Po minulém, velmi rozpačitém příspěvku (který i přes fakt, že rozhodně není nejlepším příkladem mé práce zapůsobil, jak měl) jsem se rozhodl uveřejnit jednu ze svých lepších prací. Jedná se o fejeton, který jsem napsal před dvěma roky speciálně pro 6. vydání KofolaZpravodaje - Člověk a technika. Vyšel také ve školním časopise Elektronka. Snad se mi podaří napravit reputaci (=.
Vím, že tato fráze se používá spíše ve spojení s ohněm, nicméně hodí se i pro techniku. Je zde totiž jedna poněkud zneklidňující otázka, kterou se zabývali a stále zabývají spisovatelé sci-fi a filmoví scénáristé. Spiknou se v budoucnu proti nám naše vlastní výtvory? Otázka to nadmíru zajímavá.
V první řadě si musíme uvědomit jednu věc. Kdyby opravdu nastala ona „vzpoura strojů“, byli bychom v nevýhodě. Na mě by touto chvílí zaútočil počítač s příslušenstvím (včetně tiskárny, zesilovače a reproduktorů), mobilní telefon, digitální hodinky, stolní a stojací lampa, lustr a pár desítek metrů vodičů. Kdybych se pokusil utéct, jistě bych po cestě narazil na hi-fi věž, televizi, rádio, video, termostat, pračku, ledničku, mikrovlnou troubu, rychlovarnou konvici a toustovač. Přiznejme si, že elektrospotřebičů je mnoho a jsou všude kolem nás. Byli bychom bez šance.
Upřímně řečeno, mám z technického pokroku celkem strach. Hrozím se doby, kdy budou mikroprocesory všude, třeba i v květináčích, aby mi řekly, že můj fíkus je nasuchu a půdní extrakt má nízkou koncentraci dusíku. Jednoho rána vstanu a uvidím, jak na displeji mé chladničky bliká velký červený vykřičník, a tak se zeptám „co se děje?“ a lednička mi ihned odpoví, že inteligentní jednotka zabudovaná do dna tetrapaku hlásí, že obsah mléka v krabici je pod kritickou hranicí a jestli si chci ochutit ranní kávu, musím donést z komory druhou krabici mléka, která však v lednici dosáhne vhodné teploty až za 7,321 minuty, a proto mi doporučuje kávu černou, jelikož za 12,344 minuty musím vyrazit z domu, protože při dnešní teplotě, rychlosti větru a tlaku vzduchu potřebuji na cestu na zastávku přesně 9,468 minuty, takže bych nestihl zchladit mléko natolik, aby káva měla správnou teplotu a já ji stihl včas vypít .
To je jen (doufám) přehnaná fantasie. Ale zkuste si představit obyčejný den každého z nás. Ráno mě vzbudí elektronický budík a vstanu do tepla, které mi zařídil hodný pan termostat, jenž byl tak laskav a zapnul v šest ráno topení. Dojdu si na záchod, kde si můžu rozsvítit a poté dokonce spláchnout. Poté jdu do koupelny, kde si pustím vodu, kterou mi po cestě trubkami ohřeje žár hořícího plynu v karmě. Na zubní kartáček z tvrzených polymerů uhlovodíků a syntetických štětin si nanesu chemickou směs zvanou zubní pasta, která obsahuje vše nezbytné k tomu, aby mé zuby byly silné a zdravé, tedy alespoň to tvrdí 9/10 zubních lékařů. Na snídani si dám granulovanou kávu. Tu zaliji vodou, která během krátké chvilky dosáhla bodu varu díky rychlovarné konvici. To vše dochutím trvanlivým mlékem z lednice, která si však s krabicí mléka nepovídá pomocí bezdrátové sítě, ale umí alespoň udržet věci chladné. Nakonec si tam přidám zkrystalizovanou rafinovanou cukrovou řepu, která prošla tolika procesy, že už se „té věci“ vytažené ze země ani trochu nepodobá (můžu jen doufat, že z ní opravdu je) a zakousnu k tomu strojově plněnou koblihu, s přírodně identickou meruňkovou marmeládou.
