Pokud vás neodradily mé občasné citové výlevy a občas si můj blog přečtete, možná jste sem tam pochytili pár slov o běhání. Jestli toto podivné místo navštěvujete delší dobu, možná jste narazili i na článek Už neběhám jen na tramvaj a víte, jak jsem se ke běhání vlastně dostal. Jestli jste tuto mou výlevku objevili teprve nedávno, i tak jste nejspíš narazili na "online" reportáž Olomoucký půlmaraton očima účastníka, takže budete tušit, že jsem se tohoto velkého závodu zúčastnil a také víte co se dělo předtím a potom. Co už ale nespíš nevíte je, jaké to je,běžet takový půlmaraton.
Abychom si ujasnili všechna fakta, půlmaraton jsem letos běžel poprvé. Vlastně jsem nikdy nebyl přílišný fanoušek sportu a náročných fyzických aktivit vůbec (až na jisté výjimky, že). Tělocvik jsem nenáviděl již od prvního stupně a vždy jsem hledal způsoby, jak se mu vyhnout. Jezdit na kole mě nikdy nebavilo, fotbal jsem nehrál ani na počítači a jediným sportem pro mne byla chůze po schodech do třetího patra. Po již zmíněných událostech jsem však začal pravidelně běhat. Když zanedbám těch pár rychlejších procházek z minulého roku, pořádně běhat jsem začal až letos v březnu březnu. Na trénink jsem měl tedy asi čtyři měsíce. Abych se přiznal, neběhal jsem tak pravidelně, jak bych chtěl a měl, ale jak vidno, na přežití půlmaratonu to stačilo.
Asi dva týdny před závodem jsme si zaběhli do Bystrovan a zpět. Bylo to nějakých 15 km průměrnou rychlostí kolem 12 km/h. To byla největší vzdálenost, kterou jsem uběhl a měl jsem co dělat, abych poté došel domů. Tehdy jsem začal trochu zvažovat, jestli ustojím 21 km. Na pochyby však nebyl čas. Čtrnáct dní jsem byl ponořen v knihách a než jsem se nadál, nadešel onen velký den. Najednou jsem stál na startu mezi dalšími 1999 závodníky a nebylo cesty zpět. Řekl jsem si, že máme dobré počasí, skvělé zázemí, vynikající "publikum" a tým zdravotníků v pohotovosti. Hlavou mi proběhlo, že vlastně nemám co ztratit a že do toho musím dát vše, co ve mě je. Je to teď nebo nikdy. 3, 2, 1, Start!
Ze začátku se to vleklo. Místa bylo málo a závodníků mnoho. Než jsem proběhl (tedy spíš prošel) startem, uběhla zhruba minuta. Vyběhli jsme z náměstí a běželi v jednom velkém chumlu. Až u tržnice se mi podařilo oddělit a předběhnout pomalejší běžce. Srdce mi tepalo až v uších a já si nedokázal představit, že mám vše ještě před sebou. Prvních pět kilometrů bylo bylo neuvěřitelně vyčerpávajících a nudných. Poté jsem doběhl jednoho svého kamaráda a dal se s ním do řeči. Povídali jsme si a já si najednou uvědomil, že běh vůbec nevnímám. Bohužel kamarád nebyl ve stejné formě, jako já, a když jsem viděl, že ho povídání okrádá o cenné síly, rozloučil jsem se s ním, popřál hodně štěstí a běžel si po svém.
Trochu jsem se zamyslel a najednou se blížil desátý kilometr. Do uší mi hrálo Pray for Rain od Massive Attack a za chvíli opravdu začalo pršet. Co víc si člověk může přát. Horko jsme naštěstí neměli, ale i tak se člověk zapotil a není nic lepšího, než lepkavý pot spláchnout vodou shůry. Deset kilometrů jsem běžně běhával, takže jsem po prvním kole neměl nejmenší problémy. Jen mě na kočičích hlavách olomouckého náměstí začaly lehce bolet chodidla. Nicméně jsem byl v celkové duševní i fyzické pohodě, jak můžete vidět na fotografii. Sotva jsme proběhli náměstím a znovu doběhli k tržnici, rozhodl jsem se vyzkoušet energetický gel. To je taková příšerně sladká multivitamínová věc, ve které je víc iontů než ve vzduchu při bouřce. Navíc je to dvousečná zbraň. Sice vás nakopne a dodá vám spoustu energie, ale asi minutu je vám tak špatně od žaludku, že skoro nemůžete běžet.
V druhém kole bylo třeba prodloužit trasu a nabrat tak 1,0975 km oproti prvnímu kolu. Prodloužení bylo vyřešeno dvěma smyčkami, které dokážou člověka pořádně zničit. Prostě běžíte jedním směrem pak se prudce otočíte o 180° a běžíte zase zpět. Prudké otočky nejsou příliš pohodlné pro nohy, které mají za sebou asi 14 km. S napětím všech sil jsem však v této smyčce předběhl vodiče s balónkem "1:50", kterého jsem měl na dohled už od nádraží a měl jsem tak jistotu, že doběhnu pod vysněné dvě hodiny a s trochou štěstí, když si udržím tempo, tak i pod bílo-balónkovou hodinu padesát. Na patnáctém kilometru jsem se opět občerstvil. I osvěžen jsem však měl problém a dopadla na mě krize. Začali mě bolet nohy a dech se krátil. Na 17. km přišla druhá smyčka a já už měl všeho plné zuby. Byl jsem jen malý krůček od toho, abych odpadl. Naštěstí jsem zrovna vběhl do uličky plné lidí, kteří nás ze všech sil povzbuzovali.
Chybělo už jen pár kilometrů. Věděl jsem, že se nemohu vzdát. Lidé kolem na nás mávali a usmívali se. Křičeli, že je to už jen kousek, že to zvládneme. Vběhl jsem do parku, kde bylo nejvíce lidí. Všichni nadšeně povzbuzovali, což mi dodalo energii. Po překonání mostu, který mě jako jediný zpomalil, už neležela v cestě žádná překážka. Doběhnout na konec parku, přes Palackého a Náměstí hrdinů, "Riegrovkou" na náměstí a je konec. Dokonce i tramvaje kvůli nám zastavili, toho si musíme vážit a ukázat, že to stálo za to. Přidávám. Opět kočičí hlavy, které se pod vrstvou vody stávají téměř smrtelnou pastí. Hlavně udržet rovnováhu a nespadnout. Už vidím cíl. Vymáčknu poslední zbytky sil a ještě předběhnu pár závodníků. Všude plno fotografů. Člověk si připadá jako slavná sportovec, když v záři blesků probíhá cílem. Kouknu na hodinky. Hodina čtyřicet osm. Dokázal jsem to. Překonal jsem své očekávání. Doběhl jsem. Přežil jsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat