Colours of Ostrava 2011 - Den třetí

Další den, další porce muziky. I tentokrát se nespalo zrovna nejlépe, ale kvůli spánku jsme přece nepřijeli, že ano? Po ránu trochu pršelo, ale než jsme se stihli vyhrabat ze stanu, bylo po všem. Čekali nás koncerty, ne které jsem se já osobně těšil nejvíc. Také jsme si naplánovali, že zajdeme na Divadelní scénu na absurdní drama Mlýny v podání souboru Divadla Sklep. Tam jsme se bohužel nedostali, protože... kdo ví, proč vlastně. Zkrátka nám řekli, že tam nemohou nikoho pustit, a tak se několik desítek čekajících na místě otočilo a šlo pryč. My jsme tedy vyrazili opět do města na oběd. Zakotvili jsme v místní pizzerii, kde jsme si dali jsme si pizzu se šunkou, kukuřicí, olivami a rajčaty. Po tomto vydatném obědě jsme opět zamířili do festivalového areálu.

Jako první jsme toho dne zaslechli L'Orchestre International du Vetex. Přijeli k nám z Belgie a Francie, aby nás potěšili svou verzí dechovky. Byli daleko bláznivější než úvodní koncert, ale i tak zůstali v jejich stínu. Inu když vystoupí nejlepší z nejlepších, ti co přijdou po nich to mají vždy těžké a musí předvést něco osobitého. K tomu však nestačily pestré oblečky ani beranice na hlavách. Poslechli jsme si tedy jen ze tři skladby a pokračovali směrem k Slezskoostravskému hradu.

Lisa Hannigan - spolupracovala s takovými hvězdami jako Damien Rice, Herbie Hancock, The Frames a Mic Christopher. Kromě krásného hlasu je Lisa i multiinstrumentálně nadaná. Hraje na kytaru, banjo, ukulele, dulcimer a další, které neumím ani pojmenovat. Jediné, co mi na tomto koncertu vadilo, byl zvuk. Skladby Lisy Hannigan jsou převážně o zpěvu, a ten poněkud zanikal mezi nástroji, místo aby byl dominantou celého vystoupení. I tak to byl výjimečný koncert jednoho z nejkrásnějších hlasů festivalu. A jelikož jsem příznivcem cover verzí a vždy mě potěší, když interpret přihodí svou verzi nějakého známého kusu, byla pro mě třešničkou na dortu skladba Personal Jesus od Depeche Mode.

N.O.H.A. Cirkus Underground - na toto mezinárodní uskupení jsem nenarazil poprvé. Na Colours of Ostrava jste je mohli vidět před dvěma lety a tento rok vystoupili i v Olomouci. Když jsem přišel na pomalu se rozjíždějící koncert a rozhlédl se po jevišti, zarazili mě dvě věci. První byla osoba s kytarou, dlouhými tmavými vlasy a cylindrem. Slash? Ne, podobnost čistě náhodná. Byla to brazilská zpěvačka a kytaristka Camila de Oliveira. Druhé překvapení - výměna zpěvačky. Na místo španělské zpěvačky Minervy Diaz Perez nastoupila česko-angolská Susi Gamboa, kterou jste možná omylem zahlédli v nějaké pěvecké soutěži.

Salif Keita - legenda africké hudby. I on již na Colours v minulosti vystoupil a při slavnostním zahájení bylo jeho vystoupení zmíněno jako jedno z nejlepších vůbec. A přesně tohle je důvod proč na Colours of Ostrava jezdím, protože interprety, jako je zrovna Salif Keita, nikde jinde neuvidíte. Africká hudba se mi vždy líbila a když jsem sledoval publikum, nebyl jsem v tom sám. Stejně jako před dvěma lety vynikající Johnny Clegg nebo Mamady Keïta & Sewa Kan i Salif Keita letos přinesl obrovský příval energie, který pohltil celé publikum. Nikdo nevydržel zůstat v klidu a dokonce i zhruba sedmdesátiletý děda vedle mě poskakoval tak, že si po koncertě nejspíš musel vyměnit endoprotézu. Zkrátka, co si budeme povídat, Afrika je místo, odkud všechna hudba přišla a tamější lidé ji mají v krvi a vždy se o ni rádi podělí.

