Varování: článek může obsahovat stopové množství kofeinu.
Ráno jsem vstal a dal vařit vodu, abych mohl vykonat svůj každodenní kávový rituál. Vytáhnu hrneček z police, připravím si svůj French press, otevřu skříňku, a co mé oko nevidí? Nevidí kávu! V tu chvíli se můj spánkem znavený mozek rozklepal. Jako v hollywoodském blockbusteru se mi zablesklo před očima a zpomalený černobílý záběr mi vyjevil, jak jsem předchozí den vybíral z plechovky poslední zbytky pražených zrn.
Nedávno jsem si řekl, že by bylo dobré věnovat trochu více času svému blogu, a tedy i Vám - čtenářům. Začal jsem tedy přemýšlet, jak vám pobyt na těchto stránkách zpříjemnit. Prvním krokem bylo polichotit oku. Zasedl jsem proto k jednomu nejmenovanému grafickému editoru a vytvořil snad alespoň trochu přívětivou hlavičku (podle mého názoru je jednoduchá a zároveň elegantní (=). Dalším krokem bylo zpřístupnění širšímu spektru čtenářů, proto jsem upravil sdílení článků a přidal oblíbená tlačítka "Like This" a "Tweet This", a také "Předplatné", tudíž zasílání zpráv do vaší oblíbené čtečky. Neleňte a šiřte. Zatím poslední změnou bylo zkrácení článků na hlavní Stránce. Pro vás to znamená (snad) lepší přehlednost, jelikož články jsou více pohromadě a nemusíte scrollovat přes tři obrazovky k dalšímu. Pro mě to znamená lepší přehled o návštěvnosti a čtenosti (fuj,to je slovo...) jednotlivých příspěvků.
Doufám, že tyto změny oceníte a budu rád, když mi je patřičně zkritizujete.
V životě každého z nás (rozumějte samců) přijde okamžik, kdy se chlapci mění v muže. Tím samozřejmě nemluvím o prvních sexuálních prožitcích nebo ulovení a zabití divokého prasete holýma rukama. Jedná se, obrazně řečeno, o jakési osvícení, či chcete-li, prozření. Okamžik, kdy si uvědomíte, že ty zničené žluté boty (zasvěcení vědí), které leží ve skříni, již nikdy nosit nebudete a po roce schovávání je vyhodíte. A dnes jsem se rozhodl vyhodit ten Facebook (dále FB), který mi tu tak dlouho leží...
Tak, včera mi (stejně jako většině vysokoškoláků) začal další školní rok. Začal Informatickou propedeutikou II, která nás má připravit na psaní diplomových prací v sázecím systému TeX. Já jsem naštěstí (ve skutečnosti to byla spíš prozíravost až "vychcanost") v předchozím ročníku navštěvoval doplňkový předmět TeX pro začátečníky, kde jsem se do jisté míry naučil tento systém používat.
Po minulém, velmi rozpačitém příspěvku (který i přes fakt, že rozhodně není nejlepším příkladem mé práce zapůsobil, jak měl) jsem se rozhodl uveřejnit jednu ze svých lepších prací. Jedná se o fejeton, který jsem napsal před dvěma roky speciálně pro 6. vydání KofolaZpravodaje - Člověk a technika. Vyšel také ve školním časopise Elektronka. Snad se mi podaří napravit reputaci (=.
Nebojte, tento článek se netýká stavby zesilovačů, ani akustických problémů na koncertě. Pro změnu se bude zase jednou týkat mé literární činnosti. Tak tedy k té zpětné vazbě. Jak člověk pozná, že odvádí dobrou práci? Někdo ho pochválí. Muzikant na koncertě sklidí potlesk, krasobruslař sklidí plyšáky, ale co takový literát? Samozřejmě se může řídit počtem prodaných výtisků své poslední knihy. Co takový malý literát, který ještě knihu nenapsal, natož aby ji vydal? Ten se musí spolehnout na své kamarády. S kamarády ovšem přichází jeden problém, a to, že nejsou příliš objektivní. Rádi chválí, kritice se však vyhýbají.
Když jsem zde posledně dával fotky, řekl jsem si, že by to neměla být záležitost ojedinělá, nýbrž pravidelná.
Pro začátek jsem se rozhodl oprášit dávno zapomenuté fotografie ze střední školy. Chodil jsem tehdy se svými kamarády a spolužáky do fotografického kroužku, který odpoledne po vyučování, zcela dobrovolně a bez nároku na plat vedl náš učitel matematiky a fyziky. Velká škoda, že se kroužek rozběhl až ke konci našeho působení v onom ústavu. Každopádně, našim cílem bylo přiučit se pár věcí o digitálních fotoaparátech, správní kompozici a expozici a všem, co se kolem focení točí.
Rozhodl jsem se, že udělám pár "lepších" fotek mojí nové hračky, nad kterou jsem se posledně tak rozplýval, ať všichni vědí, o čem jsem to tak krásně mluvil. Tím také můžete pro změnu posoudit mé fotografické dovednosti, místo těch literárních.
Snad se mi podaří v blízké době oprášit můj fotografický aparát a nafotit nějaké, alespoň trochu publikovatelné fotky a oživit tak jinak mírně jednotvárný blog.
Každý z nás má nějaké dlouhodobé sny. Každý po něčem (tajně) touží a chce to za každou cenu. Teď nemluvím o lízátku, ani o nových botách, ale o těch velkých snech jako "vždycky jsem sem se chtěl podívat Paříže a navštívit Eiffelovu věž" a "už od mala jsem chtěl vidět pyramidy" nebo "jednou bych si chtěl pořídit super rychlý kabriolet". Můj sen byl pořídit si elektrickou kytaru.
Kdo mě nějakou dobu zná, dobře ví, že mám rád hudbu. Začínal jsem jako každý druhý tím, že jsem poslouchal takzvanou "populární" hudbu. Co se hrálo v rádiu bylo in a muselo se to přece líbit všem. A tak jsme v mládí stejně jako ostatní poslouchal všemožné Taneční ligy a podobné nesmysly. Vždy se mi však více líbily hity z 80. let a symfonická hudba. Nedával jsem to však příliš najevo, abych nebyl vyloučen ze společnosti. Pak ale nastal zásadní zlom v mém životě.
