Colours of Ostrava 2010

Po tom, co jsem se konečně pořádně vyspal, jsem nabral síly, abych pár větami shrnul svou účast na 9. ročníku hudebního festivalu Colours of Ostrava. Festival se konal od čtvrtka 15. do neděle 18. července. Za tu dobu se na dvanácti scénách vystoupilo kolem sta skupin, kapel a DJů, deset divadelních souborů a konalo se jedenáct workshopů a odvysílalo se třináct filmů a dokumentů, přednášky nepočítaje. To samozřejmě nemohl jeden člověk stihnout, takže jen krátce o tom, co jsem na vlastní kůži zažil já.

Do Ostravy jsme přijeli vlakem, ve čtvrtek kolem druhé hodiny odpolední. Už tři týdny před festivalem bylo ohlášeno vyprodání všech 25000 lístků a bylo to znát. Do stanového městečka jsme přišli dvě hodiny po otevření a už v tu dobu byla nejlepší stinná místa obsazena. Ještě během čtvrtka, který bývá nejklidnějším dnem, bylo v kempu postaveno asi tisíc stanů. Asi hodinu před zahájením jsme se přesunuli do hradního areálu, ke hlavní scéně. Oproti minulým ročníkům nás čekala příjemná změna. Před scénou byli postavené tribuny. Koncert sledovaný z tribuny sice ztrácí na atmosféře a chybí mu energie, ale výhled z nich byl výborný a možnost chvíli posedět se občas ve čtyřdenním maratonu stání, skákání a tance hodí. A jdeme zahajovat. Ještě před koncertem nám zatančil Patrik Ulman, mistr republiky v tanečním stylu electro boogie. Nechyběla samozřejmě ani Zlata Holušová - zakladatelka festivalu, Tomáš Kolář - ředitel odboru korporativní marketing a sponzoring České spořitelny a Petr Kajnar - primátor města Ostrava. Po pár prů-vodních větách a otevření šampaňského začal první koncert - The Gipsy Queens and Kings (neplést s Gipsy Kings). Nejlepší cikánští (jen pro jistotu, cikán není sprosté ani rasistické slovo) hudebníci z Makedonie, Rumunska, Bulharska a Francie během dvou hodin ukázali, že jsou opravdovými mistry hudby, zpěvu a tan-ce. Živelné flamencové kytary, silné balkánské dechy, zpěv, tanec a step. Po utichnutí bouřlivého potlesku jsme se přesunuli na vedlejší scénu (Indie Scope Stage), kde vystoupilo jazzové kvarteto Open Hands, slo-žené z jazzových legend, které vystupovali s hvězdami jako Ella Fitzgerald, Aretha Franklin, Chick Corea, Elton John, Stivie Wonder nebo Michael Jackson. Muzikanti, kteří jsou důkazem, že, i přes průměrný věk kolem šedesáti let, nepatří do starého železa, ale právě naopak, že to umí pořádně rozjet. Pro mě nejlepší čtvrteční koncert a jeden z nejlepších celého letošního ročníku. Jediným negativem, za které samozřejmě nemohla skupina, bylo narušení krásné skladby, která byla zároveň modlitbou za nás a za všechny lidi světa. Do klidných zpěvů "halelůja" se začalo ozívat vzdálené burácení bubnů které bylo třeba nazvučit na vedlejší scéně. Byly to obrovské bubny korejských Dulsori, kteří předvedli směs tradiční korejské hudby a divadla v pestrobarevných kostýmech. Nejvíce mě překvapilo, že většinu skupiny tvořily ženy. Sám vím, že bubnování je velmi fyzicky náročné, zvlášť když hrajete na bubny, které mají tak dva metry v průměru, do kterých musíte bít opravdu velkou silou, aby zazněly v plné síle. A tato síla, která ovlivnila předcházející koncert, narušila i ten následující. Za tak hlasitého burácení se skupině Valravn nepodařilo nazvučit nástroje, a tak se koncert opozdil o patnáct minut. Rozhodně však stálo za to si počkat. Tradiční severská hudba vycházející z keltských kořenů ve směsi s elektronikou, podmanivý zpěv a netradiční nástroje jako nyklharpa, dulcimer, šalmaj, mandolína a niněra. Ideální zakončení dne (nebo spíše noci, koncert končil v 1.45).

Druhý den jsme začali koncertem na Kostelní scéně, kde nás svým překrásným hlasem očarovala překrásná izraelská zpěvačka Mor Karbasi. Poté jsme se přesunuli zpět do areálu výstaviště Černá louka, kde jsme si prohlédli další novinku letošního ročníku - New Yourk City stage, dekorovanou do stylu newyorských klubů, kde nechybělo rozdělení "chodníku" na dvě poloviny - "Tourist" a "New Yorkers" nebo projekce přímého přenosu s webkamery v centru New Yorku. Vše se však netýkalo jen vzhledu, ale především stylové hudby - jazz, blues a funky. Uvidíme, s jakým regionem se setkáme na této scéně příští rok. V den a hodinu naší návštěvy ve virtuálním New Yorku koncertovala Tonya Graves, v našich krajích známá přede-vším jako zpěvačka Monkey Business, původem však z USA, která zahrála směsici jazzu, funky a soulu, slo-ženou částečně z vlastních skladeb, ale i z předělávek jiných interpretů, například Safe from Harm od Massive Attack. Následoval přesun do areálu Slezkoostravského hradu, kde jsme vyslechli pár skladeb jazz punku v podání Acoustic Ladyland, které nás však nijak nenadchli, a tak jsme šli na obchůzku nesčetného množství stánků a pomalu se připravovali se na další koncert. Bylo to jedno z největších překvapení festivalu - Dubmarine. V brožurce jsme si přečetli, že skupina "filosofuje ve zvukové stěně tanečního reggae, dancehallu, dubu, hip hopu, elektroniky, dechové sekce a artilérie bubnů". Reggae mám rád, ale hip hop vážně nemusím, ale řekl jsem si, že zkusit se má všechno. Ve chvíli, kdy ze zákulisí vyběhl aboridžinský domorodec oděný jen do dlouhé sukně v kmenových barvách a od pasu nahoru včetně obličeje pomalovaný "válečnými" barvami, věděl jsem, že koncert bude nabitý energií. A bylo tomu tak. Reggae kytary, perkuse a dechy, do toho taneční bicí a zběsile rychlá recitace. Velkým oblíbencem publika se stala zpěvačka skupiny, vystupující v černých šatečkách a opeřené čelence, která se naučila hned několik českých vět, včetně "můžete si koupit naše cédéčko za tři sta korun". Po tomto představení překypujícím energií jsme si museli dát pauzu. Poté jsme se opět přesunuli na výstaviště, a to tak, že jsme si po cestě poslechli část koncertu na hlavní scéně, kde vystupoval Erik Truffaz Paris Project a konec koncertu majitelů třech sošek Anděla - Charlie Straight na české scéně. Náš cíl byl však na scéně Barvy. Tím cílem byla skotská skupina dvojčat Reidových - The Proclaimers. Po všech těch žánrových experimentech trocha obyčejného folk rocku, která ovšem nezklamala. Zvuk devadesátých let ve mě vyvolal nostalgické vzpomínky. A hurá zpět na hrad, kde nás čekala dávka experimentálního progresivního art rocku, tedy muziky, která je pro posluchače naprosto nestravitelná, takže jsem asi v půlce začínal usínat, tak jsme se raději přesunuli do poněkud pohodlnějšího stanu.

Sobotu jsme začali opět v kostele. Tentokrát to však byla Huong Thanh - zpěvačka z Vietnamu v doprovodu japonské hráčky na koto a čínského hráče erhu. Při této klidné odpočinkové muzice se nám ani nezdálo o tom, co nás čeká večer. Ale nepředbíhejme. Toho dne jsme se rozhodli vyzkoušet nějakou změnu a poprvé jsme navštívili divadlo. Své umění nám předvedli dva členové ostravského Divadla Bez střechy. Jeho název napovídá, že herci, šermíři a kaskadéři tohoto souboru nemají vlastní scénu a hrají převážně na ulici. Jak sami řekli, většinou hrají na trávě (a proto občas zapomenou slova). Divadlo, ač vychází z komedie dell'arte, bylo podáno velice "civilní" formou, prokládáno hovory s publikem i jeho aktivním zapojením a plné mých oblíbených slovních hříček (např. voják reaguje na sluhova slova "Hostinec je v první řadě můj" slovy "Takže děvčata si sednou do první řady a ten vousatej chlápek může jít dozadu..."). Po cestě z divadelní scény jsme si poslechli energické směs balkánské dechovky a argentinského tanga, kterou nám namíchali Alejandro Toledo & Magic Tombolinos. To už jsme se ale přesunuli na náš první český koncert festivalu. Očekávanou skupinou byl Čechomor, který sice velice dobře znám, ale nikdy jsem neměl možnost navštívit živé vystou-pení. I přes tropické teploty a ostré odpolední slunce byla velmi vysoká účast (což je téměř pravidlem, vy-stupuje-li na hlavní scéně česká kapela). Potom jsme si museli dát chvíli pauzu, neboť slunce bylo neúprosné a stínu málo. Krátce po šesté hodině nastoupila na hlavní scéně jedna z mála (ne-li jediná) afrických skupin - Mokoomba. Africké rytmy mám rád, a i když jich byl letos nedostatek a já se na ně těšil, byl jsem mírně zklamán. Možná to bylo jen příliš vysokou laťkou, kterou v loňském roce nasadil "bílý Zulu" Johnny Clegg a mistr djembe Mamadi Keïta. To už ale potemnělo nebe a my se začali připravovat na přicházející bouři (inu, co by to bylo za Coloursy bez pořádného deště). Napnuli jsme plachtu (stanovou), pevně ukotvili a čekali, co se bude dít. A dělo se. Přišla obrovská bouřka. Blesky metaly všude kolem nás, z nebe se valily proudy vody, ale to nás nezastavilo. Za deset minut měl začít nejočekávanější koncert, a tak jsme vyrazili. Asi po minutě a půl jsme byli tak promočení, že nám déšť přestal vadit. Jediné, na čem nám teď záleželo, byl koncert. Stáli jsme pod pódiem a netrpělivě sledovali techniky, jak se snaží zprovoznit elektroniku a nazvučit nástroje. Mokli jsme asi půl hodiny a pak se to stalo, na pódium za bouřlivého potlesku vystoupili The Cranberries. Zpěvačka Dolores O'Riordan, stylově oblečená do vysokých kožených bot, černo-růžových šatů a černého přehozu s andělskými křídly na zádech mě naprosto očarovala. A nebyl jsem sám, získala si celé publikum. Nikdo si nestěžoval, že je promoklý na kost, všichni překypovali radostí a štěstím a dávali to patřičně najevo svým zpěvem, kterým kapelu doprovázeli jako obrovský sbor. Tehdy jsem si říkal, že tento koncert už letos nic nepřekoná a měl jsem pravdu, i když jsem v průběhu sobotního večera i neděle slyšel spoustu dobrých koncertů, vrcholem celého festivalu pro mě byl tento koncert. Po bouřlivém potlesku, který přerušila dvojce otravných moderátorů s jasným vzkazem, že další přídavek nebude, jsme se přesunuli na výstaviště Černá louka, kde již začala hrát nu-jazzová skupina Jagga Jazzist. Toto uskupení je