Andreya Triana - na tenhle koncert jsem se těšil ze všeho nejvíce. Andreyu Trianu poslouchám nějaký ten pátek a je to jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček vůbec. Poprvé jsem na ni narazil hned v několika skladbách na desce Black Sands od britského DJ a producenta Bonobo. Její hlas mě naprosto okouzlil a když jsem zjistil, že vydala sólové album, musel jsem si ho ihned sehnat a už tou dobou jsem se těšil, až jednoho dne vydá další, protože jedno je málo. A když jsem se dozvěděl, že vystoupí na Colours, málem jsem samou radostí spadl ze židle. A to samé se opakovalo, když vystoupila na pódium. Musím říct, že ve skutečnosti je ještě mnohem krásnější než na fotkách a její hlas se vám dostane pod kůži a pohladí na duši. Kromě vlastní tvorby, která je mi velice dobře známá zazpívala ještě dvě vypůjčené skladby a, co mě potěšilo nejvíce, píseň The Keeper, která se objevila na výše zmíněném albu. V tu chvíli se ukázalo, kdo je opravdu skalní fanoušek, protože při prvních tónech na xylofon se v publiku nadšeně rozjásalo jen pár lidí. Intenzivní hudební orgasmus. Na závěr publiku tleskalo a jásalo a odměnou nám za to byl vynikající přídavek. Tentokrát Andreya sama bez kapely, jen s mikrofonem a nahrávacím zařízením. Vokální improvizace a na závěr Sweet Dreams od Euritmics. Tento epický zážitek již nemohlo nic překonat.

Po tomto představení jsme se opět přesunuli na hlavní scénu, kde tou dobou již vystupovala jedna z největších hvězd festivalu - The Horrors. Všemi vychvalovaná kapela mě však nechala naprosto chladným. Parta kluků z anglické garáže, nic víc, nic míň. Pro mě největší zklamání celého festivalu, stejně jako loni Porcupine Tree. Všichni o nich mluvili a nešetřili superlativy, ve výsledku jsem se však nedočkal ničeho tak skvělého. Nejspíš jsem jejich hudbu nepochopil, to je jediné možná vysvětlení. A tak jsme se sbalili, a abychom neusnuli ve stoje, šli jsme do vedlejšího areálu, kde se chystal mnou nejočekávanější český koncert.

Tata Bojs - jedna z mých nejoblíbenějších českých kapel. Narváno k prasknutí. Všichni netrpělivě očekávali začátek, zatímco na vedlejší České scéně končil jakýsi hip-hopový koncert, ne kterém bylo dohromady asi pět lidí. Už asi pět minut před začátkem začalo publikum skandovat "kluci kde ste" a za chvíli se kluci opravdu ukázali. Celý koncert měl velice zajímavou dramaturgii. "Tatáči" střídavě hráli starší skladby a kusy z nového alba Ležatá osmička. To mi na první pocit příliš nesedlo, ale poté, co jsem jej slyšel naživo, jsem musel změnit názor. Vše bylo prokládáno klasickými Mardošovými průpovídkami, které prostě pobaví svým nenuceným humorem. Jako takový malý bonus se nám dostalo akční přetržení pásu na kytaru a navazující veselá historka o Keithu Richardsovi ("...to je takový pán, on hrál v nějaké kapele, myslím, že se jmenovali Rolling Stones, možná jste o nich slyšeli.") a správném nastavení délky pásu "na stouny" nebo "na bítls".

Po dalším, takto energickém výstupu, jsme byli již silně znaveni, a tak jsme si Apollo 440 poslechli jen za chůze a zbytek pak ve stanu při pomalém usínání.

Předchozí

Tento článek je součástí seriálu

Další