Na posteli ležel muž. Několikrát se převrátil a hledal vhodnou polohu. To se mu stále nedařilo, a tak se rozhodl, že setrvávat nadále v posteli nemá cenu. Otevřel oči, pomalu vstal, přešel k oknu a věnoval krajině venku dlouhý prázdný pohled. Již několikátý den v řadě pršelo. Stromy se prohýbaly pod náporem vody padající shůry a před vchodem se dělala malá jezírka. Včera musel vylézt na půdu pro nějaká stará prkna, ze kterých si dělal provizorní mostek, aby se cestou ke studni nemusel brodit bahnem. Ve válce s Matkou přírodou nemůžeme vyhrát, můžeme jen hledat způsoby, jak si tento souboj s větrnými mlýny ulehčit, nebo se vzdát nepříteli.
„Zasranej déšť,“ zamumlal si sám pro sebe a šel přiložit do krbu.
Vybral s kovového kbelíku pár třísek a hodil je na žhavé uhlíky. Ty se po pár fouknutí změnily v nazlátlé plamínky, které začaly pomalu pohlcovat vyschlé dřevo. Když se oheň rozhořel, přihodil ještě pár větších kusů dřeva a zanedlouho se místností nesla nasládlá vůně pryskyřice. Z římsy vzal kotlík s vodou a pověsil ho nad oheň. Aby si ukrátil čas, než začne voda vařit, sedl si ke stolu uprostřed místnosti a ze zaprášené lahve si nalil poctivou dávku domácí pálenky. Udělal jakési nedbalé gesto rukou, jakoby se pokřižoval a naráz vypil všechnu tekutinu ze sklenice.
„Sákra, ta píše,“ pronesl chraplavým hlasem a rozkašlal se.
Opět přešel k oknu a zahleděl se do krajiny. Déšť nepolevil. Na chvíli otevřel jedno křídlo, aby se nadýchal svěžího vlhkého vzduchu. Zavanul vítr, muž se otřásl a vzadu na krku mu naskočila husí kůže. Zavřel tedy okno a šel se trochu ohřát k ohni. Když už byl u ohně, podíval se, jen tak mimochodem, jestli voda už vaří. Když viděl, že ne u dna nádoby začínají tvořit malé bublinky, otevřel kredenc a vyndal z něj kuželovitou konvičku. Z druhé police vzal dřevěný ruční mlýnek a nesypal do něj kávová zrna z tmavé prachovnice, která stála vedle něj. Párkrát zatočil klikou a v mlýnku zachrastilo. Po chvíli tlak povolil. Vysunul malý šuplíček a přes\pal jemně namletou směs do konvice a zalil ji horkou vodou z kotlíku. Kotlík vrátil na jeho původní místo na římse a s konvicí v ruce zamířil ke stolu. Posadil se.
Bez ranní kávy si neuměl představit den. Nešlo ani tak o povzbuzující účinky nebo chuť. Ta byla hrozná. Když však žijete sám, dříve nebo později si vyvinete rituály, které vám do jisté míry nahrazují lidský kontakt. Když se vás za celý den nikdo nezeptá, jak se vám daří, jste rádi za to, že se můžete posadit ke stolu a postěžovat si alespoň tomu plechovému hrnku s kávou…
Žádné komentáře:
Okomentovat