Včera se to stalo. Požehnání i prokletí v jednom. Vyšel Instagram pro Android. Už jsem vám jednou psal, proč nemám rád Instagram. Tehdy to byl nezaujatý článek, kde jsem se snažil vyhýbat negativním zmínkám o jakémkoliv mobilním operačním systému a hodnotil jsem pouze software, a to z umělecko-fotografického hlediska. Korektnosti je však konce. To co mne v posledních dvou dnech tak rozčílilo není samotný Instagram, ani zvýšené množství (dle mého velmi subjektivního názoru) zprzněných fotek, ale chování některých lidí. Mezi uživateli produktů Apple se (jako všude jinde) najde pár fanatiků, kteří musí dávat najevo svou domnělou společenskou nadřazenost. A tohle je příběh o nich…
Tak jsem si říkal, že se tomuto pochybnému a často zatracovanému odvětví literární činnosti věnuji již dost dlouho. Možná tak dlouho, že bych mohl začínajícím bloggerům udělit pár dobře mířených ran. Tedy rad, samozřejmě. Chcete-li nějaké ty pravidelné čtenáře, musíte jim nabídnout něco, kvůli čemu se budou rádi vracet. A to nejlepší, co pro ně máte, jste vy sami. Základem blogu je osobní přístup. Právě tím se liší od „sterilních“ zpravodajských plátků a technických portálů. Tím samozřejmě neříkám, že nesmíte psát politické komentáře, nebo recenze nové elektroniky. Jen se neomezujte na strohá fakta s rovnávání čísel, v tom vás překoná každý vyhledávač. Raději řekněte, jaký z toho máte pocit a jestli se ten nový telefon dá pohodlně opřít tak, aby na něj bylo dobře vidět.
Čtete tento článek? Čtete. Koukněte nahoru. Ano, až tam, do adresní řádky. Co tam vidíte? Ano, blog.errolek.cz. Tak jestli jste to nevěděli předtím, teď už to víte určitě – koupil jsem si doménu. Jelikož dnes měla firma Active 24, s. r. o. 15. narozeniny, nabízela domény .cz za symbolických 15 Kč (s DPH 18 Kč/rok). Po pětiminutovém zamyšlení někdy kolem půlnoci, kdy jim pod návalem zákazníků spadl server, jsem se na celou věc vykašlal a šel raději spát. Ráno jsem si však nemohl pomoci a došel jsem k názoru, že by byla škoda tuto příležitost nevyužít, a tak jsem se i stalo. Tak se teď raduji z nové, vlastní domény a doufám, že se radujete také. Tedy pokud nepatříte mezi ty, na které se nedostalo, pak jste na mě nejspíš naštvaní. Nicméně novou adresu blogu znáte. A na nové adrese nejsem jen já, přestěhoval se tam i Buster.
Mobilní operátor – poctivé řemeslo… kartelové dohody… také jsem chtěl být mobilní operátor. Jenomže se obávám, že koalice O2, T-Mobile a Vodafone mezi sebou již nemá místo. Pokud by ovšem zájemce nebyl tak finančně nadaný, že by si mohl dovolit podplatit ČTU, který tomuto našemu malému oligopolu nečinně (a za úplatu) přihlíží. Nazývejte mě konspiračním teoretikem, ale ruku na srdce, kdo z vás si upřímně myslí, že to tak není? V podstatě je to veřejné tajemství. Je to něco jak náš milý ČEZ, který zdraží elektřinu, protože je moc velký odběr, a tak lidé začnou šetřit, načež ČEZ opět zdraží elektřinu, protože je malá poptávka a oni potřebují dohnat čísla z minulého roku, aby si mohli vyplatit miliardové odměny za to, že lid zase oškubali o něco více.
Oblíbeným a velice kontroverzním tématem poslední doby je soukromí na internetu. Nejsem nijak extrémně paranoidní (jinak bych asi neměl blog, Twitter a nefotil a nepopisoval každý svůj den v projektu 365), ale zároveň se snažím, abych na internetu nezanechával různé kompromitující materiály. Protože jak všichni víme, co jednou dáme na internet, to už nikdy nesmažeme. Ale jak říká Mereček Cukrberků, soukromí je přežitek 20. století, a tak sdílíme vše bez ohledu na následky. Ale proč o tom mluvím? Jednou za čas si pro klid v duši posadím, udělám si pohodlí a vygooglím se. Někdy jméno, jindy přezdívku, a čekám, co vypadne. Podle toho se pak zamyslím, jestli bych neměl některé věci omezit.
Pokud náhodou patříte k hrstce pravidelných čtenářů, nejspíš jste si povšimli, že jsem za celý únor napsal jen jeden trapný, ba přímo ubohý článek a 3. díl povídky, který jsem stejně napsal asi před rokem. Což je mimo jiné velice zajímavá příhoda, protože 2. díl je starý asi 3 roky a 1. jsem opravdu psal v den zveřejnění, ale o tom jindy. Teď totiž nadešla chvíle, kdy si sednu a napíšu nadmíru zajímavý článek, který vás 100% přesvědčí, že jsem stále při síle, a to jak fyzické, tak duševní. Tedy možná. No, vlastně spíš ne. Ve skutečnosti budu jen tlachat o tom, co jsem všechno dělal, že jsem se nedostal k blogování. Nebo jinými slovy – jak se říká u nás mezi informatiky – GetRandomVýmluva();
Do nedávna jsem se živila jako zločinec. Pracovala jsem pro bohaté a za jejich, ne vždy poctivě vydělané peníze vykonávala jisté služby za hranicemi zákona. Ano, bývala jsem nájemným vrahem. Nebyla jsem na tu práci nějak zvlášť hrdá, ale každý dělá, co dělat umí, aby se uživil. Já uměla zabíjet. Někdo by mohl říci, že zabíjet přece dokáže každý, ale měl by pravdu jen z části. Když vás chce někdo okrást a drží vám nůž na krku a vy máte shodou okolností taky jeden a k tomu ve volné ruce poblíž jeho břicha, snadno uděláte jeden rychlý pohyb a zachráníte život svůj na úkor života útočníka. Ale zabít úplně cizího člověka jenom kvůli tomu, že vám někdo dal peníze, to je věc jiná, na to musíte mít silný žaludek a mít v sobě jistý kus šílenosti nebo chcete-li, zvrhlosti.
Už nějakou dobu jsem nic nenapsal. Popravdě, zítra to bude měsíc. A nebyli by to věrní čtenáři, kdyby mi neposílali hromady (konkrétně 0) emailů, co se stalo a proč nepíšu. Nemusíte však mít obavy, jsem naprosto v pořádku a na blog jsem nezanevřel. Jen jsem měl takové trochu náročnější období. Říká se mu zkouškové období. Je to taková ta část roku, kdy děláte to, co jindy, jenom z toho máte špatný pocit a v noci se vám špatně spí. Toto období temna je však na mnou (nikdo neříká, že úspěšně) a já se pomalu navracím do reality. Tedy do zkreslené virtuální reality informatika, která s tou skutečnou realito mnoho společného nemá. Věc se má tedy takto:
