Tentokrát se mi snad povede shrnout poslední dny dovolené bez dalšího dělení článků. Středa se ukázala natolik akční, že si zabrala celý předchozí článek jen pro sebe a na ostatní nezbylo místo. Tak ale už k věci. Ve čtvrtek jsme byli opět převeleni k pěšímu pluku. Možná se budete divit, ale byl to nápad mé drahé přítelkyně, která i přes úterní muka zřejmě přišla na chuť vysokohorské turistice. Tentokrát jsme však zvolili menší převýšení a pohodlnější cestu, i když vzdálenost byla zhruba stejná. Našim cílem se stalo lázeňské město Karlova Studánka, které jsem za ta léta navštívil mnohokrát, ale letos poprvé jsem šel po červené značce z Malé Morávky. Většinou totiž do Karlové Studánky chodíme právě Bílou Opavou z Ovčárny, jak jsem to měl v plánu v úterý.
Čtvrtek
Vstali jsme opět brzo ráno, tedy asi v sedm, na což jsem si již pomalu začal zvykat, nasnídali se, připravili svačinu na cestu a pomalu vyrazili.
Nejprve jsme šli do Malé Morávky, kterou turistická stezka procházela. Kousek jsme šli po silnici a poté jsme zahnuli do lesa. Začali jsme pomalu stoupat a s každým metrem nadmořské výšky se nám otevíral krásnější výhled do okolní krajiny. Kus cesty jsme šli po poli, odkud byl obzvláště krásný pohled na údolí s balíky slámy. Poté jsme opět zašli do lesa.
V lese se nám podařilo sejít z cesty. Poznali jsme to podle toho, že jsme došli na křižovatku, kde doprava i doleva směřovala červená značka. Bylo mi jasné, že musíme jít doleva, protože tato cesta vedla nahoru, zatímco pravá vedla dolů, odkud jsme přišli. Přestože jsem ženě ukázal na mapě, kterou mě donutila vzít, místo, kde se nacházíme a směr chůze podložil polohou slunce, opět byl můj orientační smysl zpochybňován. Když jsme pak vylezli z lesa na silnici a našli ukazatel "Hvězda - 1 km", konečně se mi dostalo trochu důvěry.
Kousek jsme šli po silnici, tam tedy nebyl výhled nic moc, ale co se dá dělat, je to jen kousek. Na Hvězdě jsme opět zahnuli do lesa, kde jsme seběhli z kopce a snažili se při tom nezakopnout o nesčetné kořeny. Zanedlouho jsme byli v Karlově Studánce. Hned u "východu" z lesa jsme měli připravenou lavičku, kde jsme si chvíli odpočinuli a nasvačili se.
Když jsme dojedli, vydali jsme se na průzkum města. Chvíli jsme si poseděli u jezírka s fontánkou, poté si prohlédli budovu lázní a nakonec se nám podařilo najít mapku města, na které jsme si vyhlédli další cíle - obchod se suvenýry, altánek s minerálním pramenem a vodopád. Prošli jsme okolní stánky, ve kterých si žena koupila lázeňské oplatky, aby měla čím obdarovat rodinu a já si koupil horskou sůl s konopím do koupele, abych po příjezdu ulevil namoženým svalům.
Najednou bylo po polední a nás dostihl hlad. Bohužel, od doby, kdy (už asi potřetí) vyhořel hotel Hubertus, není v Karlově Studánce moc míst, kde se dá kvalitně najíst. V první hospodě, kam jsme přišli, měli na výběr asi sedm jídel a ani jedno nelákalo názvem ani cenou. Cukrárnu jsme přeskočili, protože jako jediné pořádné jídlo, která nabízela, byla pizza a kvůli té přece nebudeme jezdit tak daleko, že ano? Nakonec jsme tedy zůstali v restauračním zařízení hned vedle zmíněné cukrárny, kde si žena objednala palačinku s ovocem a já výborný guláš v chlebu a kde jsem se dočkal největšího faux pas na poli pohostinství. Jediné pivo, které měli v nabídce byl Staropramen. To snad nemyslí vážně? Šerák prakticky za rohem, i ten Radegast, Ostravar, Litovel a Černá Hora nejsou daleko, ale nabízet v Jeseníkách Staropramen, to je opravdová ostuda.
Tak nebo onak, na cestu zpět jsme byli posilněni. Než jsme však vyrazili, museli jsme se ještě podívat na ten vodopád. Ten však byl jen malou náplastí za údolí Bílé Opavy, kde je takových hned několik. Příští rok se už nám doufám tato krásná procházka mezi Pradědem a Karlovou Studánkou neunikne.
Cestou zpět jsme zjistili, kde jsme sešli z cesty a jediný, co jsme tím ztratili byla trocha bahna na botách. Lesem totiž vede lyžařská/cyklistický stezka, která vede v serpentinách a pěší trasa je zkrácená asi o pět metrů tím, že vede rovně skrze ně. Když jsme dorazili na chatu, začali jsme se pomalu balit, protože další den nás čekal brzký odjezd. Večer jsme se podívali ještě na nějaký veselý horor, aby se nám lépe spalo a poté jsme už opravdu odpadli.
Pátek
Poslední den jsme vstávali opět v brzkých ranních hodinách. Opět jsme totiž narazili na problém autobusové dopravy. Pokoj jsme museli vyklidit do desíti hodin a jediné dva autobusy v rozumném časovém rozmezí jely v 8:51 a 13:45. Mezi tím jel ještě jeden v 10:53, který by byl naprosto ideální, kdybychom nemuseli přestupovat v Bruntále a pak ještě v Břidličné. Proto jsme se rozhodli pro první přímý spoj.
Cesta domů byla celkem příjemná. Díky tomu, že jsme vyrazili brzy ráno, vyhnuli jsme se velkému vedru, které přišlo kolem poledne. Přijeli jsme na autobusové nádraží, ze kterého jel ženě za pár minut autobus domů a já jsem chytil první tramvaj, na nádraží přestoupil na další a za pár minut jsem byl doma. Tam jsem se najedl, dal si konopnou lázeň a šel se trochu prospat, abych přežil večerní Hanácké Tweet.
Do budoucna
V průběhu dovolené jsem si dělal v hlavě seznam věcí, které si musím do příště pořídit. Zatím je na něm mobil s "džípíeskou", trekingové hole, pořádný batoh a mačeta.
PS boty z Lidlu přežily naprosto nepoškozeny.
Trekový hole akorát překáží . . .
OdpovědětVymazat