Do místnosti vstoupil šerif, sundal si klobouk a pověsil ho na věšák vyrobený z jakéhosi podivného paroží.
„Kdopak se nám to probral?“ dotázal se s pohledem na Hanka, který seděl na posteli zabalený do deky a popíjel domácí samohonku.
„Dobrý den šerife, ještě jednou bych vám měl poděkovat, že jste mi zachránil život,“ přivítal příchozího Hank.
„Víš mladej, to je tak trochu moje práce. Jako to šerifování a tak.“
„Jistě, chápu. Ruka zákona a tak, ale i tak děkuji,“ nepřestával Hank. „Mimochodem, jmenuji se Hank Williams a býval jsem redaktor v Edenu.“
„Já sem John Smith a jak víš, sem tu šerif.“
„Vy se vážně jmenujete John Smith?“
„No, nemoh sem si vybírat, znáš to. John Doe už bylo zabraný. Ale dost řečiček. Pochopil sem, že si tu novej a že asi nemáš tucha vo co tu de.“
„To je pravda, v Edenu se toho o pustině moc neví, jenom že tu každého za pár dní zabije slunce.“
„Jó, to je pravda. Ale většinou tě dřív zabijou Renegáti, divoký zvířata nebo já. Ty máš teda to štěstí, že sem to vomezil na poslední dvě,“ pousmál se šerif, ale z výrazu v jeho tváři bylo poznat, že Hank by se tomuto vtipu raději smát neměl.
„Ehm, to jsem rád. A tihle Renegáti, co jsou zač?“ vyptával se Hank zvědavě.
„Sou to pěkní hajzlové, to ti teda povim. Všechno to začalo dávno, asi v dobách, kdy byl založenej ten tvůj slavnej Eden. Zakladatelé byli v normálním světě banda vědců a vyžraných politiků, co chtěli všechno lepší, a to hlavně pro sebe. Jenomže ty jejich zlepšováky rozleptaly jakousi vrstvu ve vzduchu či co a začalo tady být pěkně horko. Ti vychcaní parchanti se zabarikádovali a nikoho nepustili dovnitř, že prej nejsme dost dobří, že nejsme geneticky čistí a pohobný hovadiny, takže na jedný straně byli tihle geneticky vylepšení blbečci se svýma udělátkama jako umělá atmosféra a kdoví co všecko, a na druhé straně my normální lidi. Museli sme se o sebe postarat, tak jsme začali zakládat zastřešený osady, který nás ochrání před sluncem, kde se nám daří udržet půdu zelenou a tak. Jenomže některém se nelíbilo makat pro ostatní, tak sebrali zásoby a zdrhli. Z těch se stali Renegáti, kteří si žijou po svým a kradou, kde můžou. A tak to zhruba funguje.“
Hank chvíli seděl a snažil se vstřebat všechny nové informace. Několik let se snažil získat informace o pustině i o založení města, ale žádné záznamy neexistovaly, nebo byly dobře hlídány. Tady venku, jak se zdálo, znal historii každý a nebyla zrovna příjemná. Podle šerifa nechali Zakladatelé všechny napospas. Vůbec je nezajímalo, co se s nimi stane.
„Máte… Máte nějaké historické knihy nebo kroniky?“ vykoktal ze sebe Hank.
„Těžko se tomu věří, co?“ odpověděl mu otázkou šerif a pokračoval. „Máme celou knihovnu, jestli vám to pomůže, ale ve všech knížkách se dočtete to samý, co sem vám řek já. Každopádně vás tam rád dovedu. Můžeme jít hned, jestli chcete.“
Hank se zvedl z postele a následoval šerifa ke dveřím, ten mu podal sluneční brýle a sám si nasadil svůj široký klobouk. John otevřel dveře do předsíně a poté dveře ven. Do místnosti se vlilo ostré sluneční světlo.
Když si oči přivykly, viděl Hank, co šerif myslel, když mluvil o zastřešených osadách. Kam dohlédl, všude viděl malé a velké dřevěné chatrče. Uprostřed ve velkém kruhu byl kus zarostlé půdy, kde se páslo několik krav a rostlo nějaké obilí. Nad celým komplexem se klenula obrovská plechová kopule se skleněnými okny. Na ochozech u oken postávali muži s puškami a hleděli do dálky. Lidé vypadali vyčerpaně, ale spokojeně. Každý měl své místo a vše fungovalo jako dobře namazaný stroj.
„Tak poďte, nebudete tady přece celej den stát a koukat…“
Žádné komentáře:
Okomentovat