Tak se mi opět podařilo v hlubinách penvého disku vyhrabat jednu ze svých školních slohových prací. "Jak si snadno a rychle udělat nepřátele" bylo jedno z témat na přípravu k maturitě. Jak dopadla má finální maturitní práce se dočtete někdy příště, až se mi ji podaří najít a přepsat z papíru do počítače. Tak tedy...
Co je to za podivné téma, říká si jistě většina z vás. Kdo by si chtěl dobrovolně dělat nepřátele? Odpověď je jasná – nikkdo. Je to jen jiný způsob, jak napsat práci na téma Jak si neudělat nepřátele s tím rozdílem, že většina rad bude kladného charakteru a celý slohový útvar dostane pozitivní nádech, byť se jedná o téma celkově negativní. Na druhou stranu bude třeba použít notnou dávku nadsázky a ironie, kterou by běžný čtenář neby s to pojmout. Vlastně tím čtenáře akorát naštveme a uděláme si z něj snadno a rychle nepřítele. Až tak je to snadné.
Ve většině případů nám však psaný projev nebude stačit, a proto se musíme naučit, jak si dělat nepřátele přímo, tedy tváří v tvář. Chceme-li si tedy z někoho udělat snadno a rychle nepříele,musíme se zaměřit na základní kameny přátelství a s trochou umu je proměnit na kameny náhrobní. A co že jsou ony základní kameny?
Důvěra. Vkládá-li do nás někdo alespoň kousek důvěry, znamená to, že se s dotyčnou ososbou nacházíme v jistém druhu vztahu. Chcemeli tento vztah narušit, nezbývá nám nic jiného, než dotyčnou osobu zklamat. Nejlépe to uděláme tak, že vyzradíme nějaké jeho, nejlépe velmi osobní tajemství. Také neuškodí přidat nějakou tu pomluvu a na svou obranu si připravíme frázi „neříkal(a) jsi mi, že to nesmím prozradit, myslel(a) jsem, že to všichni ví“.
Další krokem je jistý stupeň ignorace zásad slušného chování. Lidově řečeno, kašlete na ně. Raději si vemte kodex slušného chování a jiné psané či jinak ustálené řády a začněte si bod po bodu odškrtávat, co je třeba porušit. Ideálním příkladem takového soupisu pravidel je školní řád, jehož pravidelným porušováním si zaručíme celou řadu nepřátel z učitelského sboru (ne, nejsou to zpěváci). Vzásadě nechodme do školy v období písemek a zkoušení. Když však náhodou příjdeme, uděláme to s náležitou grácií. Na první hodinu dorazíme tak kolem půl deváté, dveře otevřeme co nejhlasitějším způsobem, nejlépe vykopnutím, jelikož ruce máme zaplněné kelímkem s kávou a svačinou v igelitovém sáčku. Na učitele se raději ani nedíváme, protože má dost práce s učením a židli nám stejně nesundá. To raději okřikneme nějakého toho „vola“ spolužáka, hned se s ním dáme do řeči a prodiskutujeme včerejší „hutsou kalbu“ a „luxusní roštěnky“. Když probereme všechna důležitá fakta, otevřeme si notebook a začneme hrát. kdyby nás náhodou „ten debil“ vyvolal, řekneme mu, že tam nepůjdeme, že to stejně neumíme a ať nám dá klidně pětku. Také se můžeme vymluvit, na to, že jsme zrovna po nemoci, popřípadě před nemocí. Když nás vyuka přestane bavit, nebo dohrajeme hru, prostě se zvedneme a se slovy „zdar, já valím“ odejdeme ze třídy.
Když už nejsme školou povinní, musíme si najít jiné lidi na naštvání. Máme-li to štěstí, že jsme zaměstnaní (což by byl skoro zázrak s naším přístupem), můžeme si udělat nepřátele z našich kolegů. V případě samotného zaměstnavatele však uděláme výjimku. Nejen, že si zachováme práci, ale budeli šéf na naší straně, naštveme tím kolegy ještě víc. Své spolupracovníky zdravíme slovy „nazdar ulejváci“ popřípadě „tak co, zase se flákáte?“ Nezapomínáme také neustále pokuazovat na jejich nedostatky a zesměšňovat jejich přednosti. Když budeme mít štěstí, podaří se nám donutit „tu tlusťošku“ nebo „toho počítačovýho magora“, aby udělali práci za nás a sami si zatím zajdeme na oběd.
Vezmeme-li v úvahu, že je na světe je nějakých 6,8 miliard lidí, máme opravdu mnoho potenciálních nepřátel. Naučte se proto co nejvíce jazyků, abyste si mohli dělat nepřátele po celém světě.
Pokud jste si při čtení alespoň jednou řekli „tohle mi někdo udělat, tak ho nakopu“, slohová práce splnila svůj účel
Žádné komentáře:
Okomentovat