik akční, že si zabrala celý předchozí článek jen pro sebe a na ostatní nezbylo místo. Tak ale už k věci. Ve čtvrtek jsme byli opět převeleni k pěšímu pluku. Možná se budete divit, ale byl to nápad mé drahé přítelkyně, která i přes úterní muka zřejmě přišla na chuť vysokohorské turistice. Tentokrát jsme však zvolili menší převýšení a pohodlnější cestu, i když vzdálenost byla zhruba stejná. Našim cílem se stalo lázeňské město Karlova Studánka, které jsem za ta léta navštívil mnohokrát, ale letos poprvé jsem šel po červené značce z Malé Morávky. Většinou totiž do Karlové Studánky chodíme právě Bílou Opavou z Ovčárny, jak jsem to měl v plánu v úterý.

Tak jsem si dovolil dovolenou (2)

Jak jsem vám psal minule, letos jsem jel se svou milou přítelkyní na společnou dovolenou do Karlova pod Pradědem. Stručně jsem vám popsal, co se stalo v prvních dvou dnech a dnes je na řadě středeční výlet do Velkých Losin. Po úterním výletu na Praděd jsme se rozhodli, že druhý den podnikneme něco "odpočinkového". Tehdy jsme ještě netušili, jak může být takový malý výlet vyčerpávající, a to zejména po psychické stránce. Původně jsem chtěl napsat i o zbylých dvou dnech, ale ve středu se toho stalo tolik, že jsem se musel trochu více rozepsat. Abyste neměli zbytečně dlouhé úseky textu, rozdělím zbytek dovolené na dva kratší články. Ten druhý snad stihnu ještě dnes.

Tak jsem si dovolil dovolenou (1)

V pondělí minulého týdne (tj. 15. srpna) jsem odjel na svou první pořádnou dovolenou s přítelkyní. Jeli jsme do Jeseníků, konkrétně do Karlova pod Pradědem, kde jsme pobývali na chatě patřící Univerzitě Palackého. Jako studenty zmíněného ústavu nás přišla na "pár šupů". Do Karlova a dokonce do té konkrétní chaty jsem jezdíval již v dětství, takže na mě tato dovolená působila velmi nostalgicky a nemohl jsem se ubránit vzpomínkám na doby dávno minulé. Jeseníky zná jistě každý, takže nemusím sáhodlouze vyprávět, kolik je v okolí krásných míst, ať se jedná o krásnou přírodu, zajímavá a mnohdy jedinečná místa nebo památky z dob, kdy se Jesenickými proháněli rytíři na koních.

#HanackeTweet podruhé

Dnes, tedy přesněji řečeno včera, se konal další Hanácké Tweet, tedy akce, při které se schází uživatelé Twitteru z Hané, tedy převážně Olomouce a okolí. Nevím přesně, o kolikátý sraz, jako takový, se jednalo, tuto informaci jistě doplní některý z pořadatelů, ale co se týče účasti mé osoby, byl to sraz druhý. Kdysi jsem psal, jak můj život ovlivnil Twitter, a jak jsem se seznámil s novými lidmi, které jsem znal jen virtuálně. Právě Hanácké Tweet, je pak příležitostí, kdy se tyto internetové sociální vazby mění ve skutečné, a kdy se obrázkoví avataři vytratí a místo nich se objeví skutečné tváře a setkají se nad pár sklenicemi točeného piva (nebo podivných nápojů s brčkem).

Kam se poděl internet?

Hledali jste mě včera na internetu? Čekali jste, až budu online? Dobře, dělám si plané naděje, ale kdyby náhodou ano, stejně byste se nedočkali. Rozhodl jsem se totiž, že si udělám "Offline day". A co mě k tomuto rozhodnutí vedlo? Tak v prvé řadě to byl fakt, že nešel internet. Co se dá dělat, ještě že jsem si toho dne koupil novou knihu. A proč o tom vlastně píši? Protože je to součástí jedné komplikované "veselé" příhody. Vše začalo včera ráno, když jsem vstal, uvařil si kávu, a jako každý den si chtěl přečíst ranní zprávy a tweety.

