Dýmkový vlog #1

Založil jsem si nový YouTube kanál, na kterém hodlám zveřejňovat vlogy. Tohle je první z nich, věnovaný dýmce.

Errolův měsíčník (podcast)

Tak, zde přichází můj první pokus o (osobní) podcast.

Errolovy let's playe

Pokud mě sledujete na Twitteru, všimli jste si, že tam poslední dobou stále hážu nějaká odkazy na podivná videa. Pokud mě nesledujete, dovoluji si vás upozornit, že jsem začal točit podivná videa.

Co je to Let's Play

Jedná se o herní video, tedy video pořízené při hraní hry, které je doplněno živým komentářem hráče. Primárním účelem těchto videí je seznámit diváka se hrou, ukázat mu různé možnosti ve hře, tipy, triky a tak podobně. Sekundárním účelem je zábava (= To co činí každé toto video originálním je právě komentář hráče. Někdy vás ani nemusí zajímat hra, ale sledujete ji právě kvůli svému oblíbenému letsplayerovi. A právě takováto videa jsem začal točit i já.

Jak jsem se k tomu dostal

Jednoho dne mi YouTube, neznámo proč, doporučil video jakéhosi Minecrafáka. Nikoho takového jsem do té doby neznal, ale jak se ukázalo, je to nejznámější český (respektive česko-slovenský, jelikož naše národy neodděluje téměř žádná jazykové bariéra, a tak tyto komunity de facto splývají v jednu) letsplayer a první český youtuber, který překonal magickou hranici 100 000 odběratelů. Bylo to video z Minecraftu, hry, kterou jsem do té doby znal jen od slyšení a přišla mi naprosto otřesná. Díky tomuto videu jsem však pochopil, o co vlastně v této hře jde a v čem je její kouzlo. A tak jsem tuto kostičkovanou hru začal hrát a začal jsem sledovat další a další letsplayery.

Jak jsem začal natáčet

Když jsem tak sledoval ta videa na YouTube, říkal jsem si (naivně), že to přeci nemůže být tak těžké a že to přeci zvládnu taky. Tak jsem vyhrabal mikrofon a začal natáčet. Paradoxně to však nebyl Minecraft, ale Don't Starve, jelikož to v té době byla poměrně nová hra a já doufal, že se mi díky tomu povede lépe prorazit. Následoval měsíc těžkých bojů z technikou, především mikrofonem, který se mi podařilo částečně vyhrát díky Ježíškovi, který mi nadělil nový headset. A tak jsem se směle vrhl do dalšího nahrávání. Za tu dobu jsem nahrál 42 videi, podařilo se mi ulovit 23 odběratelů a blížím se k 1000 shlédnutí.

Máte-li zájem, koukněte se na můj YouTube kanál a zkuste nějaké mé video. Kdo ví, třeba se vám to zalíbí (=

Jedenáctka vrací úder – Otázky od .rionky

Jedenáctka se nám tu rozlezla jako mor a zúčastnilo se jí už mnoho bloggerů a bloggerek. Některé jejich otázky mi přišli natolik zajímavé, že jsem se rozhodl je zodpovědět, i když jsem už odpověděl na jiné předchozí. Nikdo to přeci nezakazuje, ne? Dneska jsem si tedy vybral Jedenáctku od .rionky.

1. Na co byste si přáli mít v životě více času?

Na svou milou. Ne že bych si na ní čas neudělal, ale většinou nám stojí v cestě škola a také fakt, že bydlíme asi 8 km od sebe.

2. Co jste si naposledy uvařili?

Naposledy to byl ovocný (ne)čaj. Ale když se omezíme na jídlo, byly to zapékané brambory s pečeným vepřovým masem, žampiony a pórkem.

3. Chodíte do lesa, nebo jste bezvýhradně počítačoví tvorové?

Do lesa chodím, a to velice rád. Hlavně po dešti, kdy rád nasávám vůni mokrého jehličí. Nejčastěji vyrážím do lesů za turistikou, houbaření mě nebaví. Když se mi nechce vyrážet na dlouhý výlet za město, poflakuji se po krásných olomouckých parcích.

