Posledních pár dní bylo nabitých k prasknutí, takže s posledním dílem seriálu o jubilejním desátém ročníku hudebního festivalu Colours of Ostrava přicházím poněkud pozdě. Ale jak se říká, lepší pozdě, než vůbec. Zpět tedy k poslednímu dnu. Neděle byla velmi rozporuplná. Jako vždy si pořadatelé nechávali to nejlepší na konec. Do té doby se však muselo nějak zaplnit volné místo a v tu chvíli přišli na řadu druhořadí interpreti. A tak po poledni na hlavní scéně vystoupil Jiří Schmitzer a později Divokej Bill. Nejhorší obavy se vyplnily, nicméně byl alespoň čas navštívit festivalovou čajovnu v příjemném chladu garáže (toho dne bylo opravdu nepříjemné horko), projít si stánky a nakoupit suvenýry.
Den čtvrtý - konec dobrý, všechno dobré
V neděli jsem konečně poznal, jak skvělé místo pro stan jsem vybral. Slunce, strom a stan byli v dokonalé konjunkci (stan byl ve stínu) právě v době nejostřejšího slunce, a tak se stan stal vítaným útočištěm před horkem. Dokonce se nám podařilo na chvíli usnout a dohnat tak, alespoň částečně, hendikep z předchozích nocí. Krátce před čtvrtou hodinou mě však žena probudila, neb na hlavní scéně měl zanedlouho vystoupit již zmíněný Divokej Bill. Nebudu lhát, nemám je rád. Celkově se mi hnusí kapely, které tvoří tak, aby si jejich skladby mohl kdokoliv zahrát a zazpívat po osmém pivu v podniku čtvrté cenové kategorie. Dobře, jsem asi přehnaně hudebně náročný, ale když budete půl skladby hrát dokola jeden akord a do toho zpívat nesmyslné nenavazující texty na rozsahu pěti tónů, nikterak mě neohromíte. Ale žena je žena. A protože ji miluji z celého svého srdce, ustoupil jsem (jako ona několikrát předtím) a šel si koncert poslechnout. Na tomto místě bych hrozně rád napsal, jak jsem se mýlil a že vlastně nejsou tak špatní, ale nejde to. Jsou opravdu tak hrozní. Nejvíc mě dostal "zpěvák" a kytarista v jedné osobě svou skvělou hláškou: "Mám to nějak rozlazený, ale to nevadí, hospodská tolerance." už chybělo jen dodat "Vy to stejně nepoznáte." a otočil bych se na podpatku a utíkal pryč. A nezachránilo to ani "Vy v tom stanu skákejte taky!" a na to navazující "Hehe, Franto (nebo jak se jmenuje), to není stan, to je chlastan, hehe." Asi jsem opravdu příliš náročný.
Cedric Watson - když vše skončilo, přesunuli jsme se na NYC Stage. Interpreta jsem neznal, ale podle brožurky vypadal celkem dobře (myslím hudbu, ne vzhled) a tou dobou stejně nic lepšího nebylo. Nakonec jsem se dočkal směsi blues, reggae a country. Když se to zrovna nepřiklánělo k poslednímu zmiňovanému žánru, tak jsem byl spokojen. Cedric výborně ovládal akordeon i housle. Jeho kumpán s valchou na mě chvílemi působil mírně komicky, ale to asi bude tím, že na valchu nejsem zvyklý (přece jen žijeme v době praček) a viděl jsem ji tak maximálně v Banjo bandu Ivana Mládka. Nutno však přiznat, že Mike Chaisson, to dokázal na valchu pořádně rozjet a byl první člověk, kterého jsem kdy viděl používat všechny tři strany trianglu.
Yann Tiersen - je znám především hudbou k filmům Amelie z Montmartru a Good bye, Lenin! Hudba, které se věnuje v sólových projektech má však s tou filmovou pramálo společného. Z tohohle koncertu jsem měl trochu strach. Když totiž vidím před slovem "rock" nálepky "experimentální", "art" nebo "minimalistický", nikdy nevím co mám čekat. Tentokrát jsem byl však mile překvapen. Yann Tiersen ovládá hned několik nástrojů. Ale ne tak, jak jiní "multiinstrumentalisti", kteří umí tři akordy na kytaru a k tomu praštit do bubnu, on ovládá každý nástroj dokonale. Zejména hru na housle by mu mohl závidět nejeden houslista České filharmonie. K tomu ještě skvěle ovládá akordeon, kytaru, klávesy a kdo ví co ještě. A aby toho nebylo málo, zvládá se udržet na tenké hranici, kdy je artrock poslouchatelný a nebolí z něj hlava. Byl jsem rád, že jsem si na tohle představení sedl, protože jsem se párkrát dostal do stavu, kdy jsem upadl do jakéhosi malého bezvědomí a zcela se vžil do hudby, ale to možná bylo tím množstvím marihuany, které jsem pasivně vykouřil od posluchačů sedících vedle nás.