Spěchám na tramvaj, opět koukám na své digitální hodinky, jestli ji stihnu. Stojím na zastávce a slyším hukot strojovny, která si pohrává s vysokým napětím. Pak si zmáčknutím tlačítka otevřu dveře. Řidič na oplátku také zmáčkne tlačítko a já se dozvídám, na které zastávce vlastně nastupuji. V tramvaji uzřím spoustu lidí poslouchajících přehrávače MP3, které dokážou v rekordně krátkém čase zpracovat jedničky a nuly ve svém křemíkovém „mozku“ a vykouzlit z nich hudbu a jako bonus vám na svém barevném displeji zobrazí jméno interpreta a název písně, která právě hraje. Další skupina lidí si pohrává s mobilními telefony a mění krátké textové zprávy na již zmíněné jedničky a nuly a „vystřelují“ je vstříc oběžné dráze naší planety, kde je družice, která je vždy ve správný čas na správném místě, odrazí zpět a to mnohem rychleji, než by člověk stačil přejít na druhý konec vozu a sdělit onu depeši osobně. Přijíždíme k další zastávce. To už se počítač s GPS navigací v kabině tramvaje dostává do blízkosti počítače v ukazateli na zastávce a oznamuje mu, že tramvaj právě přijela a že ji může s klidem v „duši“ odstranit ze seznamu očekávaných souprav a poslat na dispečink zprávu, že je vše v pořádku.
Vystoupím z tramvaje a mířím ke škole. Již na zastávce si někteří zapálí zpracované fragmenty tabáku zabalené v něčem, co bývalo kdysi tělem stromu, než se to potkalo s dřevorubcem a následně prošlo celým dřevozpracujícím a papírenským průmyslem a zapálí zapalovačem s monokrystalem křemíku, který při působení tlaku generuje elektrické napětí, a to v podobě jiskry zapálí plyn a ten následně cigaretu. Už jsem u dveří školy a vytahuji klubko měděného drátu zalité v černém plastu. To přiložím ke snímači, který během několika sekund porovná kód s databází, zjistí, že jsem opravdu žákem školy a pošle pár volných elektronů, které mi otevřou dveře. To vše pro jistotu sleduje kamerou sekretářka sedící v kanceláři někde nade mnou a za několika metry drátu.
Ve škole přijdu poprvé za den do styku s počítačem, pomocí kterého si prohlédnu stránky uložené na harddisku 10 000 km daleko ode mě. A poté přemluvím Pascal, ať mi generuje náhodné pozice pěšců na šachovnici until keypressed; a výsledný program si uložím na přenosnou paměť typu Flash. Po hodině si zajdu k automatu na kávu. Když budu mít štěstí, a nebude ukazovat „OUT OF ORDER“, naházím do něj mince, které projdou magnetickou, vodivostní a hmotnostní kontrolou, aby se automat přesvědčil, že nejde o padělky a na oplátku si mohu zmáčknout jedno z mnoha tlačítek, každé odpovídající jinému nápoji. Odvar pražených plodů kávovníku mi pomůže přežít výuku a hurá na oběd a domů. Hurá domů, na oběd ne.
Zase doma. Zapnu si počítač a rozproudím v něm nepředstavitelné množství jedniček a nul. Přes komunikační program si vyměním pár zpráv s kamarády z druhého konce města, republiky, nebo dokonce světa. Jedna-nula-nula-jedna-jedna. A už mi hraje muzika. Někdo kdysi rozkmital strunu kytary, ta rozechvěla membránu. Pohla se cívka a naindukovala proud, Ten „natekl“ do počítače a změnil se v jedničky a nuly. Ty pak někdo optickým přístrojem vypálil na plastový kotouč s vysoce reflexní hliníkovou vrstvou. Můj počítač teď rozmotává asi 6 km dlouhou spirálu uchovanou na kompaktním disku a provádí opačnou operaci. Posílá jedničky a nuly do počítače, proud teče do cívky, membrána se hýbe, zhušťuje a zřeďuje vzduch a posílá zvukové vlny do mých uší.
Ale to už se spouští textový editor, který mi umožní napsat další zajímavý článek pro KofolaZpravodaj a možná i Elektronku.
Žádné komentáře:
Okomentovat