4. Jakou hudbu právě posloucháte? Je něco, co byste mi doporučili?

Poslední dobou, už to bude více jak půl roku, poslouchám hodně skandinávskou hudbu. Ať už je to folk, indie rock, post-rock nebo experimentální elektronika. Jmenovitě to jsou Islanďané Sigur Rós, Árstíðir, Rökkurró a Of Monsters and Men, Dánové Valravn, Švédové Detektivbyrån a nedávno jsem přidal i Estonce Ewert and the Two Dragons. Ti sice nejsou ze Skandinávie, ale hudebně i kulturně k ní mají hodně blízko. Doporučil bych samozřejmě vše (=

5. Máte doma nějakou zvěř? Jakou, od kdy a jak se vám to stalo?

Zvěř doma nemám, jelikož jsem nezodpovědný člověk. Když vidím, jak mi vadnou kytky na okně, nemám to srdce si nějaké zvíře pořídit. Ale to se snad časem změní. V budoucnu bych si chtěl pořídit kočku, protože, jak všichni ví, jsou to ta nejúžasnější zvířata na světě. Hlavně mi jsou kočky velice charakterově blízké.

6. Kafe nebo čaj?

Obojí. Jsem kávomilec i čajomilec. Ráno preferuji espresso, přes poledne popíjím čaje a na večer si dávám ovocné odvary nebo rooibos. Z kávy mám nejraději Costa Ricu a z čajů dobře zaleželý Pu-Erh. Přes léto se osvěžuji zeleným čajem s domácí mátou.

7. Jaký je váš názor na kouření (cigaret, vodních dýmek)?

Kouření je svobodná volba každého z nás. Jen by kuřáci neměli omezovat ostatní. Nedávno jsem si pořídil dýmku (klasickou) a nejčastěji ji kouřím v parku, kde si sednu na nějakou zapadlou lavičku, abych nikoho neobtěžoval a relaxuji. Cigarety přímo nesnáším, protože mi smrdí. Nesnáším, když se musím cestou do školy prodírat davem kuřáků zahalených v toxickém mraku. Vodní dýmky mám rád, především v čajovně s kolektivem dobrých lidí.

8. Čím byste chtěli být, až "vyrostete"? Nebo už jste "velcí" a děláte přesně to, co jste si vysnili?

V tom mám celkem jasno. Chtěl bych být majitel kavárny/hudebního klubu, který ve volném čase píše sci-fi a fantasy bestsellery, nebo koncertuje se svou jazzovou kapelou, ve které hraje na kytaru.

9. Jakou barvou se rádi obklopujete a proč?

Mám rád žlutou a (jak jste si možná všimli) oranžovou. Jsou to takové teplé, rozzářené, optimistické barvy, takže asi proto.

10. Kdybyste měli křídla, jak by vypadala?

Tmavošedá až černá s lehkým modrozeleným odleskem. Ze sametově hebkého peří, samozřejmě.

11.Co právě máte v kabelce/batohu? :)

Na téma Co máš v tašce? už tu kolovala jedna řetězovka nedávno, takže si to můžete všechno prohlédnout. Teď momentálně tam mám však jen peněženku, kapesníky, bloček, pár propisek a medikamenty. Všechno ostatní většinou vytahuji, když přijdu domů.

Velká jedenáctka

Padly na mne podzimní chmury a já zase nevím, co psát. Naštěstí přišla @LooneyCZ a zachránila mě s další řetězovkou. Tentokrát je to záhadná Jedenáctka. Jedenáct zajímavostí. Jedenáct otázek a odpovědí. Tak tedy směle do toho.

Dálkový výslech od Kaschiky čili zajímavá řetězovka. V čem to spočívá?
Napíšeš o sobě 11 zajímavostí.
Odpovíš na 11 otázek od blogera, který tě nominoval.
Vymyslíš 11 otázek pro dalších 11 blogerů.

Napiš o sobě 11 zajímavostí:

1. Neumím plavat. Nikdy jsem se to nenaučil, protože mám strach z vody. Zkrátka když mám vodu
2. V tramvaji jezdím zásadně v zadním voze. Tedy pokud tam nějaký je, že…
3. Spotřebuji tak 200 čajových svíček ročně. (Jsem děsný romantik).
4. Se svou, o čtyři roky starší sestrou hrávám počítačové hry, a to častěji než s kamarády. Nejraději máme Lego Star Wars a teď v poslední době Minecraft.
5. Jsem zarputilý odpůrce cigaret, nikoliv však kouření. (Pokud je to radost a ne závislost.)
6. Neustále si kupuji různé bločky a diáře, ale málokdy do nich něco napíšu.
7. Chtěl bych vážit alespoň o deset kilo víc, ale nedokážu přibrat.
8. Venku mě většinou potkáte se sluchátky v uších, ale když dorazím domů, užívám si ticho.
9. V posteli mám plyšového havrana s ukrytým termoforem.
10. Umím složit Rubikovu kostku pod dvě minuty.
11. U počítače sedím většinou s nohama na stole.

---

A teď k otázkám od Looney:

1. Jakou zmrzlinu máš nejradši?

Kdyby ses mě zeptala tak před čtvrt rokem, řekl bych, že pistáciovou, ale pak jsem ochutnal skořicovou a byl jsem naprosto unesen! Od té doby jsem ono okénko navštívil asi pětkrát, ale už jsem na ni nenarazil. Byla to láska na první ochutnání. Láska, kterou odvál vítr.

2. Bez čeho nikdy neodcházíš z domu?

Nepočítáme-li vynášení odpadků, kdy si neberu nic, kromě pytle, je toho celkem dost. Tak v první řadě samozřejmě klíče, abych se mohl i vrátit. Na druhém místě je peněženka. Ne že bych vždy musel zběsile utrácet, ale hlavně kvůli dokladům (především tramvajence). Pak následují hodinky a brýle, které doma nenosím, ale venku se bez nich neobejdu. Boty a bundu zmiňovat nebudu.

3. Vyhrál/a jsi někdy něco?

Několika soutěží jsem se účastnil, ale nikdy jsem nic nevyhrál. Zato vždy vyhrávají lidé v mém okolí. Všechny plesové tomboly vyberou lidé sedící se mnou u stolu a ne mě nic nezůstane. Maminka jednou v časopise vyhrála kávovar, který jsem pak prakticky dostal já, takže to je taková jediná malá výhra.

4. Jak se jmenuje ulice, kde bydlíš? (Nechci vyzvídat, jen mi to připadalo jako zajímavá geografická otázka.)

Dvořákova (Po Antonínu Dvořákovi). Což je poměrně příhodné, neb je to můj nejoblíbenější hudební skladatel a jeho Novosvětskou poslouchám pravidelně už několik let a pořád mě neomrzela. O ulici dál je Mozartova, kde naštěstí nebydlím, protože Wolfíka moc nemusím.

5. Co tě v poslední době rozesmálo?

Zrovna včera jsem začal číst další Zeměplochu od Terryho Pratchetta (Carpe Jugulum) a byla tam krásná věta – „Když se lidé dostali do vážných obtíží, šli za čarodějkou.“ – a k ní navazující poznámka autora – „Občas pochopitelně i proto, aby jí řekli: ‚Prosím vás, už s tím přestaňte.‘“ Pratchettův humor mám velmi rád a tohle mi po dlouhé době vykouzlilo úsměv na tváři.

6. Jakou knihu zrovna čteš?

Na tuto otázku jsem nechtěně odpověděl již v předchozí otázce, aniž bych si dopředu přečetl tuto. Ale není to vlastně jediná kniha, kterou mám rozečtenou. Nedávno jsem se rozhodl přečíst si tzv. kánon Sherlocka Holmese, což je sbírka čtyř románů a 56 povídek o jmenovaném detektivovi od Arthura Conana Doyla. Zatím jsem přečetl první dva romány (Studie v Šarlatové a Podpis čtyř) a teď mám rozečtenou první sbírku povídek (Dobrodružství Sherlocka Holmese), kde jsem zatím přečetl prvních pět (Skandál v Čechách, Spolek ryšavců, Případ totožnosti, Záhada Boscombského údolí a Pět pomerančových jadérek). Aby toho nebylo málo, nedávno jsem se pustil i do své první knihy v angličtině – Leviathan od Scotta Westerfelda. Je to první díl steampunkové trilogie pro dospívající (ano, potřeboval jsem něco na odlehčení), která se odehrává v alternativní historii První světové války. Na proti sobě stojí Ústřední mocnosti, vybavené mechanickými válečnými stroji poháněnými párou a Dohoda, která k boji používá geneticky vypěstované tvory, jako třeba obrovská létající monstra místo vzducholodí. Víc už popisovat raději nebudu, nebo bych z toho udělal recenzi. Jestli vás to zajímá, něco si najděte na internetu.

7. Jak si představuješ ideálně strávený den volna?

To je jednoduché. Strávit ho s lidmi, které mám rád, dělat věci, které mě baví a vyhnout se kontaminaci negativním myšlením (tj. nepouštět si večer zprávy). Nějaký konkrétní modelový příklad se mi vymýšlet nechce, ale s jistotou můžu říct, že by zahrnoval přítomnost mé milované, pozdní vstávání a ranní šálek kávy. 

8. Co se ti naposledy zdálo?

Mám poslední dobou (tj. co jsem na VŠ) velmi nepravidelný spánkový režim, což se na této problematice hodně podepisuje. Chodím spát velmi brzy, tedy brzy ráno, tedy mezi druhou a třetí hodinou ranní a většinou jsem natolik unavený, že se mi nic nezdá. A jestli se mi něco zdá, tak si to nepamatuji. Nicméně nedávno se mi přece jen něco zdálo a jako vždy to byl děsný balast. Byl jsem někde na nějaké dovolené, napůl v lese, napůl u moře a byli tam spolužáci jak ze základky, tak ze střední. Nejdřív jsem jezdil na kolečkových bruslích a nemohl jsem zastavit a pak jsem zjistil, že už se stmívá a já nemám pokoj, tak jsem začal obíhat kamarády, kdo má u sebe volno, ale nikdo to tak nějak neřešil. Zkrátka běžný sen absolutně nedávající smysl.

9. Co je podle tebe tvoje nejhorší vlastnost?

 Lenost. Rozepsal bych to, ale nechce se mi.

10. A jaká je ta nejlepší?

To by měli posoudit jiní, jinak to bude znít jako vychloubání a já se vychloubám nerad. Kromě toho, že jsem neskutečně inteligentní a vtipný jsem totiž i velmi skromný.

11. Speciální otázka! Představ si domeček se čtyřmi zdmi. V každí ze zdí je jedno okno a všechna tato okna směřují na jih. Jakou barvu má medvěd, který v domečku bydlí? Chceš-li, tak svou odpověď zdůvodni.

Směřují-li všechna okna na jih, musí být medvět vevnitř na severním pólu, tudíž se jedná o medvěda polárního, který bývá většinou bílý. Tedy alespoň to mi napovídá moje tvrdá cimrmanovská logika.

---

Na závěr bych měl nominovat 11 blogerů a položit jim dalších 11 otázek. Bohužel tolik blogerů neznám, takže svých 11 otázek hodím jen tak do vzduchu a kdo si je chytne, toho jsou. Pokud byste se chtěli zapojit a jste jen pouhými čtenáři a vlastní blog nemáte, dejte mi vědět a já vaše odpovědi klidně zveřejním tady.

Tak tedy:

1. Pijete kávu? Jestli ano, jak ji máte nejraději. Jestli ne, co pijete místo ní?
2. Jaká je vaše nejoblíbenější barva ponožek?
3. Když jdete po schodech, berete je po jednom, nebo po dvou?
4. Jaký je váš nejoblíbenější seriál a proč? (Mám na mysli takové ty, které sledujete pořád dokola.)
5. Hrajete na nějaký hudební nástroj? Je nějaký nástroj, na který byste se chtěli naučit?
6. Když natáhnete pravou ruku přímo před sebe, praštíte se do monitoru?
7. Co používáte jako záložku do knihy?
8. Bez čeho si nedokážete představit svůj den?
9. Existuje něco, kvůli čemu vás ostatní považují za blázna?
10. Máte raději zelené, nebo černé olivy?
11. Jaká je vaše nejoblíbenější vůně?

Jak jsem si koupil disk

Starý disk pomalu přestával stačit, a tak se nějakou shodou okolností stalo, že jsem se vydal na nákup. V letáku nejmenovaného řetězce prodejen elektro jsem našel 2TB externí Verbatim za 2220 Kč. Potřeboval jsem disk hlavně na zálohu dat, a tak jsem zanedbal nedostatky jako USB 2.0 (verzi 3 stejně zatím nemám) a rozhodl jsem si jej koupit.

Už kdysi jsem si chtěl koupit externí disk v podobně výhodné akci, ale dopadlo to špatně, protože jsem do prodejny zajel až odpoledne a dozvěděl jsem se jen, že se disky vyprodaly během půl hodiny. Proto jsem tentokrát vyrazil co nejdříve, aby se minulá nepříjemnost nekonala.

Do prodejny jsem dorazil kolem třičtvrtě na deset. To je 45 minut po otvírací době. Hned u vchodu byla velká reklamní cedule nabízející právě tento disk. Chvílí jsem bloudil, až jsem našel externí disky. Tam měli vystavený jeden kousek a ve skříni pod ním krabice se všemi ostatními, jen ne s tím, který jsem chtěl. Tak jsem si začínal říkat, že jdu pozdě. Raději jsem se chtěl ale ujistit, a proto jsem se snažil vyhledat prodavače, který by mi podal spolehlivé informace.

Kdykoliv jindy jdu do podobných podniků, hned mě začnou prodavači otravovat, jestli mi můžou poradit a kdo ví co všechno. Tentokrát ne. Jedna prodavačka měla spoustu práce s natáčením tyčových mixérů o 5–7 °,  další prodavač si otevřel vitrínu, dřepl si a koukal do ní a ten poslední se postavil k informačnímu pultíku, ale pro jistotu zády ke mně. Když jsem zjistil, že můj dokonalý herecký výkon zmateného a bezradného zákazníka nikdo neocení, rozhodl jsem se zeptat se přímo. Šel jsem tedy k pultíku s informacemi. Tam mě prodavač poslal k druhým (centrálním) informacím, kde mi prý „ten pán“ disk přímo vydá. Ten mě informoval, že zrovna balí zákazníkovi GPS a poslal mě za třetím prodavačem. Ten udělal dva kroky k počítači, párkrát kliknul, napsal mi na papírek číslo a poslal mě k pokladně. Tak jsem si říkal, jak moc by asi zdrželo prodavače od balení, kdyby to samé udělal on s počítačem přímo před sebou. Nicméně jsem se tedy vydal k pokladně a zaplatil.

Po zaplacení jsem šel na výdejnu. Tam přede mnou stála paní, který si vyzvedávala kávovar. Jelikož se ji předtím stala velká nepříjemnost a prodejna ji omylem vydala nekompletní kávovar z reklamace, chtěla si vše překontrolovat. A tak jsem se stal svědkem vybalování, rozebírání, kompletování a opětovného balení kávovaru. Mezi tím se kolem samozřejmě poflakovali jiní prodavači, ale žádný z nich zřejmě neměl pět minut nebo potřebné pravomoci, aby mi disk vydal.

Když jsem se dostal na řadu, skladník mi řekl, že disk ještě není v počítači (Když totiž otvírají v 9, přece nikdo nebude chodit do práce už v 8, aby se mohlo vše připravit…). Při těchto slovech jsem se samozřejmě zhrozil. ale naštěstí to na odbavení nemělo žádný vliv. Vytisk ledy fakturu, orazítkoval podepsal a se slovy „tady mi to podepište“ odešel i s propiskou do skladu. Naštěstí (jak všichni jistě víte), jsem propiskový sběratel, a tak jsem jich měl ze pár desítek v tašce. Když se vrátil a všiml si propisky, došlo mu, jaký je roztržitý a alespoň se mi omluvil. Po těchto událostech jsem co nejrychleji utekl a neohlížel se.

Jako by toho nebylo málo, výrobce byl natolik inteligentní, že 2TB disk naformátoval na FAT32, na což jsem přišel až po půl hodině kopírování dat, když přišla řada na extra velké soubory…

Bleskovka: EU a její „zákazy“

Každý, kdo pracuje v médiích ví, že to co prodává noviny, jsou titulky. Stejné pravidlo platí i pro internetové zpravodajské servery. Titulek zkrátka musí upoutat pozornost čtenářů a fakt, že je nepřesný, nebo mnohdy dokonce nepravdivý, jde stranou. Když pak takový redaktor ví, že čtenáři nemají příliš v lásce Evropskou Unii, sáhne po titulcích jako „Evropská Unie zakázala prodej pomazánkového másla“ nebo „Evropská Unie zakáže Česku marmelády“. Průměrní (ne)čtenáři se s titulkem spokojí a rychle běží do diskuse postěžovat si, jak je EU debilní spolek, jak úředníci nemají nic na práci, a tak vymýšlí debilní zákony nebo jednoduše, že EU je banda debilů. To jim samozřejmě nebudu rozmlouvat, ale na tomto místě se musím EU zastat.

Když jste nadprůměrně gramotný jedinec a kromě palcových titulků zvládnete přečíst i malé písmo článku, dozvíte se, že nejde o žádné zakazování výrobků, nýbrž snahu o jejich správné označení. A světe div se, jde o dobrou věc. Jde o ochranu spotřebitelů. A spotřebitelé jsme my. Nevím jak vy, ale když já jdu do obchodu pro máslo, chci mléčný výrobek. Kostku žlutobílé hmoty, která se kdysi houpala v kravském vemeni. Nechci vylisované kytky, nebo vybělené deriváty ropy. Když si tedy koupím máslo, chci mít jistotu, že to opravdu máslo bude a domů si nedonesu jakýsi prapodivný rosol bez chuti. Zvláště když chytří obchodníci, stejně jako chytří redaktoři, použijí na slovo „máslo“ pěticentimetrové písmo a ono rozhodující „pomazánkové“ je někde malým písmem splývajícím s pozadím.

Ale ještě k té marmeládě. Tento případ naopak považuji za zcela zcestný. Já jsem vždy žil v domnění, že marmeláda je ze zcela rozmixovaného ovoce a džem obsahuje větší kusy. EU naproti tomu zastává názor, že marmeláda musí být vyrobena z citrusových plodů. Což mi nějak nejde do hlavy, neboť samotné označení pochází z portugalského marmelo, tedy česky kdoule. Ty sice mají citrónové aroma, ale v podstatě to jsou takové skoro-jablka. Kdyby tedy EU řekla, že se slovem „marmeláda“ smí označovat jen produkt vyrobený z kdoulí, souhlasil bych. Neochotně, ale souhlasil. Ale co, zavařeniny si vyrábíme převážně sami, takže tomu budeme i nadále říkat marmeláda, nehledě na nálepku, kterou bude mít stejný výrobek v obchodě.

A jaké z toho plyne ponaučení? Dávejte si pozor na titulky. Stejně jako bulvární pisálci, tak i obchodníci se vás budou snažit nalákat na atraktivní titulek a krásný obal. Nás však ale zajímá obsah. A tak vám tedy radím, nečtěte jen titulky, čtěte celý článek. Nekoukejte jen po tom, jak se výrobek jmenuje, ale pro jistotu si čtěte i jeho složení.

Bleskovka: Proč jsem nešel volit

Pokaždé, když přijdou volby, najde se skupina lidí, která nechápe, že nemáme volební povinnost, nýbrž volební právo. Lidé, kteří se neúčastní voleb jsou jimi označováni velmi nelichotivě. Často se ozývají zlá zvolání typu: „To je ti osud naší země úplně u prdele?“ nebo „Kdo nejde k volbám, volí komunisty!“ Tito lidé bývají často tvrdohlaví a arogantní a nezajímají je důvody, ani motivy nevoličů. Jedinou omluvenkou je smrt.

Já osobně jsem volič příležitostný. Záleží, jaký orgán se volí a je-li z čeho vybírat. Na posledních krajských volbách jsem byl. Ač jsem se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí snažil zvolit příznivou budoucnost pro naše město i kraj, nakonec vyhrál akvapark. Stane se, ne každá volba může být úspěšná. Také jsem byl na posledních parlamentních volbách. Opět jsem volil stranu, která mi připadala jako nejlepší. Vyhrála však strana jiná, ale nehledě na vítězství pak zemi ovládla koalice strany třetí. Tehdy jsem alespoň částečně něčemu pomohl, ale pořád to nebylo to pravé…

Politika mě začala rozčilovat. Nikdy jsem se oni nijak extra nezajímal a nikdy jsem jí pořádně nerozuměl. Když pak před pár dny přišly volební lístky, tázal jsem se sám sebe, kdo si zaslouží můj hlas? Lidi znám jen z plakátů v tramvaji a z billboardů. To že se na mě usmívají mě však nepřesvědčí o tom, abych je volil. Tak co tedy? Pročítat si curriculum vitae všech zúčastněných? Na to nemám zrovna náladu. A tak jsem se ocitl v bodě, ve kterém jsem chtěl k volbám jít, ale nevěděl jsem koho volit. A tehdy jsem si vzpomněl na „veselou“ příhodu z domova důchodců, kde staré babky povídali, že dělníci jsou důležití, a tak půjdou volit dělnickou stranu. Co to s tím má společného? Pokaždé chodí k volbám i lidé, kteří žijí mimo realitu. Nesledují politické dění a politice nerozumí. Stejně jako já. Jenže tito lidé jsou natolik naivní a důvěřiví že se nechají nakrmit předvolebními sliby nebo podlehnou různým pochybným motivům. Nemáte rádi Romy? Volte DSSS…

A já si tedy říkám, jaký to má smysl. Jít k volbám jenom proto, aby mě lidi neoznačovali za zbabělého sráče? To nemám zapotřebí. Volit kohokoliv jenom proto, abych si mohl odškrtnout na seznamu položku „jít k volbám“ je hovadina. Volit za každou cenu bez rozmyslu, ať už z jakéhokoliv důvodu je stokrát větší blbost, než nejít volit vůbec. Proto jsem se smířil se svým osudem ignoranta, zbabělce a zabedněnce a tyto volby jsem vynechal. Inu svoboda volby spočívá i v tom, mít možnost volbu vynechat a nebýt k ní nucen s pistolí u hlavy.

---

Tyto důvody jsou samozřejmě strašně hloupé a jako obhajoba před pro-volebními radikály nemohou obstát.

Co máš v tašce?

Tohoto projektu jsem se již kdysi (podle serveru Twitpic je to „289 days ago“) účastnil, ale ne na blogu, ale pouze na Twitteru. Před pár dny mi jej připomněla na svém blogu Looney, a tak jsem se rozhodl jej oživit, nafotit znovu a zhodnotit, jak se za ten (skoro) rok obsah mé tašky změnil.

Tak v prvé řadě, což je asi tak nejzásadnější, jsem si stihl vyměnit prostěradlo z modrého na červené.

Buster – dokud bude žít má 365, bude mým neodlučitelným společníkem.

Foťák – bez něj prakticky neodcházím z domu. Jednak kvůli Busterovi, ale i kvůli neopakovatelným příležitostem všedního života, které by bylo škoda nezachytit a nesdílet.

Ministativ – příslušenství k foťáku, které často přijde vhod.

MP3 přehrávač – bez této moderní vymoženosti bych byl odsouzen v MHD poslouchat cizí rozhovory a to se přeci nedělá.

USB kabeláž – ke kabelu miniUSB-USBsamec přibyl kabel miniUSB-USBsamice, který naprosto postrádá smysl, jelikož jsem s sebou přestal tahat tablet, ke kterému jsem jej používal.

Pouzdro na brýle – zbytečnost, kterou jsem vyhodil, protože brýle stejně pořád nosím na očích. Nahradilo jej osobní pouzdro na Bustera.

Tablet – z části nahrazen čtečkou, nosím už jen výjimečně.

Medikamenty – Alerid na alergii a Ascorutin na má oblíbené krvácení z nosu.

Antistres roll-on – protože život vysokoškoláka je někdy velmi psychicky náročný.

Mentolky – nahradil jsem Hašlerkami chytře maskovanými v krabičce od mentolek.

Kniha – plně nahrazena knihou elektronickou, ale nebojte, na ty papírové jsem nezanevřel.

Peněženka – bez peněz a bez dokladů nemůžu přece opustit bydliště, že?

Bloček – pro případ záchvatu inspirace nebo jako školní sešit. Zažil jak útržky povídek, tak příklady z Pravděpodobnosti a statistiky.

Propiska – ta se hodí vždy, jenom pozor, ať se vám nepřemnoží jako mně. Ale co má člověk dělat, když mu je všude nutí…

Klíče – viz peněženka. Jen Vochomůrka(?) přišel o nohu.

Kapesníky – jsou lepší než rukáv.

Kavárenské přebytky – čokolády, oplatky, sušenky a občas nějaký cukr. Přicházejí a odcházejí, ale vždy je nějaký kousek po ruce pro případ hypoglykemického záchvatu.

Nůž – každý muž ho má mít, tak ho mám i já. Jen jsem velký těžký nůž, který jsem prakticky nepoužíval nahradil malým lehkým nožem, který prakticky nepoužívám.

Cestovní dýmkový sada – nikdy nevíte, kdy se vám naskytne možnost příjemné procházky parkem.

Sirky – kdyby náhodou došel benzín do zapalovače.

