Bleskovka: EU a její „zákazy“

Každý, kdo pracuje v médiích ví, že to co prodává noviny, jsou titulky. Stejné pravidlo platí i pro internetové zpravodajské servery. Titulek zkrátka musí upoutat pozornost čtenářů a fakt, že je nepřesný, nebo mnohdy dokonce nepravdivý, jde stranou. Když pak takový redaktor ví, že čtenáři nemají příliš v lásce Evropskou Unii, sáhne po titulcích jako „Evropská Unie zakázala prodej pomazánkového másla“ nebo „Evropská Unie zakáže Česku marmelády“. Průměrní (ne)čtenáři se s titulkem spokojí a rychle běží do diskuse postěžovat si, jak je EU debilní spolek, jak úředníci nemají nic na práci, a tak vymýšlí debilní zákony nebo jednoduše, že EU je banda debilů. To jim samozřejmě nebudu rozmlouvat, ale na tomto místě se musím EU zastat.

Když jste nadprůměrně gramotný jedinec a kromě palcových titulků zvládnete přečíst i malé písmo článku, dozvíte se, že nejde o žádné zakazování výrobků, nýbrž snahu o jejich správné označení. A světe div se, jde o dobrou věc. Jde o ochranu spotřebitelů. A spotřebitelé jsme my. Nevím jak vy, ale když já jdu do obchodu pro máslo, chci mléčný výrobek. Kostku žlutobílé hmoty, která se kdysi houpala v kravském vemeni. Nechci vylisované kytky, nebo vybělené deriváty ropy. Když si tedy koupím máslo, chci mít jistotu, že to opravdu máslo bude a domů si nedonesu jakýsi prapodivný rosol bez chuti. Zvláště když chytří obchodníci, stejně jako chytří redaktoři, použijí na slovo „máslo“ pěticentimetrové písmo a ono rozhodující „pomazánkové“ je někde malým písmem splývajícím s pozadím.

Ale ještě k té marmeládě. Tento případ naopak považuji za zcela zcestný. Já jsem vždy žil v domnění, že marmeláda je ze zcela rozmixovaného ovoce a džem obsahuje větší kusy. EU naproti tomu zastává názor, že marmeláda musí být vyrobena z citrusových plodů. Což mi nějak nejde do hlavy, neboť samotné označení pochází z portugalského marmelo, tedy česky kdoule. Ty sice mají citrónové aroma, ale v podstatě to jsou takové skoro-jablka. Kdyby tedy EU řekla, že se slovem „marmeláda“ smí označovat jen produkt vyrobený z kdoulí, souhlasil bych. Neochotně, ale souhlasil. Ale co, zavařeniny si vyrábíme převážně sami, takže tomu budeme i nadále říkat marmeláda, nehledě na nálepku, kterou bude mít stejný výrobek v obchodě.

A jaké z toho plyne ponaučení? Dávejte si pozor na titulky. Stejně jako bulvární pisálci, tak i obchodníci se vás budou snažit nalákat na atraktivní titulek a krásný obal. Nás však ale zajímá obsah. A tak vám tedy radím, nečtěte jen titulky, čtěte celý článek. Nekoukejte jen po tom, jak se výrobek jmenuje, ale pro jistotu si čtěte i jeho složení.

Bleskovka: Proč jsem nešel volit

Pokaždé, když přijdou volby, najde se skupina lidí, která nechápe, že nemáme volební povinnost, nýbrž volební právo. Lidé, kteří se neúčastní voleb jsou jimi označováni velmi nelichotivě. Často se ozývají zlá zvolání typu: „To je ti osud naší země úplně u prdele?“ nebo „Kdo nejde k volbám, volí komunisty!“ Tito lidé bývají často tvrdohlaví a arogantní a nezajímají je důvody, ani motivy nevoličů. Jedinou omluvenkou je smrt.