nezvyklou přehlídkou žánrů. Symfonicky znějící dechy (trombon, tuba), jazzové dechy (trubka, saxofon), elektronika v podobě kláves s efekty a samply, rockové elektrické kytary, metalové bicí a jako třešnička na dortu vibrafon. To vše dává dohromady novodobou symfonii na pomezí filmové hudby, art rocku, avantgardy a experimentálního jazzu. Podáno touto formou to nejspíš zní, že si hraji na hudebního odborníka a předhazuji vám seznam nejšílenějších hudebních žánrů, které znám, ale tak to není. Kdo neslyšel alespoň jednu skladbu, ten si přesný obrázek asi neudělá. Po těchto hudebních orgiích jsme se přesunuli zpět na hrad, na něco snáze stravitelného, i když ne o moc. Čekal nás Afro Celt Sound System. Jak jste možná zjistili z názvu, hráli nám směs africké a keltské hudby ve spojení s elektronikou. Irské housle a africké bubny a mixážní pult, to je jen jemný nástin toho, co tato skupina produkuje. Tato multikulturní směs je navíc obohacena jímavým hlasem irského zpěváka Iarla Ó Lionaird, který si hned druhý den zazpíval sólově na kostelní scéně.

Poslední den, neděle. Den, kdy vám již nezbývají síly skoro na nic. Den na vydýchání a nákup suvenýrů. A přesto se našli chvíle, kdy si promočení návštěvníci našli síly a zaskákali si pod pódiem. Mluvím-li o skákání mám na mysli hned první koncert na hlavní scéně, při kterém si nás na starost vzali naší nedalecí sousedé - polští Etna Kontrabande. Pohodové houpavé reggae, ale i energické skákavé ska. Po skončení koncertu silou se rovnajícího výbuchu sopky Etny, jsme se pomalu, prohlížeje stánky, přesunuli na New York City stage. Tam nás však čekalo nemilé překvapení. Na Brooklyn Funk Essentials se přišlo podívat tolik lidí, že během chvíle vyčerpali kapacitu haly a nechali pod schody čekat dav nedočkavců, mezi kterými jsme byli i my. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se otočit a věnovat další dvě hodiny průzkumu stánků a nákupu suvenýrů. Po těchto nákupech, kdy jsme prošli oba dva areály, jsme zakotvili opět u hlavní scény na české "chlapecké taneční pěvecké a striptérské skupiny z Prahy 5 Smíchova" - MIG 21. Kdo zná Jiřího Macháčka (kterého zná snad každý, především jako herce) ten ví, že o zábavu bylo postaráno. Ten další koncert se však nesl úplně v jiném, mnohem smutnějším duchu. Celé představení věnovala Regina Spektor svému nedávno zesnulému příteli a cellistovi. Tuto úctu dokázalo publikum náležitě ocenit nekonečným potleskem, který museli přerušit až otravní moderátoři. To jsme už byli na cestě na Černou louku, na tamní poslední představení. Směs reggae, salsy, punku a flamenca s dávkou politické kritiky v podání Peyoti for President, které objevil a prosadil Manu Chao, ke kterému jsou často přirovnáváni. Festival se chýlil ke konci. Na hlavní scéně se konal poslední koncert festivalu. Již nachystaná aparatura na pódiu dávala znát, že můžeme čekat pořádnou dynamiku a energii. A bylo to tady. Po rozloučení s publikem a festivalem z úst Zlaty Holušové se na scénu vřítil nespoutaný živel, kmotr punku Iggy Pop. Ač nejsem příznivcem "tvrdé" muziky, musím se mu poklonit a pokorně přiznat, že ve svých třiašedesáti letech dokázal, že ještě nepatří do starého železa a umí pořádně rozbouřit publikum. Tento (žánrově lehce nezapadající) koncert byl výborným zakončením, které z účastníků festivalu vyždímal poslední kapky energie, a nezbývalo, než se vydat do stanu spát.