Před několika měsíci, někdy v půlce letních prázdnin jsem se ve článku Příběh jednoho "muzikanta" zmínil o plánu založit si s Lůďkem, mým nejlepším kamarádem a spirituálním vůdcem na poli hudby nu-jazzovou kapelu. O pár dní později, ve článků Splněný sen, jsem vás informoval o prvním velkém kroku vstříc hudební "kariéře", koupi elektrické kytary. A tím vše skončilo. Tedy pro Vás čtenáře, pro mě ne. Od té doby jsem začal nechtěně tuto stránku mého bytí na blogu zanedbávat, což musím rychle napravit!
Já už měl nástroj doma a vesele si vyhrával, Luděk byl však stále bez kytary a zbytek kapely v podstatě nebyl vůbec. Jednoho dne jsme tedy společně sedli na vlak a jeli do Brna do GuitarShopu, obhlédnout o odzkoušet vyhlédnuté kousky. Tady poprvé vzal do ruky svůj Cort A5 a mírně ho vyděsilo, že má poněkud tlustý krk. Tím odstartovalo dlouhé dilema. Souboj praktického se stylovým. Mít na první pohled úžasnou červenou "pětistrunku", nebo obyčejnou hnědou "čtyřstrunku". Nebudu vás dlouho napínat, vyhrála pětistrunná kráska. Přece jen v naší kapele hraje velkou roli styl a navíc (po nedávném doplnění struny C) pět strun je jazzovějších než čtyři. Co se však nestalo, kytara Luďkovi přišla den před jeho odjezdem do horských oblastí západní Evropy. Vše se však pomalu blížilo k cíli.
Po pár týdnech příprav a organizací se nám podařilo sehnat stabilní skupinu. Jak jsem již zmínil dříve, měli jsme domluveného trumpetistu - Davida a doufali jsme, že by se k nám mohla přidat i naše bývalá spolužačka - saxofonistka - Kristýna. Té se naše idea líbila a rozhodla se nám dát šanci, přijít na naši první zkoušku a zhodnotit, zda se také přidá. První zvuková) zkouška se konala 16. září u Luďka ve sklepě. Nenechte se však oklamat, tato nemalá místnost zažila přes prázdniny hodiny a hodiny uklízení, (ničení), stěhování, zametání, malování a drhnutí. Lůďa, s mou pomocnou rukou, proměnil zaprášené skladiště, kde nebylo k hnutí na stylovou obyvatelnou místnost. Když jsme se tedy sešli, pustil jsem našim dvěma nováčkům ochutnávku toho, co bychom chtěli hrát. Nedokázali jsme se samozřejmě udržet a zostra (nebo spíš hezky zjemna, tedy smooth) jsme si zajamovali s hvězdami světového nu-jazzu. Bohužel ne však s živými.
Po této první, a hned tak úspěšné zkoušce bylo jasno, že do toho všichni půjdeme s chutí a naplno. Měli jsme lidi, nástroje a krásnou útulnou zkušebnu, která však měla jednu vadu. A protože se blížil podzim, ona chyba byla stále výraznější. Ano, je to tak, ve sklepě je zima, což je v létě skvělá věc, ale v zimně nepotěší a nástrojům taky nedělá dobře. Na tomto místě sehrálo roli trochu štěstí a dobré konexe. Lůďovi stačilo v minulosti jen vyhrát pár bezvýznamných mezinárodních soutěží a jako odměnu dostal od ředitele ZUŠ Iši Krejčího přístup do zkušebny. Takže nyní jsme měli možnost se scházet za každého počasí. Tak jsme samozřejmě i učinili a právě v této místnosti došlo k největšímu rozvoji naší kapely.
Naše hudební uskupení adoptovalo jméno Café Louis, které má poměrně dlouhou tradici. Ta se datuje zpět na střední školu, kde jsme s Luďkem v ekonomii zpracovávali podnikatelský plán na kavárnu právě pod tímto jménem. Vzniklo jednoduše Café, protože to kavárna a Louis, po Louisi Armstrongovi, protože to byla jazzová kavárna. Když jsme pak přemýšleli nad jménem kapely, navrhl jsem právě Café Louis, jako poctu naší (zatím) imaginární kavárně. Jelikož se toto jednoduché a dobře znějící jméno všem líbilo (a nikdo nevymyslel nic lepšího), bylo čtyřhlasně schváleno. Později (ode dneška asi před týdnem) jsem k názvu vytvořil i logo.
Za dobu svého působení jsme dali dohromady už skoro tři skladby. Tvůrčí proces v naší kapele funguje velice zajímavě, někdo něco vymyslí, pak se na to zapomene a jde se k něčemu jinému. Pak si někdo jiný vzpomene a vrátíme se k tomu předchozímu a to druhé necháme rozpracované. Když doděláme první, nepokračujeme v druhém, ale vymyslíme třetí, čtvrté a páté. Z toho se nám čtvrté líbí nejvíc, tak na tom zapracujeme a když si nevíme rady, skočíme ke druhému nebo začneme šesté. Tento chaos je navíc umocněn tím, že nikdo není ochoten nic zapisovat, takže si musíme každý dobrý nápad nahrát na telefon a ze vzniklých střípků pak na další schůzce dávat dohromady, co jsme vlastně hráli. Zní to šíleně? Je to šílené. Ale nás to baví.
Na závěr vám na ochutnávku nabídnu útržek naší poslední skladby, kterou jsem pracovně nazval Midnight Homecoming (což mi však zatím nebylo schváleno jako oficiální název). Upozorňuji, že je to prakticky poprvé, co jsme ji hráli a teprve jsme vymýšleli co vlastně hrát budeme, takže tato verze skladby je z 99 % improvizace, což je asi o 40 % víc než obvykle (= Podle kvality jistě poznáte, že jsme opět nahrávali na telefon. Přeji příjemný poslech.
Žádné komentáře:
Okomentovat