Já osobně jsem volič příležitostný. Záleží, jaký orgán se volí a je-li z čeho vybírat. Na posledních krajských volbách jsem byl. Ač jsem se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí snažil zvolit příznivou budoucnost pro naše město i kraj, nakonec vyhrál akvapark. Stane se, ne každá volba může být úspěšná. Také jsem byl na posledních parlamentních volbách. Opět jsem volil stranu, která mi připadala jako nejlepší. Vyhrála však strana jiná, ale nehledě na vítězství pak zemi ovládla koalice strany třetí. Tehdy jsem alespoň částečně něčemu pomohl, ale pořád to nebylo to pravé…

Politika mě začala rozčilovat. Nikdy jsem se oni nijak extra nezajímal a nikdy jsem jí pořádně nerozuměl. Když pak před pár dny přišly volební lístky, tázal jsem se sám sebe, kdo si zaslouží můj hlas? Lidi znám jen z plakátů v tramvaji a z billboardů. To že se na mě usmívají mě však nepřesvědčí o tom, abych je volil. Tak co tedy? Pročítat si curriculum vitae všech zúčastněných? Na to nemám zrovna náladu. A tak jsem se ocitl v bodě, ve kterém jsem chtěl k volbám jít, ale nevěděl jsem koho volit. A tehdy jsem si vzpomněl na „veselou“ příhodu z domova důchodců, kde staré babky povídali, že dělníci jsou důležití, a tak půjdou volit dělnickou stranu. Co to s tím má společného? Pokaždé chodí k volbám i lidé, kteří žijí mimo realitu. Nesledují politické dění a politice nerozumí. Stejně jako já. Jenže tito lidé jsou natolik naivní a důvěřiví že se nechají nakrmit předvolebními sliby nebo podlehnou různým pochybným motivům. Nemáte rádi Romy? Volte DSSS…

A já si tedy říkám, jaký to má smysl. Jít k volbám jenom proto, aby mě lidi neoznačovali za zbabělého sráče? To nemám zapotřebí. Volit kohokoliv jenom proto, abych si mohl odškrtnout na seznamu položku „jít k volbám“ je hovadina. Volit za každou cenu bez rozmyslu, ať už z jakéhokoliv důvodu je stokrát větší blbost, než nejít volit vůbec. Proto jsem se smířil se svým osudem ignoranta, zbabělce a zabedněnce a tyto volby jsem vynechal. Inu svoboda volby spočívá i v tom, mít možnost volbu vynechat a nebýt k ní nucen s pistolí u hlavy.

---

Tyto důvody jsou samozřejmě strašně hloupé a jako obhajoba před pro-volebními radikály nemohou obstát.

Co máš v tašce?

Tohoto projektu jsem se již kdysi (podle serveru Twitpic je to „289 days ago“) účastnil, ale ne na blogu, ale pouze na Twitteru. Před pár dny mi jej připomněla na svém blogu Looney, a tak jsem se rozhodl jej oživit, nafotit znovu a zhodnotit, jak se za ten (skoro) rok obsah mé tašky změnil.

Tak v prvé řadě, což je asi tak nejzásadnější, jsem si stihl vyměnit prostěradlo z modrého na červené.

Buster – dokud bude žít má 365, bude mým neodlučitelným společníkem.

Foťák – bez něj prakticky neodcházím z domu. Jednak kvůli Busterovi, ale i kvůli neopakovatelným příležitostem všedního života, které by bylo škoda nezachytit a nesdílet.

Ministativ – příslušenství k foťáku, které často přijde vhod.

MP3 přehrávač – bez této moderní vymoženosti bych byl odsouzen v MHD poslouchat cizí rozhovory a to se přeci nedělá.

USB kabeláž – ke kabelu miniUSB-USBsamec přibyl kabel miniUSB-USBsamice, který naprosto postrádá smysl, jelikož jsem s sebou přestal tahat tablet, ke kterému jsem jej používal.

Pouzdro na brýle – zbytečnost, kterou jsem vyhodil, protože brýle stejně pořád nosím na očích. Nahradilo jej osobní pouzdro na Bustera.

Tablet – z části nahrazen čtečkou, nosím už jen výjimečně.

Medikamenty – Alerid na alergii a Ascorutin na má oblíbené krvácení z nosu.

Antistres roll-on – protože život vysokoškoláka je někdy velmi psychicky náročný.

Mentolky – nahradil jsem Hašlerkami chytře maskovanými v krabičce od mentolek.

Kniha – plně nahrazena knihou elektronickou, ale nebojte, na ty papírové jsem nezanevřel.

Peněženka – bez peněz a bez dokladů nemůžu přece opustit bydliště, že?

