Pan volavka právě odpočíval po pozdní večeři. Seděl před zapáleným krbem, ve velkém koženém křesle, a užíval si klidných chvil sobotního večera. V jedné ruce držel sklenku s letitou whisky a ve druhé doutník z dalekých ostrovů*. Pan Volavka byl šťastný. Měl za sebou úspěšný den, kdy obohatil svou sbírku trofejí o další kousek – šestnácteráka. Kdybyste vešli do pokoje, ihned byste zjistili, že se ocitáte v příbytku lovce. Na zemi medvědí kůže, na stěnách vycpané zvířecí hlavy a nad krbem visela těžká lovecká kuše. Ti nejbystřejší by si všimli, že zdobená krabice na doutníky ležící na stole skrývá zlacené logo Agorapoliské městské obory a nápis „Všechno nejlepší k 60. narozeninám přejí přátelé z klubu.“
U stropu se vznášely kotoučky lehce namodralého dýmu. Pan Volavka je s napětím pozoroval a v jeho šťastných očích se odrážely tančící plameny hořícího dřeva v krbu. Najednou se dým přesunul ke dveřím. Okno bylo otevřené a vítr si pohrával s vínově rudým závěsem. Pan Volavka odložil sklenici na stůl. Ještě jednou si potáhl z doutníku a zamáčkl jej v popelníku. Protáhl se a volně svěsil ruce podél křesla. Stojací hodiny v rohu místnosti potichu tikaly a ručičky naznačovaly, že každým okamžikem bude půl dvanácté. Těžké kyvadlo pomalu rozráželo vzduch nasycený kouřem.
BIM. Pan Volavka prudce vstal, během sekundy se otočil o sto osmdesát stupňů a v jeho ruce se cosi zalesklo. Vzduchem prolétla šipka z malé příruční kuše, proletěla závěsem a zarazila se do obložení z ebenového dřeva.
BIM. Na druhém konci pokoje spadla váza. Další obrat čelem vzad. Najednou pan Volavka ucítil chladnou ocel na své šíji a pod krkem ho svírala ruka v černém rukávu.
„To není dobrý nápad,“ ozvalo se mu těsně u ucha.
„Kdo jste? Co chcete?“ vykoktal ze sebe a oddálil ruku od pouzdra na opasku, protože si uvědomoval, že kdyby se o něco pokusil, moc dlouho by na tomto světě nezůstal.
„Přišla jsem vás zabít, sire," pronesla klidným hlasem žena v černém.
„Cože? Proč? Já vám nic neudělal?“
„Dostali jsme zaplaceno za vaši hlavu, sire.“
„Proč? Kdo vám zaplatil? Dám vám víc!“ snažil se vyjednávat pán Volavka.
„Je mi líto, sire, politika cechu je v tomhle velice striktní,“ vysvětlovala vražedkyně, „neptáme se a máme přísný zákaz diskutovat o zakázkách s kýmkoliv, včetně oběti. Nikdy nevíte, kdo poslouchá.“
„Ach tak,“ povzdechl si a dodal: „Takže z toho se asi nevyvléknu… A odkdy v cechu pracují ženy?“
„Od loňského roku, sire, pro některé úkoly je to téměř nezbytné.“
„A to si běžně tahle povídáte se svými, ehm, ‚zákazníky‘?“
„Jen s těmi zajímavými, sire. Dlouho se mi nestalo, aby si mne některý z nich všiml, natož aby se bránil. Opravdu obdivuhodný výkon na váš věk.“
„Děkuji. Jsem rád, že když už musím zemřít, že mě z tohoto světa sprovodí tak milá a zdvořilá žena, jako vy.“
„Je mi líto pane, není to nic osobního, je to jen práce. Ale slibuji, že to nebude bolet.“
„To jsem rád.“
„Sbohem, sire,“ řekla žena na rozloučenou a zasunula ostří do těla oběti. Pan Volavka byl okamžitě mrtev a, jak slíbila, necítil žádnou bolest.