Fernando Saunders - na tomhle koncertě mě mrzela jen jedna věc, a to že jsem se na něj dostal asi až po půl hodině. Nejprve nás zdržela zácpa na mostě spojující oba areály a poté jsme museli čekat, než se NYC Stage trochu vyklidí, neboť byla překročena maximální kapacita haly. Když jsme se konečně dostali dovnitř, bylo narváno, že jsem sotva viděl. Z neznámého důvodu se však po pár minutách sál vylidnil, to nejspíš kvůli poslednímu koncertu, na který jsem nijak extra nespěchal. Takže ten Fernando. Zpívá, hraje na baskytaru a možná jste ho viděli po boku Lou Reeda. V Ostravě však vystoupil bez něj a místo toho si přibral pár místních hudebníků a jednu půvabnou a hlasově výjimečně nadanou zpěvačku, taktéž domácí. Ta hrstka lidí, která zůstala až do konce, se rozhodla, že Fernanda jen tak nepustí a neustále tleskala a jásala. Nakonec se musel tedy vrátit a říct nám, že se máme jít raději na další koncert, že je tam Nick Cave a ten je prý vážně dobrej.
Grinderman - jméno Nick Cave už jsem slyšel několikrát (naposledy před deseti minutami). Nevěděl jsem přesně, co hraje, jen že měl za život více hudebních projektů. Jediné, co jsem věděl naprosto přesně je, že nazpíval duet s Kylie Minogue. Tušil jsem však, že dnešní večer se neponese v podobném duchu. Grinderman hrají o něco tvrdší muziku, než romantické balady. Když jsme přišli, Nick zrovna pobíhal po pódiu, mával rukama a do mikrofonu dělal "Bzzzzz bzzzzz, bzzzz, bzzzz, bzzzzzzzzzzzzzzz". Na chvíli jsem se zarazil a nevěděl, jestli mám tento jev připisovat alkoholu, drogám nebo duševní poruše. Jedno velké plus musím Nickovi připsat za práci s publikem. Když se procházel po zábradlí oddělující pódium od diváků, mohli se tito přetrhnout, aby si alespoň sáhli na Nickovu nohu. Když pak projel rukou mezi lidmi a oni se ho tak mohli dotknout, ženy plakaly štěstím a už se pomalu chystaly házet kalhotky na pódium. Do konce jsem zůstal jen ze zvědavosti, jestli se dočkám imitace nějakého dalšího zvířátka, ale bohužel. Zakončení vskutku velkolepé. I když mě tento styl příliš nebere, díval jsem se s nadšením, protože to se jen tak nevidí.
Na závěr bych rád podotkl...
...že jsem se již čtvrtým rokem skvěle bavil. Z počátku jsem měl strach, když jsem neviděl žádné extra hvězdy. Je pravda, že v porovnání z ročníkem '09 to bylo poměrně slabé a jubilejní 10. ročník by si zasloužil něco víc, ale i tak to byla skvělý hudební požitek.
Nejlepší koncert: Andreya Triana - naprostý hudební orgasmus. Jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček předvedla to nejlepší, co v ní je a rozdávala pozitivní energii pouhou svou přítomností. Když zazpívala, byl jsem v sedmém nebi.
Největší překvapení - Tortured Soul - když jsem na stránkách projížděl účastníky festivalu, zaujali mě. Když jsem je však slyšel naživo, naprosto mě unesli. Mám slabost pro zpívající bubeníky a patří jim můj neskonalý obdiv.
Největší zklamání - The Horrors - když se na festivalu pohybujete mezi lidmi, slyšíte, jak se baví o interpretech a doporučují je svým kamarádům, kteří je neznají. Tuto kapelu jsem slyšel zmiňovat velice často, a to ve spojení se slovy jako "úžasní", "skvělí" nebo "super". Já bych však ani jedno z těchto slov při jejich popisu nepoužil. Asi jsem očekával zbytečně moc, a proto jsem byl zklamán.
Nejhorší koncert - Unifiction - omylem jsme slyšeli jednu skladbu, když jsme šli z města zpět do areálu. Takhle rychle jsem ještě nikdy neutíkal...
Jiná doporučení - Underground - festival toho nabízí více, než jen hudbu. Letos jsme zavítali na Filmový ráj LFŠ v kině Vesmír. Underground je satira Emira Kusturici o přátelství a o tom, co s ním udělá válka. Příběh pojednává o dvou přátelích, které německé bombardování Bělehradu zahnalo do sklepa, ze kterého se později stalo stanoviště partyzánů a výrobna zbraní. Co však přijde, když válka skončí? Tento snímek oceněný Zlatou palmou ('95) je zběsilý, šílený, komický i smutný. Někdy nebudete vědět, jestli se máte smát, nebo brečet, a když už se zasmějete, po chvíli si uvědomíte, že to vlastně není k smíchu, vždyť ve snímku umírají lidé. Navíc je tento bezmála tříhodinový snímek podkreslen balkánskou dechovkou Gorana Bregoviče a vidět ho v originále s anglickými titulky je opravdu zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat