Po minulém, velmi rozpačitém příspěvku (který i přes fakt, že rozhodně není nejlepším příkladem mé práce zapůsobil, jak měl) jsem se rozhodl uveřejnit jednu ze svých lepších prací. Jedná se o fejeton, který jsem napsal před dvěma roky speciálně pro 6. vydání KofolaZpravodaje - Člověk a technika. Vyšel také ve školním časopise Elektronka. Snad se mi podaří napravit reputaci (=.
Nebojte, tento článek se netýká stavby zesilovačů, ani akustických problémů na koncertě. Pro změnu se bude zase jednou týkat mé literární činnosti. Tak tedy k té zpětné vazbě. Jak člověk pozná, že odvádí dobrou práci? Někdo ho pochválí. Muzikant na koncertě sklidí potlesk, krasobruslař sklidí plyšáky, ale co takový literát? Samozřejmě se může řídit počtem prodaných výtisků své poslední knihy. Co takový malý literát, který ještě knihu nenapsal, natož aby ji vydal? Ten se musí spolehnout na své kamarády. S kamarády ovšem přichází jeden problém, a to, že nejsou příliš objektivní. Rádi chválí, kritice se však vyhýbají.
Když jsem zde posledně dával fotky, řekl jsem si, že by to neměla být záležitost ojedinělá, nýbrž pravidelná.
Pro začátek jsem se rozhodl oprášit dávno zapomenuté fotografie ze střední školy. Chodil jsem tehdy se svými kamarády a spolužáky do fotografického kroužku, který odpoledne po vyučování, zcela dobrovolně a bez nároku na plat vedl náš učitel matematiky a fyziky. Velká škoda, že se kroužek rozběhl až ke konci našeho působení v onom ústavu. Každopádně, našim cílem bylo přiučit se pár věcí o digitálních fotoaparátech, správní kompozici a expozici a všem, co se kolem focení točí.
Rozhodl jsem se, že udělám pár "lepších" fotek mojí nové hračky, nad kterou jsem se posledně tak rozplýval, ať všichni vědí, o čem jsem to tak krásně mluvil. Tím také můžete pro změnu posoudit mé fotografické dovednosti, místo těch literárních.
Snad se mi podaří v blízké době oprášit můj fotografický aparát a nafotit nějaké, alespoň trochu publikovatelné fotky a oživit tak jinak mírně jednotvárný blog.
Každý z nás má nějaké dlouhodobé sny. Každý po něčem (tajně) touží a chce to za každou cenu. Teď nemluvím o lízátku, ani o nových botách, ale o těch velkých snech jako "vždycky jsem sem se chtěl podívat Paříže a navštívit Eiffelovu věž" a "už od mala jsem chtěl vidět pyramidy" nebo "jednou bych si chtěl pořídit super rychlý kabriolet". Můj sen byl pořídit si elektrickou kytaru.
Kdo mě nějakou dobu zná, dobře ví, že mám rád hudbu. Začínal jsem jako každý druhý tím, že jsem poslouchal takzvanou "populární" hudbu. Co se hrálo v rádiu bylo in a muselo se to přece líbit všem. A tak jsme v mládí stejně jako ostatní poslouchal všemožné Taneční ligy a podobné nesmysly. Vždy se mi však více líbily hity z 80. let a symfonická hudba. Nedával jsem to však příliš najevo, abych nebyl vyloučen ze společnosti. Pak ale nastal zásadní zlom v mém životě.
Po tom, co jsem se konečně pořádně vyspal, jsem nabral síly, abych pár větami shrnul svou účast na 9. ročníku hudebního festivalu Colours of Ostrava. Festival se konal od čtvrtka 15. do neděle 18. července. Za tu dobu se na dvanácti scénách vystoupilo kolem sta skupin, kapel a DJů, deset divadelních souborů a konalo se jedenáct workshopů a odvysílalo se třináct filmů a dokumentů, přednášky nepočítaje. To samozřejmě nemohl jeden člověk stihnout, takže jen krátce o tom, co jsem na vlastní kůži zažil já.
Možná jste si všimli, že v poslední dobou se přemnožily knihy, filmy a seriály s upíří tématikou. Tito tajemní noční tvorové se krajinami celosvětových legend a mýtů prohání již po staletí. První písemně doložená zmínka o upírech - Sága o Eriku Rudém - byla napsána na Islandu ve 13. století. Od té doby bylo sepsáno mnoho legend, zápisků v kronikách, ale skuteční upíří šílenství započal až Bram Stoker v roce 1987 knihou Drákula.
Někde v útrobách Pustiny ležel polonahý muž v bezvědomí. Zatímco jeho vědomí odpočívalo v krajině snů, na jeho těle si vybíralo daň ostré odpolední slunce. Měl vysušenou kůži, popraskané rty a celý byl pokryt vrstvou navátého písku. Když procitnul ze svého bezstarostného snu, uštědřila mu realita tvrdou ránu. Jeho smysly se začaly pomalu probouzet. Jako první o sobě dal vědět zrak, který byl i přes zavřená víčka nemilosrdně spalován ostrým sluncem. Zastínil si obličej rukou. Pořád nic neviděl, ale rozpoznal, že na sobě nemá nic, než spodní prádlo a leží v písku. Zmatené myšlenky se snažili rozpomenout, co předcházelo této nešťastné události.
Jak už napovídá název, příběh se odehrává v roce 2033 a kde jinde než v metru. Přesněji v moskevském metru. Svět postihla jaderná katastrofa a přežili jen ti, kteří se ukryli pod obrovskou masou horniny a železobetonu tvořících strop podzemních tunelů, které se staly novým domovem pro lidstvo. Hrdinou knihy je Arťom, kterému byli asi tři roky, když s matkou utekl z domova do bezpečí stanice Timirjazevskaja, ta však byla později vypleněna krysami a Arťom přežil jako jediný. Zachránil ho neznámý voják přezdívaný Suchoj, který se stal chlapcovým opatrovníkem. Společně pak žili na stanici VDNCh (Výstava úspěchů národního hospodářství). Jednalo se o jednu z klidnějších stanic, daleko od rušného středu, kde vedly spory fašisté Čtvrté říše, komunističtí patrioti z Rudé linie a obchodníci z Hanzy (též Společenství stanic Okružní trasy). V poslední době se však ze severního tunelu vedoucího od Botanické zahrady začal objevovat tajemný nepřítel. Stvoření s černou kůží a vystouplýma očima – ďáblové. O problémech se doslechne Suchojův přítel Hunter, který se domnívá, že je problém třeba blíže prozkoumat a vyřešit, než se ďáblové dostanou do celého metra.
