Proč nenávidíme?

Na to je, kupodivu, naprosto jednoduchá odpověď: nenávidět je lidské. Každý z nás nemá něco rád a něco přímo nesnáší. A s touto nenávistí většinou chodí ruku v ruce další lidská vlastnost, a to touha vnucovat všem vlastní názor nebo jej alespoň vykřičet do světa. Příchod internetu nám samozřejmě usnadnil spoustu práce. Na sociálních sítích se můžeme vesele sdružovat, spájeni společnou nenávistí. Neuvědomujeme si však, že zatímco něco nenávidíme, děláme věci, které nenávidí někdo jiný. Tak dobře, uvědomujeme si to, ale je nám to jedno, protože nenávidíme lidi, kteří nenávidí to, co my máme rádi. A to se dostáváme do začarovaného kruhu. Nenávidíme někoho, kdo něco nenávidí, ergo měli bychom nenávidět sami sebe. To ale neděláme, protože jsme sobečtí a ostatním měříme jiným metrem, než sami sobě. A to je další z typicky lidských vlastností.

Proč o ale píši. Kdysi jsem narazil na blog 1000 věcí, co mě serou a hned jsem si řekl, co to píše za člověka, že je to strašný debil a kdo ví, co všechno a tak jsem se rozčílil, že jsem chtěl hned napsat článek o tom, jak nesnáším lidi, kteří nesnáší všechno kolem sebe a ještě se tím veřejně chlubí. Napočítal jsem však do desíti, zhluboka se nadechl a řekl si, že se nebudu snižovat na stejnou úroveň. A pak jsem si uvědomil, že jsem stejný jako oni. Sice o tom (většinou) nepíšu na blogu, ale v menší míře na Twitteru. A tehdy jsem si uvědomil, že jsme všichni stejní a jiní už nebudeme. Takové lidstvo bylo, je a bude.

A už se dostáváme k jádru pudla. Kdy to všechno začalo? Když pračlověk našel houbu a druhý našel větší, tak ho ten první zmlátil a houbu mu sebral? Když první kmen vyvraždil druhý kmen, protože měl hezčí výhled na moře? Začíná to vypadat, že příčinou nenávisti bude ve většině případů další obdivuhodná vlastnost člověka, a to závist. Z tohoto závěru plyne, že mě autoři výše zmíněného blogu naštvali nejen proto, že občas nadávali na věci, které mám rád, ale že jsem jim záviděl jejich úspěch. Je to tak? Za chvíli budeme muset na pomoc zavolat Sigmunda Freuda!

Na závěr by mělo přijít nějaké ponaučení, aby měl článek nějakou přidanou hodnotu. Bohužel ponaučení není. Řekl bych „mějte se rádi“, ale asi by to moc nepomohlo. Vzhledem k tomu, že za těch pár milionů let od doby, kdy první opice vzala klackem po hlavě jinou, se mnoho nezměnilo, nezmění to ani můj článek, ale kdo ví, třeba alespoň někoho naštvu.