Pomalu položila tělo na podlahu, vytáhla nůž a na ránu nasypala zvláštní prášek. Po chvilce rána přestala krvácet a téměř se zacelila. Pak vzala mužovo bezvládné tělo, přenesla ho do postele a přikryla dekou. Zvedla ze země spadlou vázu a postavila ji zpět na podstavec. Poté vylezla z okna a postavila se na římsu. Zavřela svůj únikový východ a speciálním nástrojem otočila vnitřní kličkou a zabezpečila tak okno zevnitř. Přeručkovala zpět po provaze na protější budovu. Jediným svědkem celého činu byla černá kočka sedící na vlhké kamenné zdi před domem. Ta se však soustředěně věnovala osobní hygieně.
* Je to trochu klišé, ale mužové věku a postavení pana Volavky zásadně popíjí whisky a kouří doutníky, inu pivem a cigaretami bychom nedosáhli stejného efektu.
Jak jsem ti už psal na twitter: Povídka podle mě postrádá jakoukoliv pointu: Nikam to neústí, nemá to žádné zajímavé rozuzlení. Ve zkratce je to o tom, že jedna ženská někomu vlezla do místnosti a zabila ho. A svědkem tomu byla jenom kočka.
OdpovědětVymazatCo si myslím, že jako čtenář bych se měl dozvědět:
- Proč ho ta ženská chtěla zabít
- Kdo byl ten chlap
- Proč tak s napětím pozoroval dým v místnosti.
- Zda vražedkyni očekával.
- Jaktože věděl, že v cechu dřív nepracovaly ženy.
Co jsem se dozvěděl a myslím si, že je nepodstatné:
- Že strážní hodně kouří cigarety
- Jak se jmenuje město
- Jak se spouští pouliční lampa na ulici
- Že se vražda stala o půl dvanácté (pokud to bylo podstatné, mělo to někde být naznačeno)
- Že existuje přípravek zacelující rány
Pár technických poznámek:
- u doutníků z dalekých ostrovů je hvězdička. Ale nikde není poznámka pod čarou
- O vražedkyni se na konci mluví jako o muži.
Takže popořadě. Tahle povídka je součástí většího celku a 2. díl není poslední, takže některé informace zůstaly skryty záměrně.
OdpovědětVymazatJe rozdíl mezi tím, co by se čtenář měl dozvědět a co by se chtěl dozvědět.
- Proč ho žena zabila se čtenář dozví. Dostala za to zaplaceno, je to její práce, na nic víc se neptá.
- Kdo byl ten chlap se také čtenář dozví. Pan Volavka – vášnivý lovec, v současné době spokojený zámožný důchodce.
- Dým s napětím pozoroval proto, že že je to nejspíš nejlepší zábava, jaká se starému muži naskytne.
- O tom něco napovídá fakt, že si jen tak lenošil s nataženou kuší po boku.
- To je skutečně dobrá otázka. Ale když čtenáři vyzradím všechno, co zbude pro jeho fantasii?
Co je nepodstatné se možná zdá jen tobě. Detaily jako strážný s cigaretou dotváří atmosféru „běžného života“. Říkají, že když zrovna po střechách neskáče vražedkyně, odehrávají se „normální“ každodenní události. Jméno města dodává další kousek „reality“. Čím by bezejmenné město bylo zajímavější? Že se vše odehrálo o půl dvanácté je stejně podstatné jako barva závěsů. Kdybych tyto detaily vypustil, příběh by fungoval dál, ale pak bych také mohl napsat „v noci přišla ženská a zabila chlapa.“ To by však nejspíš nebylo moc čtivé, že? Stejně bych mohl napsat „…a přelezla po laně na druhou stranu“ a nezabývat se lampou, ale to by bylo značně jednoduché. Snažil jsem se nastínit jak město vypadá, jak funguje a proč jinak by bylo mezi domy natažené lano. Navíc to ukazuje, že si postava umí poradit s technickými překážkami, takže nejspíš nebude úplně hloupá, což naznačuje také její vyjadřování a použitý slovník. Přípravek zacelující rány má zase ukázat, že má postava přístup ke speciálním „technologiím“ které zřejmě nebude mít každý doma, což ji přidává na tajemnosti (a možná i nadřazenosti).
Ohledně technických poznámek mohu jen přiznat chybu. Poznámka se vytratila při kopírování. Nesrovnalost v rodě jsem nějak přehlédl. Obě chyby napravím.