Směr Ostrava

Tak už je to tady. Dnes začíná multikulturní hudební festival Colours of Ostrava, na který se těším už od prosince, kdy jsem si koupil lístek. Tato událost se šťastně setkala s akcí Českých drah, které nabízí na trati mezi Olomoucí a Ostravou místenku na Pendolino za pouhých 35 Kč (místo 200,-). Tak tedy asi za hodinu a půl poprvé usednu do tohoto legendárního vláčku a vyrážím do Ostravy,ze které se vrátím až v pondělí ráno. Všem potenciálním zlodějům bych chtěl oznámit, že klíč je pod rohožkou. Bohužel však má můj drahý otec dovolenou, a tak bude každý den někdo doma. Smůla, no.

Těšte se tedy na úterý (pondělí asi prospím) na obsáhlou recenzi jubilejního 10. ročníku Colours of Ostrava.

Jak jsem přežil půlmaraton

Pokud vás neodradily mé občasné citové výlevy a občas si můj blog přečtete, možná jste sem tam pochytili pár slov o běhání. Jestli toto podivné místo navštěvujete delší dobu, možná jste narazili i na článek Už neběhám jen na tramvaj a víte, jak jsem se ke běhání vlastně dostal. Jestli jste tuto mou výlevku objevili teprve nedávno, i tak jste nejspíš narazili na "online" reportáž Olomoucký půlmaraton očima účastníka, takže budete tušit, že jsem se tohoto velkého závodu zúčastnil a také víte co se dělo předtím a potom. Co už ale nespíš nevíte je, jaké to je,běžet takový půlmaraton.

Prázdninové prázdno

Tak to na mě zase jednou přišlo. Další "emo nálada". Koukal jsem, koukal, že poslední článek jsem napsal minulou sobotu. Mezitím jsem chtěl napsat asi pět článků (Jak jsem běžel půlmaraton, Sociální závislosti (3) - last.fm, Lidice - dobré nebo špatné?, Po olomouckých kavárnách (2) - Café Sant´ Angelo a Tvarohový dort s jahodami aneb pečeme s tabletem), ale nějak jsem se k tomu nedokopal. Nejdříve jsem se vzpamatovával z velkého běhu a ve středu mi víceméně začali prázdniny a v tu chvíli jsem již totálně odpadl do lehkého bezvědomí. Letního spánku. Naprosté nicoty.

Olomoucký půlmaraton očima účastníka

Před několika měsíci jsem se úplně zbláznil a rozhodl se letos běžet Olomoucký půlmaraton. Začal jsem trénovat. Několikrát týdně jsem vyběhl do parků, jen abych se připravil na dnešní den. A protože je pro mě tento den velice důležitý (protože mám možnost překonat sám sebe a vytřít zrak všem, co se mi smáli a nevěřili mi), rozhodl jsem se udělat online reportáž.

Jackpot

Dnes se mi zadařilo. Úspěšně jsem složil nejtěžší, nejobávanější a zároveň mou poslední zkoušku druhého ročníku. Zkoušku z Formálních jazyků a automatů. Ve zkratce pro neznalé: to nepochopíte. V loňském roce byla úspěšnost této zkoušky krásných kulatých 0 %, což nás všechny náramně vyděsilo, a někteří dokonce zkoušku vzdali ještě předtím, než ji zkusili. A při tom to nebylo až tak těžké, ale jak se říká, po bitvě je každý generálem. Z maturity také byla většina studentů vyděšená a sotva bylo odmaturováno, začali čerství maturanti prohlašovat, jak je maturita strašně jednoduchá. Ono tomu tak opravdu je, především s pohledu vysokoškoláka, ale postupem času zjišťuji, jak velkou roli tenkrát sehrálo štěstí.