Už přes měsíc jsem nic nenapsal

…asi bych to měl napravit, co? Tohle už jste asi četli na Twitteru, že? To nevadí. Nedávno jsem takhle seděl, koukal do stěny a najednou mě napadlo – nemám já náhodou blog, nebo tak něco? Nakouknu do internetů a je tomu skutečně tak. Blog mám, ale už jsem na něj dlouho nic nevyvěsil. Počkejte… jo je to víc jak měsíc. Poznal jsem to podle nadpisu. Tak tedy směle do práce. Nejlepší by bylo navázat na poslední článek. AFO skončilo a co se dělo dál? Za tu dlouhou dobu se určitě událi nějaké ty události a některé z nich by možná stály i za zmínku…

Já a AFO (den 4. a 5)

Vypadá to, že vám mám hodně co říct. Je toho dokonce víc, než jsem předpokládal, takže jsem musel celé AFO rozdělit na 3 články. Ale nebojte se, tenhle je opravdu poslední. V pátek jsem byl totiž jen na jedné přednášce, v sobotu na dvou filmech a v neděli jsem nebyl nikde, protože už jsem byl ze všeho těžce vyčerpán a navíc se promítaly vítězné snímky. Jak jsem vás informoval minule, jedním z těchto snímků byl právě Téměř dokonalý člověk, který jsem již viděl a další mě příliš nezaujaly.

Já a AFO (den 3.)

V minulém článku jsem vám stručně popsal události prvních dvou dní Academia Film Olomouc. Tím však pro mě tento festival nekončil. Po minulých zkušenostech, kdy jsem po některých filmech a přednáškách přemýšlel o smyslu života a podobných pitomostech, jsem se rozhodl, že v následujících dnech se pokusím vyhnout filosofické rovině a budu se zaměřovat na techničtější dokumenty. Já tedy filosofuji rád… to nemohu říci, ale raději si pro tyto příležitosti zvolím hospodu.

Já a AFO (den 1. a 2.)

Ač se to zdá neuvěřitelné, AFO, neboli Academia Film Olomouc, je nejstarší festival, který se věnuje vědecko-popularizačním a dokumentárním filmům. Daleko zajímavější ovšem je, že jsem jej, od jeho založení v roce 1966, navštívil úplně poprvé. Ptáte se, jak je to možné? Sám netuším. V Olomouci žiji celý svůj život a vždy jsem tak nějak chodil kolem a ničeho si nevšímal. O vědu se zajímám a dokumenty mám rád, takže jsem opravdu nedokázal pochopit, že jsem tam ještě nikdy nebyl. Nezbylo mi nic jiného, než se prostě sbalit, vyřídit si akreditaci a den co den chodit na dokumenty a přednášky z celého světa, a to i na témata, kterých si normálně tak nějak nevšímám.

Jedna aplikace, dva národy

Včera se to stalo. Požehnání i prokletí v jednom. Vyšel Instagram pro Android. Už jsem vám jednou psal, proč nemám rád Instagram. Tehdy to byl nezaujatý článek, kde jsem se snažil vyhýbat negativním zmínkám o jakémkoliv mobilním operačním systému a hodnotil jsem pouze software, a to z umělecko-fotografického hlediska. Korektnosti je však konce. To co mne v posledních dvou dnech tak rozčílilo není samotný Instagram, ani zvýšené množství (dle mého velmi subjektivního názoru) zprzněných fotek, ale chování některých lidí. Mezi uživateli produktů Apple se (jako všude jinde) najde pár fanatiků, kteří musí dávat najevo svou domnělou společenskou nadřazenost. A tohle je příběh o nich…

Jak správně blogovat

Tak jsem si říkal, že se tomuto pochybnému a často zatracovanému odvětví literární činnosti věnuji již dost dlouho. Možná tak dlouho, že bych mohl začínajícím bloggerům udělit pár dobře mířených ran. Tedy rad, samozřejmě. Chcete-li nějaké ty pravidelné čtenáře, musíte jim nabídnout něco, kvůli čemu se budou rádi vracet. A to nejlepší, co pro ně máte, jste vy sami. Základem blogu je osobní přístup. Právě tím se liší od „sterilních“ zpravodajských plátků a technických portálů. Tím samozřejmě neříkám, že nesmíte psát politické komentáře, nebo recenze nové elektroniky. Jen se neomezujte na strohá fakta s rovnávání čísel, v tom vás překoná každý vyhledávač. Raději řekněte, jaký z toho máte pocit a jestli se ten nový telefon dá pohodlně opřít tak, aby na něj bylo dobře vidět.

Na nové adrese

Čtete tento článek? Čtete. Koukněte nahoru. Ano, až tam, do adresní řádky. Co tam vidíte? Ano, blog.errolek.cz. Tak jestli jste to nevěděli předtím, teď už to víte určitě – koupil jsem si doménu. Jelikož dnes měla firma Active 24, s. r. o. 15. narozeniny, nabízela domény .cz za symbolických 15 Kč (s DPH 18 Kč/rok). Po pětiminutovém zamyšlení někdy kolem půlnoci, kdy jim pod návalem zákazníků spadl server, jsem se na celou věc vykašlal a šel raději spát. Ráno jsem si však nemohl pomoci a došel jsem k názoru, že by byla škoda tuto příležitost nevyužít, a tak jsem se i stalo. Tak se teď raduji z nové, vlastní domény a doufám, že se radujete také. Tedy pokud nepatříte mezi ty, na které se nedostalo, pak jste na mě nejspíš naštvaní. Nicméně novou adresu blogu znáte. A na nové adrese nejsem jen já, přestěhoval se tam i Buster.

Továrna na peníze

Mobilní operátor – poctivé řemeslo… kartelové dohody… také jsem chtěl být mobilní operátor. Jenomže se obávám, že koalice O2, T-Mobile a Vodafone mezi sebou již nemá místo. Pokud by ovšem zájemce nebyl tak finančně nadaný, že by si mohl dovolit podplatit ČTU, který tomuto našemu malému oligopolu nečinně (a za úplatu) přihlíží. Nazývejte mě konspiračním teoretikem, ale ruku na srdce, kdo z vás si upřímně myslí, že to tak není? V podstatě je to veřejné tajemství. Je to něco jak náš milý ČEZ, který zdraží elektřinu, protože je moc velký odběr, a tak lidé začnou šetřit, načež ČEZ opět zdraží elektřinu, protože je malá poptávka a oni potřebují dohnat čísla z minulého roku, aby si mohli vyplatit miliardové odměny za to, že lid zase oškubali o něco více.

Jak jsem se vygooglil

Oblíbeným a velice kontroverzním tématem poslední doby je soukromí na internetu. Nejsem nijak extrémně paranoidní (jinak bych asi neměl blog, Twitter a nefotil a nepopisoval každý svůj den v projektu 365), ale zároveň se snažím, abych na internetu nezanechával různé kompromitující materiály. Protože jak všichni víme, co jednou dáme na internet, to už nikdy nesmažeme. Ale jak říká Mereček Cukrberků, soukromí je přežitek 20. století, a tak sdílíme vše bez ohledu na následky. Ale proč o tom mluvím? Jednou za čas si pro klid v duši posadím, udělám si pohodlí a vygooglím se. Někdy jméno, jindy přezdívku, a čekám, co vypadne. Podle toho se pak zamyslím, jestli bych neměl některé věci omezit.

Tak co bude s tím blogováním?

Pokud náhodou patříte k hrstce pravidelných čtenářů, nejspíš jste si povšimli, že jsem za celý únor napsal jen jeden trapný, ba přímo ubohý článek a 3. díl povídky, který jsem stejně napsal asi před rokem. Což je mimo jiné velice zajímavá příhoda, protože 2. díl je starý asi 3 roky a 1. jsem opravdu psal v den zveřejnění, ale o tom jindy. Teď totiž nadešla chvíle, kdy si sednu a napíšu nadmíru zajímavý článek, který vás 100% přesvědčí, že jsem stále při síle, a to jak fyzické, tak duševní. Tedy možná. No, vlastně spíš ne. Ve skutečnosti budu jen tlachat o tom, co jsem všechno dělal, že jsem se nedostal k blogování. Nebo jinými slovy – jak se říká u nás mezi informatiky – GetRandomVýmluva();