Dám Vám malý úkol. Vezměte si tužku a papír, nebo alespoň klávesnici a monitor (mít něco mezi tím se také hodí) a napište, kolik jste dnes potkali lidí. Kolik z nich byli muž a kolik bylo žen. Stejně určete počet dětí do 15 let a důchodců. Teď se pokuste vzpomenout, kolik jste viděli sličných brunetek, mužů s brýlemi, kolik různých filmových motivů jste viděli na batůžcích školáků, jestli jste viděli někoho v obleku nebo třeba ve žlutých botách. Spočítáte, kolik kolem vás projelo kočárků?
Pokud nejste zrovna Sherlock Holmes, který má v tuto chvíli popsaný čtyřicetistránkový blok, ale to jen proto, že vynechává podrobnosti o tom, co měli dotyční k obědu a ve které části města bydlí, což lze snadno poznat podle odstínu hlíny na jejich botách, což je mimochodem prosté, drahý Watsone, budete odpovědi na tyto otázky hledat jen velice těžko. Pro většinu z nás jsou lidé prostě jen lidé. Taková kulisa. Součást prostředí. Pozadí. Něco jako domy nebo stromy. Prostě tam jsou, ale my je přehlížíme. Vidíme je, ale nevnímáme.
A teď vám dám druhý úkol. Až půjdete příště ven, rozhlédněte se kolem sebe. Nenahlížejte na lidi jako na celek, ale jako na jednotlivé dílky skládanky. Sledujte jejich tváře. Každá je jiná, ale přesto mají mnohé společné. Na některých poznáte, jsou-li šťastní či smutní, jiní mají tvář kamennou a nečitelnou. Kdyby tak bylo snadné číst v lidských tvářích stejně snadno, jako v otevřených knihách. Každá jízda tramvají a každá procházka parkem by před vámi otevírala stovky nových příběhů. Neuvěřitelně komplexních a propracovaných, že by je nedokázal vymyslet ani ten nejlepší spisovatel. Příběhy navzájem propletené, které dohromady tvoří tak silný celek, že jej lidská mysl není s to pojmout.
Závěrečný úkol je tedy jednoduchý a zcela zřejmý. Zkuste se začíst do lidských životů. Každý z nás si nosí jedinečný příběh, a kdo ví, třeba jednou potkáte někoho, komu se bude líbit právě ten Váš.
Žádné komentáře:
Okomentovat