Bloček – pro případ záchvatu inspirace nebo jako školní sešit. Zažil jak útržky povídek, tak příklady z Pravděpodobnosti a statistiky.

Propiska – ta se hodí vždy, jenom pozor, ať se vám nepřemnoží jako mně. Ale co má člověk dělat, když mu je všude nutí…

Klíče – viz peněženka. Jen Vochomůrka(?) přišel o nohu.

Kapesníky – jsou lepší než rukáv.

Kavárenské přebytky – čokolády, oplatky, sušenky a občas nějaký cukr. Přicházejí a odcházejí, ale vždy je nějaký kousek po ruce pro případ hypoglykemického záchvatu.

Nůž – každý muž ho má mít, tak ho mám i já. Jen jsem velký těžký nůž, který jsem prakticky nepoužíval nahradil malým lehkým nožem, který prakticky nepoužívám.

Cestovní dýmkový sada – nikdy nevíte, kdy se vám naskytne možnost příjemné procházky parkem.

Sirky – kdyby náhodou došel benzín do zapalovače.

Ležatá osmička

Počátek tohoto příběhu se datuje několik měsíců zpět. Sestřin kamarád, vystudovaný stomatolog, si otevřel ordinaci, ona se k němu přihlásila a po dobrých zkušenostech mi ho doporučovala. Tou dobou uplynuly od mé poslední návštěvy zubaře asi tři roky, tak jsem si říkal, že když už tam budu muset zajít, tak proč nevyzkoušet něco nového, že? Moje předchozí zubařka stejně nejspíš zapomněla, jak vypadám a jistě by ji uvedlo do rozpaků, kdyby sestřička musela pro mou kartu do sklepního archivu. A co si budeme povídat, už jsem jí měl plné zuby.
Tak jsem tedy přišel k novému zubaři, který mi provedl vstupní prohlídku, a aby věděl, na čem jsme, poslal mě na celkový rentgen zubů, jelikož není zrovna velký fanda zubů moudrosti. A výsledkem bylo tohle:

Jak jistě sami vidíte, obzvláště levá dolní osmička je „lehce“ nakřivo a tlačí na ostatní zuby. Navíc u těchto částečně prořezaných zubů vzniká pod dásní kapsa, ve které se zadržují nečistoty, a tak jsem občas trpěl lehkými záněty dásní. Verdikt byl tedy jasný. Spodní osmičky musí ven a když už bude takříkajíc skalpel v ústech, bylo by dobré vzít i ty horní, aby se předešlo případným problémům.

A tak jsem tedy minulou středu šel na operaci. Jak tomu bývá zvykem, po cestě jsem zabloudil, jako snad ve všech zdravotních ústavech, ale nakonec jsem dorazil na místo, a to jen s asi 10 minutovým zpožděním. V čekárně mi sestřička dala podepsat informovaný souhlas, který jsem měl asi hned podepsat a nečíst. Protože v postupu operace ve výčtech nástrojů jsem narazil na pojem „kostní dláto“ a v seznamu rizik operace věci jako „poškození měkkého patra“ nebo „zlomení dolní čelisti“, což mi samozřejmě na odvaze moc nepřidalo.

Když jsem vešel do ordinace, došlo mi, že jde opravdu do tuhého. Sestřička mě totiž hned po vstupu informovala, že si mám odložit a převléknout se do operačního hábitu, neboli andělíčka a na hlavu si nasadit čepec. Pak jsem pokračoval na operační sál, kde jsem se položil do křesla. Přiběhla sestřička, na prst mi připnula oxymetr a zase odběhla. Za chvíli se vrátila a se slovy „Tak se podíváme, jak moc se bojíte.“ se podívala na můj srdeční tep. Po přečtení hodnoty 108 úderů za minutu usoudila, že hodně a hned dodala, že se vůbec bát nemusím.

