Slovní salát aneb divokých pár dní

Posledních pár dní bylo tak nabytých událostmi, že jsem se rozhodl je shrnout v jednom postu. V opačném případě bych musel přidat asi čtyři oddělené články, a to byste v tom měli akorát zmatek. V následujících několika odstavcích vás seznámím s neposedným Linuxem, neúspěšným honem na zelené pivo, pátečním shonem zakončeném skvělou sešlostí starých přátel, sobotním pálení žáhy, jazzovém koncertu a zajímavým nálezem prapodivného a tajemného černého obalu.

Linux Ničitel

Ve čtvrtek jsem dostal "skvělý" nápad. Rozhodl jsem se, že si po nějaké době opět nainstaluji Linux, abych se lépe začlenil mezi "velké informatiky". Po předchozích zkušenostech jsem tento proces započal zálohou veškerých dat. A dobře jsem udělal. Zvolil jsem Ubuntu 10.10 (abych mohl objektivně rozhodnout, zda se přidám ke KDEčkařům nebo Gnomařům). Při instalaci jsem zvolil položku "Použít zavaděč systému Windows". Po restartu mi však naběhl Grub. Postěžoval jsem si kolegovi sedícímu po mé lavici, vybral Windows 7 a nechal to plavat. Grub zmizel a pak se zase objevil. "Co to je? Double check?" ptám se kolegy. Opět zvolím Okna a opakuje se stejná situace. "Hmm, že by triple check?" ptám se znovu, na což se mi dostalo standardní informatické odpovědi: "máš to rozbitý." No nic, strávil jsem celé cvičení se zasvěceným Linuxářem a snažili se situaci napravit. Bohužel neúspěšně...

O Zeleném pivu aneb cesta tam a zase zpátky

Již jsem zmínil, že byl čtvrtek. Nebyl to však obyčejný čtvrtek, ale "Zelený čtvrtek", který je významnou (zřejmě) součástí Velikonočního procesu. Zde se příležitosti chopil jeden nejmenovaný pivovar, který se rozhodl k této příležitosti uvařit várku zeleného piva. To byla samozřejmě dobrá záminka k návštěvě hospody. Jak se však dalo čekat, tak všechny hospody, kde se ten večer točilo zelené pivo, byly plně obsazeny. Museli jsme tedy zaimprovizovat a rychle vymyslet záložní plán C (plán A byl Plan B a plán B byl Black Stuff). Nakonec jsme skončili ve Svatováclavském pivovaru, který mnoho z nás navštívilo poprvé. V nabídce dne byla vynikající vídeňská polotmavá dvanáctka, kterou jsem, jako milovník polotmavých piv, musel ihned ochutnat. Co mě však ani trochu nelákalo, bylo domácí višňové pivo. Malým bonbónkem na závěr a příjemným zpestřením byla výzva na záchodě "Třiďte pivní odpad" a nad jednotlivými mušlemi cedulky "11°", "12°" a "13°".

Opravdu velký pátek

Kdo se vyzná ve Velikonočním kalendáři, ten ví, že po Zeleném čtvrtku přichází Velký pátek. Tento konkrétní pátek byl tak velký, že jsem doma strávil (když nepočítám spánek) asi dvě hodiny. Hned po ránu jsme jeli na velký před-velikonoční nákup, který zabral bezmála dvě hodiny. Domů jsme dorazili kolem poledne, tady akorát v čas na oběd. Naházel jsem něco na pánev, pak to naházel do sebe a opět se pokusil napravit zkázu způsobenou Linuxem. Bohužel ani systémové CD s nástrojem obnovy zavaděče nějak neúčinkovalo, jak by mělo, tak jsem vše nechal plavat a místo toho vyrazil do přírody se svou drahou přítelkyní.