Ležatá osmička

Počátek tohoto příběhu se datuje několik měsíců zpět. Sestřin kamarád, vystudovaný stomatolog, si otevřel ordinaci, ona se k němu přihlásila a po dobrých zkušenostech mi ho doporučovala. Tou dobou uplynuly od mé poslední návštěvy zubaře asi tři roky, tak jsem si říkal, že když už tam budu muset zajít, tak proč nevyzkoušet něco nového, že? Moje předchozí zubařka stejně nejspíš zapomněla, jak vypadám a jistě by ji uvedlo do rozpaků, kdyby sestřička musela pro mou kartu do sklepního archivu. A co si budeme povídat, už jsem jí měl plné zuby.
Tak jsem tedy přišel k novému zubaři, který mi provedl vstupní prohlídku, a aby věděl, na čem jsme, poslal mě na celkový rentgen zubů, jelikož není zrovna velký fanda zubů moudrosti. A výsledkem bylo tohle:

Jak jistě sami vidíte, obzvláště levá dolní osmička je „lehce“ nakřivo a tlačí na ostatní zuby. Navíc u těchto částečně prořezaných zubů vzniká pod dásní kapsa, ve které se zadržují nečistoty, a tak jsem občas trpěl lehkými záněty dásní. Verdikt byl tedy jasný. Spodní osmičky musí ven a když už bude takříkajíc skalpel v ústech, bylo by dobré vzít i ty horní, aby se předešlo případným problémům.

A tak jsem tedy minulou středu šel na operaci. Jak tomu bývá zvykem, po cestě jsem zabloudil, jako snad ve všech zdravotních ústavech, ale nakonec jsem dorazil na místo, a to jen s asi 10 minutovým zpožděním. V čekárně mi sestřička dala podepsat informovaný souhlas, který jsem měl asi hned podepsat a nečíst. Protože v postupu operace ve výčtech nástrojů jsem narazil na pojem „kostní dláto“ a v seznamu rizik operace věci jako „poškození měkkého patra“ nebo „zlomení dolní čelisti“, což mi samozřejmě na odvaze moc nepřidalo.

Když jsem vešel do ordinace, došlo mi, že jde opravdu do tuhého. Sestřička mě totiž hned po vstupu informovala, že si mám odložit a převléknout se do operačního hábitu, neboli andělíčka a na hlavu si nasadit čepec. Pak jsem pokračoval na operační sál, kde jsem se položil do křesla. Přiběhla sestřička, na prst mi připnula oxymetr a zase odběhla. Za chvíli se vrátila a se slovy „Tak se podíváme, jak moc se bojíte.“ se podívala na můj srdeční tep. Po přečtení hodnoty 108 úderů za minutu usoudila, že hodně a hned dodala, že se vůbec bát nemusím.

Pak přišel na řadu doktor. Podíval se na můj rentgen a zeptal se, jestli chci začít tím horším, nebo tím lehčím. Řekl jsem, že raději tím horším, tj. má ležatá osmička. Hodil mi přes hlavu plachtu s otvorem jen na ústa, takže zbytek operace mohu jen letmo odhadovat. Napíchal do mě asi deset injekcí, a když mi odumřela půlka obličeje a začal jsem slintat, pustil se do operace. Dále to odhaduji na nějaké řezání, vrtání, broušení, trhání a šití. Jediné, co si pamatuji jasně byla věta „Teď ucítíte prasknutí.“ a potom jsem ucítil prasknutí. Neuplynula ani hodina a bylo po všem. Pak už jsem jen dostal od sestřičky led na chlazení, poučení, co všechno nesmím a předpis na prášky proti bolesti a antibiotika. Po cestě jsem si vyzvedl medikamenty a vyrazil domů.

Další tři dny jsem strávil v posteli s oteklým obličejem. Poté dokonce i mimo postel. Dnes jsem byl po týdnu na kontrole. Asi po čtyřiceti minutách čekání (jelikož všichni byli zřejmě objednaní na stejnou dobu) jsem vyfasoval velmi milou doktorku. Sice měla celou dobu roušku, tak vlastně nevím, jak vypadá, ale rozhodně měla milé a uklidňující oči. Ta mě pochválila, že se mi dásně dobře hojí. Dokonce tak dobře, že mi jeden steh zarostl a skoro nešel vytáhnout. Nicméně teď jsem již vysvobozen. Tedy když nepočítám ty zbylé dva zuby…