Pak přišel na řadu doktor. Podíval se na můj rentgen a zeptal se, jestli chci začít tím horším, nebo tím lehčím. Řekl jsem, že raději tím horším, tj. má ležatá osmička. Hodil mi přes hlavu plachtu s otvorem jen na ústa, takže zbytek operace mohu jen letmo odhadovat. Napíchal do mě asi deset injekcí, a když mi odumřela půlka obličeje a začal jsem slintat, pustil se do operace. Dále to odhaduji na nějaké řezání, vrtání, broušení, trhání a šití. Jediné, co si pamatuji jasně byla věta „Teď ucítíte prasknutí.“ a potom jsem ucítil prasknutí. Neuplynula ani hodina a bylo po všem. Pak už jsem jen dostal od sestřičky led na chlazení, poučení, co všechno nesmím a předpis na prášky proti bolesti a antibiotika. Po cestě jsem si vyzvedl medikamenty a vyrazil domů.

Další tři dny jsem strávil v posteli s oteklým obličejem. Poté dokonce i mimo postel. Dnes jsem byl po týdnu na kontrole. Asi po čtyřiceti minutách čekání (jelikož všichni byli zřejmě objednaní na stejnou dobu) jsem vyfasoval velmi milou doktorku. Sice měla celou dobu roušku, tak vlastně nevím, jak vypadá, ale rozhodně měla milé a uklidňující oči. Ta mě pochválila, že se mi dásně dobře hojí. Dokonce tak dobře, že mi jeden steh zarostl a skoro nešel vytáhnout. Nicméně teď jsem již vysvobozen. Tedy když nepočítám ty zbylé dva zuby…

Seriálové okénko (1)

Good cop (30. srpna, BBC) – 80 %

Jak už název napovídá, seriál pojednává o policistovi. A máte-li trochu přehled o názvech filmů a seriálů, jistě vám rychle dojde, že tenhle polda vůbec nebude dobrý. On tedy vlastně dobrý byl, ale pak se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. John Paul Rocksavage, přezdívaný Sav, jednoho dne obědval se svým kolegou Andym v bistru, kde zrovna tou dobou popíjela skupinka kriminálníků. Jeden z nich obtěžoval servírku, což se Savovi samozřejmě nelíbilo, a tak dotěrnému grázlovi doporučil, aby opustil lokál. Ten tak sice učinil, ale před odchodem ještě přislíbil, že příští policista, kterého potká, od něj dostane pořádnou nakládačku. A tak se také později stane.

V noci jsou Sav a Andy posláni vyřešit rušení nočního klidu. Nikdo neotvírá, a tak se rozdělí. Zatímco Andy vchází předním vchodem, zatímco Sav jde k zadnímu. V tu chvíli se však ukáže, že je všechno jen léčka, kterou gangsteři nastražili, aby nalákali nějakého policistu, na kterém by si smlsli. A v tu chvíli se z dobrého poldy stane polda zlý. Sav se totiž stane svědkem brutálního umlácení vlastního kolegy, kterému může jen nečině přihlížet (Protože britští policisté přeci střelné zbraně nepotřebují.). To přivede Sava k tomu, aby převzal spravedlnost do svých rukou a pomstil smrt svého nejlepšího přítele.

Kromě této hlavní dějové linie se stáváme svědky i několika dalších případů a každodenní práce policie, Savových soukromých problémů s jeho bývalou přítelkyní a problémů s jeho nemocným otcem.

Celková atmosféra seriálu je velice temná. A to nejen po stránce dějové, ale i visuální. Ne celém seriálu není prakticky nic veselého a dokonce i úspěšné případy mají ve své podstatě smutný konec. Což pro mne byl celkem šok, jelikož jsem od Britů zvyklý spíše na humor, který propašují i do vážnějších kusů, jako třeba The Fades. Tady však celkově depresivní atmosféru dokresluje deštivé počasí, temné barvy, tíživá hudba nebo třeba citace z knih Britských klasiků, které Sav předčítá svému otci.

Ještě jedna maličkost. K seriálu zatím neseženete české titulky. Vůbec se tomu nedivím, neboť jsem se sám o překlad pokoušel a po dvou hodinách práce a asi 15 minutách přeloženého materiálu jsem vše vzdal. Berte to tedy jako kurz angličtiny.

