Pravidla českého prasopisu

Jestli se někdy podíváte na internet, o čemž nepochybuji, jistě se pravidelně setkáváte s lidmi, kteří píší, lidově řečeno, jako prasata. Nemluvím o malých „bezvýznamných“ chybách, jako je záměna tvrdého a měkkého „i“, „s“ a „z“ nebo „mě“ a „mně“. Všichni jsme chodili do školy, všichni jsme se učili češtinu a drtivá většina z nás z ní má i maturitu. Přesto se takových chyb občas dopustí každý a lze je tolerovat. Dnes bych se rád věnoval úplnému minimu, které by měl znát každý, kdo kdy držel v ruce [doplňte psací potřebu dle vlastního výběru] nebo, v tomto případě, usedl k počítači (nebo psacímu stroji) a použil klávesnici, aby vyplodil nějaký text.

Jak jste možná poznali, bude se část článku týkat typografie. Nechci vám samozřejmě mlátit do hlavy, kdy používat pomlčku a kdy spojovník, nebo že 5 % není totéž co 5%. Jistě, pro psaní školní práce byste to měli vědět, ale v normálním psaném projevu se o takové maličkosti nikdo nestará, a tak lze tyto prohřešky také tolerovat. Ale abych se dostal k jádru věci, většina lidí, píšících na internet, se většinou nestará ani o elementární prvky typografie, jakými jsou obyčejné tečky nebo mezery. Nevím, co mne v těchto případech rozčiluje více, zda nedostatek, nebo naopak nadužívání jednotlivých prvků.

řekněte po pravde,co je horší????kdž někdo nedělámezery tam,kde by mel , nebo je dělá tam , kde bít nemaj??? ........no vo tečkách ani mluvyt nebudu !!

Možná vám to připadá přehnané, ale tento pomyslný citát je typickou ukázkou písemného projevu průměrného uživatele internetu. Velká písmena, interpunkce, diakritika, mezery za tečkou, to vše je jen malý výčet toho, co spousta lidí v písemném projevu ignoruje. Když k tomu přidáte chybějící podmět, předmět nebo přísudek, dostanete nesmyslnou změť znaků, která vypadá, jako by ji psala opice předávkovaná LSD. Je pak těžké se s takovým člověkem domluvit, když vlastně ani nevíte, co chtěl napsat. Možná to totiž ani neví on sám.

To mě přivádí k dalšímu problému, na který jsem dnes narazil a narážím na něj téměř denně. Tímto zdánlivě banálním problémem je porozumění textu. Často se mi stává, že na Twitteru něco napíšu, někdo mi odpoví a já pak půl hodiny přemýšlím, jestli jsem blázen já, nebo on. Jeden (anonymní) příklad za všechny:

Napsal jsem: „Čím to je, že všichni mají MP3 přehrávač, jenom jablíčkáři mají iPod?“
Odpověď: „MP3 je old, a navíc ne každej jablíčkář má iPod ;3“

Začal jsem přemýšlet. Nechme stranou první část, jejíž návaznost k předchozímu příspěvku mi unikla a vrhněme se ke druhé půlce. Napsal jsem snad, že všichni „jablíčkáři“ mají iPod? Nenapsal, ale jak vidíte, někteří lidé jsou schopni takovou informaci vyčíst. A pokuste se s nějakým takovým člověkem konstruktivně diskutovat.

Z vlastní zkušenosti musím podotknout, že zkouška z logiky je vám na internetu na nic. Můžete ji uplatnit v diskusi s nějakým filosofem nad sklenkou vína, ale s „normálními“ lidmi vám nepomůže. Hlavně se jim nesnažte vysvětlovat, že implikace není komutativní, to vám už vůbec nepomůže.