Po procházce parkem a vyhledáním vhodného zdroje osvěžení jsem se musel bohužel oddělit a vrátit se domů, neb mě, jako každý pátek, čekala další zkouška naší kapely. Takže jsem se doma otočil, popadl kytaru a kombo a běžel k Luďkovi do sklepa (protože ZUŠIK má o prázdninách zavřeno a navíc bylo konečně teplo, takže jsme se nemuseli bát, že umrzneme). Po zkoušce jsem opět dorazil domů, rychle něco snědl a opět vyrazil do ulic. Po nějakých čtyřech měsících se konala další akce s přízviskem Kofola sraz. S některými lidmi jsme se viděli po půl roce, s jinými po několika týdnech a s jedním jsem se viděl asi tak po dvou hodinách. Večer pomalu plynul, lidé postupně odcházeli a den se chýlil ke konci.

Pohoda Jazz

Ze začátku to vůbec pohoda nebyla, jelikož mi víno z předchozího dne příliš nesedlo a měl jsem z něj překyselený žaludek. Půlku dne jsem proležel a druhou půlku dne jsem věnoval obnově systému, který se dostal do nekonzistentního stavu a bylo jej možné přeinstalovat až po naformátování disku. Spolužák se mě snažil vytáhnout na Olomoucký freezing, ale na to já jsem vůbec neměl náladu a místo toho jsem dospával noc. Bohužel jsem se necítil ani na tradiční sobotní běh, a tak jsem musel poslat omluvenku trenérovi. Načež jsem se, jen tak mimochodem, dozvěděl, že naše saxofonistka má ten večer s Bigbandem ZUŠ Iši Krejčího koncert. Takže bychom ten běh stejně nestihli...

Místo toho jsme šli opět do Jazz Tibet Clubu na pohodový večer, tentokrát s nealkoholickým občerstvením. Hned u vchodu nás čekalo první překvapení. Potkali jsme našeho bývalého (pro mě i současného) spolužáka, kterého jsme tam tedy rozhodně nečekali. Na druhou stranu, že koncert bude opět vynikající jsme čekali, a to se nám také vyplnilo. V podniku jsme seděli ještě asi dvě hodiny po skončení koncertu. Přidala se k nám totiž bývalá (ještě bývalejší) spolužačka, kterou už jsme nějaký ten pátek neviděli, tak jsme se trochu rozpovídali. Když jsme opouštěli klub, pršelo a my se snažili ve čtyřech nacpat pod jeden deštník. A jak jsme si tak vykračovali, najednou koukám, na zemi něco leží. Bylo to černé pouzdro...

Kapitola poslední - Tajemstvý černého pouzdra

...bylo to černé pouzdro. "Co může být v tom černém pouzdře?", říkám si. Tak jej zvednu, oklepu přebytečnou vodu a nahlédnu dovnitř. "Ty vole, já našel telefon!" Už asi víte, co bylo v onom pouzdře. Byl tam telefon, konkrétně Nokia 5530. A jak na něj tak koukám, začne vyzvánět. Tak hovor přijmu a sděluji volajícímu, že jsem telefon našel na zemi. Po pár technický problémech se mi s malou pomocí podařilo zjistit, jak přístroj zesílit, aby to byl skutečně hovor a ne jen monolog. Na druhé straně se ozval ženský hlas, který mě požádal, jestli by bylo možné druhý den telefon předat původní majitelce. Já, jako slušně vychovaný gentleman, jsem samozřejmě souhlasil.

Druhého dne se opravdu majitelka ozvala a domluvili jsme se na čase a místě schůzky. Tam mě čekalo milé překvapení. Obával jsem se, že to bude nějaká lakovaná bárbínka (nevím proč, asi trpím předsudkem z bílých dotykových telefonů s přívěskem). Místo toho však přišla velice sympatická mladá slečna s tuctem náramků na ruce. Byla velmi šťastná, protože doma jí hrozila smrt z rukou rodičů a taky lehce rozhozená (asi ještě nepotkala slušného člověka). Nevěděla, jak se mi má odvděčit, tak jsem jako odměnu dostal čokoládového králíčka (ne jen tak ledajakého, je to králíček Lindt ze Švýcarska) s rolničkou na krku. Tak vidíte, nakonec všechno dobře dopadlo...