Revolution (17. září, NBC) – 60 %

Jednoho dne vypadla na celém světě elektřina. Nikdo neví jak, nikdo neví proč a nikdo to neumí napravit. A když říkám „nikdo“ myslím tím samozřejmě 99,9% část běžné populace. Je to celkem děsivá představa a tím pádem i skvělý námět na seriál. A jak nám již několikrát kázala minulost, i skvělé náměty se dají zpackat. Nevím tedy jak k výpadku došlo (to se snad dozvíme v dalších dílech, pokud seriál nezruší), ale budeme-li za zdroj výpadku silný elektromagnetický puls, není mi jasné, že přestaly fungovat i baterie a jak se zdá, nefunguje ani elektromagnetická indukce, statická elektřina nebo elektrochemické reakce, jelikož se za 15 let od výpadku nepodařilo lidstvu vytvořit byť sebemenší zdroj elektřiny. Takže musíme předpokládat, že v tom hrají roli tajemné síly, novodobá magie, nebo jiná „bubákovina“, což docela dost ubírá na celé katasrofálnosti. Kdyby seriál vyprávěl o životě lidí pár dní po výpadku, jak panikaří, rabují a vraždí se kvůli zmrzlině, byl by zřejmě mnohem zajímavější.

Jako kdyby nestačil zpackaný tak skvělý nápad, tvůrci pro jistotu do hlavní role postaví prapodivnou Tracy Spiridakos, která 40 % času vypadá, jako by ji někdo zrovna praštil do hlavy, dalších 30 %, jako kdyby měla zácpu a posledních 30 %, jako kdyby se chtěla rozbrečet, ale režisér jí to zakázal. Její bratr je astmatický packal, který si vždy hraje na hrdinu, když mu někdo míří na hlavu, pak je tam nějaký týpek s neuvěřitelně falešně vyhlížejícím účesem a plnovousem a doktorka, která buď fňuká nad fotkami dětí, která nemůže dostat z iPhonu, tedy pokud zrovna někomu neprolívá hrdlo kyselinou. Do toho hodný strýček – cvičený zabiják, ve kterém přeci jen tluče dobré srdce. Takže zase nic nového. Jediná postava, která mě vlastně nějak zaujala, je kapitán Neville – nemilosrdný zabiják a velitel milice.

Verdikt: Když člověk moc nepřemýšlí nad logikou událostí, jak to, že i otrokyně v pracovním táboře jsou hezky umyté, nalíčené a v zářivě vypraném a nažehleném tílku, dívat se na to dá. Vlastně je to daleko lepší zábava, než většina toho, co nám servíruje televize. Zatím nemohu slíbit, že tento seriál dokoukám dokonce, ale mohu vám slíbit, že jestli se tak stane, podruhé už si ho nepustím.

Last Resort (27. září, ABC) – 90 %

Po jednom dílu se vždycky špatně hodnotí a po tom dalším může jít hodnocení velice rychle dolů. Zatímco předchozí seriál mě trailerem nadchl a hned pilotem zklamal, tento mě trailerem uchvátil a pilotem zatlačil do židle. Nikdy jsem moc neměl rád filmy ani seriály z moderního vojenského prostředí. Ohledně tohoto žánru jsem zatvrzelý fanoušek druhé světové a všechny Iráky a Afghánistány mne nijak neberou. A když teprve uvážím filmy odehrávající se v ponorce, ty mě přímo nudili. Ale tohle je tak trochu jiný kousek. Kousek silně zavánějící konspirací. A to mám naopak zase rád.

Sledujeme život posádky americké jaderné ponorky. Ti dostanou rozkaz vystřelit čtyři jaderné lavice na Pakistán. To se samozřejmě kapitánovi moc nezamlouvá, jelikož USA není tou dobou s Pákistánem ve válce, a navíc příkaz přišel sekundárním kanálem. Proto se vynoří, poruší rádiové mlčení, jednak, aby se podívali na Hannah Montanu, ale taky proto, aby si ověřili rozkaz u vyšších autorit. Na druhém konci ho však akorát zbaví velení. To převezme jeho první důstojník a vyžádá si totéž. To chlapíky „tam nahoře“ zřejmě naštve a vystřelí na ně řízenou střelu a tuto „nepříjemnou“ událost pak svedou na Pákistán a ihned nasadí odvetný úder.

A co se stane s posádkou? Střela je samozřejmě nepotopila, ale jen poškodila ponorku. Vynoří se tedy na blízkém ostrově, kde je shodou okolností radarová stanice NATO, která celou událost zachytila. Co tu tedy máme? Mezinárodní jaderný konflikt, bandu odpadlíků s těžce ozbrojenou ponorkou, kteří jsou tak trochu naštvaní, že se je snažili zabít jejich vlastní nadřízení a vůbec se nebojí svou ponorku použít proti nim, již jmenované nadřízené, kteří nejen že vyvolávají mezinárodní jaderné konflikty a snaží se zabít vlastní lidi, ale kteří ani neváhají poslat dva bombardéry, aby zničily celý ostrov i s radarem NATO (Vidíte, co by se nám mohlo stát, kdybychom si tu nechali něco takového postavit?). Ano, málem bych zapomněl. Ještě tu máme ostrovany, kteří nejsou tak zcela spokojení s tím, že se jim doma potlouká banda ozbrojených lidí, kteří jim před domem v zálivu parkují jadernou ponorku.

Po dlouhé době seriál, při kterém mi padala čelist, běhal mráz po zádech a chvílemi jsem měl dokonce v koutku oka slzu (Zatracený prach!). Nezbývá, než doufat, že veškerá akce a napětí neskončila prvním dílem a bude zdárně ve stejné kvalitě pokračovat.

Žijeme jen jednou

Pamatujete ještě ty časy, kdy jste chodili na základní školu? Ať to byly časy dobré, či zlé, vždy si najdeme okamžiky, na které budeme rádi vzpomínat i po letech. Vzpomínky jsou to jediné, co nám zůstalo. Čas odplynul jako voda a nikdo nám jej nevrátí. Vzali nám školní lavice, vzali nám žákovské knížky, ale vzpomínky, ty nám nikdy nevezmou.

A co teď? Co bude dál? – To nikdo neví.

Dokončím školu? Najdu si práci? Založím rodinu? Budu žít šťastně až do smrti? – To nikdo neví.

Nesklátí nás nějaká zákeřná civilizační choroba, kterou lidstvo trpí? Nestane se nám nějaká nepříjemná nehoda? – To nikdo neví.

Jak tedy naložit s životem? Jak jej správně žít? Jako by každý den byl náš poslední? – To nikdo neví.

Chybí nám totiž zkušenosti, neb žijeme jen jednou…

Bleskovka: #Prohibice

Ministr zdravotnictví vyhlásil zákaz prodeje nápoje s obsahem alkoholu nad 20 %. Vlastně řekl s obsahem ethanolu nad 20 %, takže methanol by měl být v pohodě. To samozřejmě vyvolalo vlnu nevole z řad (s)prostého lidu. Jak si to vůbec vláda mohla dovolit?

A na sociálních sítích to ihned začalo vřít. „Neeeee!“, „Jak to mohli udělat?“, „Co teď budeme dělat?“, „Dnes asi žádný #drunktweet nebude, co?“. Skoro to vypadá, jako kdyby lid český nepil nic jiného, jak hektolitry vodky a tuzemáku. Upřímě, když jste byli naposledy v hospodě, co jste si dali? Já pivo. A předtím? Taky pivo. Kdy jsem si dal naposledy v hospodě panáka? To si nepamatuji. A rozhodně ne proto, že bych jich vypil tolik. Stejně tak si nepamatuji, že bych šel někdy do supermarketu a koupil si lahev kořalky. A já se teď ptám, koho (z těch, kteří tak vesele nadávají a zoufají si) se to vlastně dotkne? A upřímně si odpovím: mně rozhodně ne. Máme pivo, máme víno a jestli jsme na tom hodně špatně, pořád si můžeme dát zelenou. Takže se dehydratace určitě bát nemusíme…

A ještě jedna věc. Kolik máte doma alkoholu? Stihnete ho všechen vypít, než tato „prohibice“ skončí? (Což odhaduji tak na 1 až 2 týdny.)

Rodinný výlet (2) – Slezsko

Zlaté Hory

Zlatohorská radnice

Polský hraniční kámen

Rozhledna Biskupská kupa

Výhled do krajiny

Rejvíz

Velké mechové jezírko

Lávka přes rašeliniště

Jeseník

Lázeňský areál

Motýl

Priessnitzův pramen

Rodinný výlet (1) – Slovácko

Uherské Hradiště

Model města

Sraz veteránů – motorka

Kašna v parku před Slováckým museem

Náhodou objevená venkovní čajovna

Buchlovice

Hrad Buchlov

Výhled z hradní věže

Spytihněv

Baťův kanál

Zdymadlo na kanále

Stručná historie města Agorapolis

---

Stáhněte si povídku do své čtečky (=

---

Tento příběh se odehrává ve městě Agorapolis, centru obchodu, zábavy a kriminálních živlů. V domově mnoha lidí, nebo alespoň lidem podobných forem života. Ale ze všeho nejvíc je Agorapolis městem rozdílů. Žijí zde pospolu lidé snad ze všech koutů světa. Lidé všech možných národností, ras a náboženských vyznání, což samozřejmě vede k nepokojům, rasovým útokům a „svatým válkám “. Město žije čtyřiadvacet hodin denně a ani na minutu se nezastaví. Dokonce i v noci a brzo nad ránem jsou ulice plné lidí. Ať už to jsou drobní obchodníci, snaží se vydělat kdy je to jen možné, větší obchodníci, kteří již brzy ráno vykládají zboží z lodí a vozí si jej do svých obchodů, strážníci, potulující se v ulicích nebo obyčejní lidé, kteří vědí, že brzy ráno je u stánků méně lidí a nevadí jim, že si kvůli tomuto přepychu musí přivstat.

Je fascinující, jak tohle město může vůbec fungovat. Všichni hrdě prohlašují, že Agorapolis je jejich domovem, ale vezmete-li z davu deset lidí, stěží najdete dva mluvící stejnou řečí. Nikdo tady nikomu nerozumí, ale přesto se všichni domluví. Na každém rohu je kostel, chrám, či jiné svaté místo, ale každé patří jiné náboženské skupině. Lidé se navzájem okrádají tak, že nakonec nikomu nic nechybí. Naštěstí je tu Městská stráž Agorapoliská, dohlížející na to, aby kromě škod na zdraví a životech nedošlo náhodou ke škodám na majetku města. Ještě by se mohlo stát, že by třeba rozbité okno radnice bylo strženo z jejich, už tak dost nízkého platu a oni by pak byli nuceni brát úplatky vyšší, než je povoleno pátým odstavcem dodatku o živnosti nad rámec zaměstnání.

Celé město je řízeno baronem, knížetem, králem nebo hrabětem. Záleží jen na tom, jak si současný vládce říká, nebo co je zrovna v módě. Panovník sídlí v paláci uprostřed města, který býval dříve Městskou operou. Byla to první kamenná stavba v Agorapolis a také jediná budova, která přežila velký požár v roce 467. To bylo také důvodem, proč se stala sídlem panovníka. Tehdejší vládce, Baron Sigmund von Spinneburg, se vrátil ze „služební cesty“, prošel se mezi hromadami popela až k budově opery a prohlásil památnou větu: „Jatožeto nezořelo?!“ Pak se rozhodl, že se v jediné stojící budově usadí a přestavěl ji na palác. Asi o deset let později, za Velké revoluce, se palác stal centrem odboje. Revolucionáři obývali palác celé tři dny, než při hledání zásob otevřeli dveře od místnosti, kde měl Baron von Spinneburg svou sbírku obřích cizokrajných pavouků. Po pár dnech podezřelého klidu vnikla do paláce armáda, revolucionáři byli vysekání s kokonů a následně popraveni.

Další vládce, Šáh Abdul Amar Al-Ashif zvaný Všemocný, měl zase jiné „úchylky“. Tak především bral ručníky ze všech umýváren v paláci a nosil je na hlavě. Také s oblibou hrával se svými poddanými šáhy, zvláštní hru s černými a bílými figurkami různých tvarů a velikostí, z nichž se každá po hracím poli pohybovala jiným způsobem, což nebyl nikdo, kromě něj, s to pochopit. Cílem hry bylo zajmout protihráčova šáha. Nikdo tuto hru ovšem neovládal tak dokonale jako Všemocný, důsledkem čehož v paláci markantně ubývalo služebných, kuchařů a komorníků. Ano, trestem za prohru byla smrt. Šáh měl ještě jednu zálibu – Palácovou gardu – skupinu elitních bojovníků, které si sám vycvičil. Býval totiž nejobávanějším válečníkem a vojevůdcem Smaragdové říše, tedy do doby, než její vláda vytěžila všechny smaragdy, zadlužila se a byla nucena zrušit svou nákladnou armádu. Abdul byl náhle bez práce, a tak se vydal do světa hledat štěstí. Nalezl ho v Agorapolis, kde se rozhodl ujmout vlády. Při pohledu na jeho zkrvavený zahnutý meč a bezhlavé mrtvoly se nenašel nikdo pátý, kdo by se mu rozhodl v tom zabránit.

