Tak jsem si dovolil dovolenou (1)

V pondělí minulého týdne (tj. 15. srpna) jsem odjel na svou první pořádnou dovolenou s přítelkyní. Jeli jsme do Jeseníků, konkrétně do Karlova pod Pradědem, kde jsme pobývali na chatě patřící Univerzitě Palackého. Jako studenty zmíněného ústavu nás přišla na "pár šupů". Do Karlova a dokonce do té konkrétní chaty jsem jezdíval již v dětství, takže na mě tato dovolená působila velmi nostalgicky a nemohl jsem se ubránit vzpomínkám na doby dávno minulé. Jeseníky zná jistě každý, takže nemusím sáhodlouze vyprávět, kolik je v okolí krásných míst, ať se jedná o krásnou přírodu, zajímavá a mnohdy jedinečná místa nebo památky z dob, kdy se Jesenickými proháněli rytíři na koních.

Pondělí

První den byl převážně flákací. Na chatu jsme přijeli kolem druhé hodiny, předali paní správcové potvrzení o zaplacení a oplátkou dostali klíč od našeho malého útulného podkrovního pokojíku. Vynesli jsme zavazadla a začali vybalovat. Žena okamžitě zabrala jediné křeslo, tak jsem se, já chudák, musel spokojit s postelí. Když jsme se aklimatizovali, rozhodli jsme se vyrazit na malou procházku do Malé Morávky, kde jsme si, mimo jiné, nakoupili něco k jídlu na další den.

Po návratu jsme se chvíli věnovali průzkumu chaty. Sice jsem tam již několikrát byl, ale za tu dobu se toho hodně změnilo. Objevili jsme "kůlnu" se sportovním náčiním, která jsme se hned rozhodli využít. Stůl na stolní tenis byl bohužel lehce imobilní, tak jsme nakonec skončili u badmintonu. Pak jsme kvůli nepříznivému větru přerušili hru, šli se podívat na Simpsony, navečeřeli se a přesunuli do pokoje naplánovat zbytek dovolené a pustit si nějaký film na notebooku.

Úterý

Druhý den jsme se rozhodli vyjít na nejvyšší horu Moravy a Slezska, a zároveň k nejvyššímu bodu České republiky. Tou horou je Praděd a tím nejvyšším bodem vrchol stejnojmenného vysílače. Z Karlova vedou do cíle dvě turistické stezky, modrá a žlutá. Osobně mám raději modrou, která vede přes Velký kotel, kde je nádherný výhled do okolní krajiny a překrásná příroda, ve které člověk občas narazí i na nějakého toho kamzíka. Proto jsem se, jako průvodce, rozhodl právě pro modrou. Jak už tomu však v životě bývá, nakonec jsme skončili na žluté.

Přišli jsme na jedno menší neznačené rozcestí a značka nebyla v dohledu ani na jedné cestě. Zkusili jsme tedy prozkoumat tu, která "vypadala líp". Když jsme po pár desítkách metrů nenarazili na značku, chtěl jsem se vrátit, ale žena rozhodla, že půjdeme dál. Šli jsme tedy dál a cesta se táhla chvíli vysokou trávou, chvíli menšími mokřinami a celkově nevypadala zrovna frekventovaně. Já jsem byl však přesvědčen, že jdeme správně. Po nějaké době se naše stezka střetla s běžkařskou trasou, na které jsme potkali milou starší paní, která přicházela. Té jsme se optali, zda nás stezka po které kráčíme, zavede na Praděd. Paní to sice nevěděla jistě, ale domnívala se, stejně jako já, že ano. Navíc dodala, že přichází "od mlýnků", kde je rozcestník, od kterého vede cesta na Praděd určitě. Žena tentokrát nechtěla nic riskovat a navzdory mému přesvědčení, že jdeme dobře, zvolila sice delší, ale jistou cestu.

Dorazili jsme tedy k rozcestníku a na šipce bylo opravdu napsáno "Ovčárna", tedy horská chata ležící přímo pod Pradědem. A jak některé z vás jistě napadlo, jednalo se o žlutou trasu. Po podrobném prozkoumání přístřešku s turistickou mapou jsme zjistili (k uspokojení mé mužské ješitnosti), že jsme opravdu šli správně, a to podél modré stezky, jen asi o půl kilometru hlouběji v lese, a že by nás zmíněná stezka opravdu dovedla do cíle. Co se dá dělat, vracet se nebudeme a půjdeme tedy po žluté.

Mou drahou ženu bohužel v dětství rodiče po horách netahali, a tak není tak zkušená turistka jako já. Musel jsem ji tedy neustále motivovat, že "jenom vyjdeme tenhle kopec a za ním je Ovčárna". To byla samozřejmě pravda, ale zapomněl jsem ji nějak dodat, že ten kopec má asi tři kilometry, o převýšení nemluvě. Nicméně jsme překonali své síly a dorazili do cíle. Tedy přesněji do prvního záchytného bodu. Čekala nás ještě cesta na vrchol Pradědu a zpět, tedy dalších sedm kilometrů. Ale i na tento vrchol jsme se vyškrábali. Po cestě kolem nás svištěli šílenci na koloběžkách (k zapůjčení na vrcholu, sjezd za 100,-) i pěší turisté.

Na vrcholku hory jsme si udělali přestávku a najedli se. Ač jsem byl na Pradědu nesčetněkrát, toho dne jsem poprvé navštívil i vyhlídku ve výšce třiasedmdesát metrů nad patou věže (tedy asi 1564 m n. m.). Je to krásný pocit, mít celý kraj (dokonce dva kraje) pod sebou. Jen jsem litoval, že je vyhlídka zasklená, takže jsem na všech fotkách, proti své vůli, i já. Sklo nesklo, za šedesát korun ten přenádherný výhled určitě stál.

Bohužel už byl čas jít zpět, protože nám asi za hodinu odjížděl z Ovčárny autobus na Hvězdu. Sice jsem měl v plánu jít Bílou Opavou do Karlovy Studánky a až z té jet autobusem, ale to bohužel nevyšlo jak časově, tak silově. Jeli jsme tedy na Hvězdu a z té, navazujícím autobusem, do Malé Morávky. A vzhledem k tom, že jsme byli znavení a nechtělo se nám vařit, rozhodli jsme se navečeřet v jedné z mnoha místních hospůdek.

Předchozí

Tento článek je součástí seriálu

Další