Současným panovníkem je Lord Garrett Goderick, pravděpodobně nejúspěšnější a nejoblíbenější vládce. Je to ten typ vladaře, kterého prostě musíte mít rádi. Za jeho vlády dosáhlo město největšího rozmachu. Stalo se křižovatkou obchodních cest, byl vybudován průplav, aby mohly do města vplouvat nákladní lodě a Agorapolis začalo fungovat jako hodiny. Lord Goderick také nechal přestavět palác, tentokrát však na obrovskou kancelář, kde se řeší veškerá administrativa, včetně soudů v modrém salónku a poprav na nádvoří. V čele této kanceláře samozřejmě sedí on…

V současné době město funguje téměř dokonale. Klid města narušují jen občasné útoky náboženských fanatiků na cizí svatostánky. Mrtvá těla jsou však vždy odklizena ještě před svítáním, takže se vlastně nic vážného neděje. Dokonce i rasové nepokoje se uklidnily. Projevovat totiž nenávist vůči jiné rase ve městě plném jiných ras se rovnalo sebevraždě. Všichni si žili spokojeným životem ve svých čtvrtích^* a scházeli se na společném tržišti, aby si postěžovali a zanadávali. Každý sice mluvil svým jazykem, ale tomu, že vám zase zastánci Velkého M‘Bemba převrátili popelnici, rozuměl každý, zvlášť když jste vyprávění obohatili zběsilou gestikulací.

Zkuste si představit takový normální den na tržnici. Malý, asi metr a půl vysoký, plešatý mužíček s ulepeným plnovousem v kožené vestě pobité kovovými cvočky přijde ke stánku, kde prodává vysoký vyzáblý černoch v pestrobarevném kroji a spoustou korálků.

Mužíček začne: „To chcu!“ a ukáže na to či ono.

Černoch za hlasitého chrastění korálů pozvedne podivné ovoce a povídá: „Badesat.“

„Sisa pomátl ne? Pade za taků malů blbost?“

„Garinach malma, pan. Badesat,“ trvá na svém černoch.

Mužíček vytáhne z pouzdra u pasu nůž, který je pomalu tak dlouhý, jako jeho předloktí a začne se s ním škrábat za uchem.

Černoch pochopí, o co jde a chvějícím se hlasem se zeptá: „Davaset?“

„Toš to zni dobřejc,“ pod vousy se objeví něco jako úsměv a nůž se vrátí do pouzdra.

Proběhne obchod a černoch se ještě rozloučí smutným „Pride zaz.“

Zkrátka, někteří lidé mají zvláštní dar, domluvit se vždy a všude. Navíc, v Agorapolis mají cizinci výhodu, protože v tomto městě jsou cizinci všichni. Spíš narazíte na svého krajana, než na člověka, jehož rodina zde žije alespoň tři generace.

Podle legendy město založili tři lidé, kteří se náhodou potkali uprostřed pusté krajiny. Byl to pašerák drahých kamenů Matma Dhíli, zloděj koní Jo Wu a sňatkový podvodník s nepochybně pravým jménem John Doe, všichni utíkající před zákonem. Za normálních okolností by se nejspíš pozabíjeli, ale setkali se na neutrální půdě, všichni chudí^† a navíc bez sebemenší chuti přijít k úrazu. A tak si tu rozdělali stany. Po té zde vyrostlo jedno z největších měst na světě. Co se stalo mezi tím, legenda neuvádí, což ji poněkud ubírá na věrohodnosti. Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy…

---

* Jestli lze něco, čeho je ve městě asi pětadvacet, nazvat čtvrť
† Když nepočítáte kožený pytlík plný drahokamů, pět koní a pár zlatých prstenů s diamanty